Gruzie (9. - 28.7.2006)

1.den (9.7.2006)

Ve 12:03, tj. s pouze třiašedesátiminutovým zpožděním, vyrážíme z Brna přes Bratislavu, Budapešť a Bělehrad do Sofie. Jedeme s jistou nejmenovanou bulharskou společností a docela se divím, že z relativně civilizované země, jako je Česko, může být vypraven takovýto autobus. Příjemnou klimatizaci tvoří otevřené střešní okénko a několik lístků existuje ve více provedeních. Není mi tedy úplně jasné, jak se naší roztomilé stewardce povedlo všechny usadit, ale co už... Cesta ubíhá rychle (možná s ohledem na kvalitu busu až moc rychle), na hranicích na žádné problémy nenarážíme, no a dokonce v noci i na pár minut usínám :-)

2.den (10.7.2006)

Kolem 7 h přijíždíme do Sofie a zajišťujeme si navazující spoj do Istanbulu. Při čekání na autobus přichází první zajímavější příhoda. Jedna paní chtěla po Jirkovi H., aby jí pohlídal zavazadla stojící opodál, zatímco bude pryč. Během pár minut se kolem opuštěných tašek začali rojit policisté, vše si fotili, neustále zuřivě telefonovali a nějak si nechtěli nechat vysvětlit, že je vše v pořádku. Už jsem jenom čekal, kdy přijede zásahovka. V 9 h opouštíme Sofii a vydáváme se přes Plovdiv do Istanbulu. Turecký autobus je v porovnání s bulharským naprostým luxusem, dostáváme i buchtičku a několik čajů.

Vzhledem k poloprázdnosti busu máme dokonce každý vlastní dvojsedadlo, takže není jediný důvod ke stížnostem. Na bulharsko-tureckých hranicích musíme vyklízet celý autobus a celníci nahlíží do většiny zavazadel. Náš evropskounijní pas naštěstí působí dobře, takže máme pokoj. Navečer příjíždíme do Istanbulu, chvíli se motáme na nepřehledném nádraží a snažíme se najít spoj do Gruzie.

Nakonec se rozhodujeme, že v Istanbulu jednu noc strávíme, bereme metro a tramvaj a ubytováváme se v hostelu. Vyrážíme na procházku večerním městem, dáváme čaj, kebap a nezbytné pivko na pobřeží moře :-) Pro mě osobně byl tento den v Istanbulu jedním z nejzajímavějších momentů celé cesty a rád se sem někdy vrátím.

3.den (11.7.2006)

Snídáme v hostelu a vyrážíme na další procházku městem. Návštěva mešity, nákup pohlednic a gözemle k obědu (popravdě jediné jídlo, které mi za celou výpravu až tak úplně nesedlo, ale nakonec to dopadlo dobře). Potkáváme čističe bot a Mirek mu (nic zlého netuše) připaluje cigaretu. Turek se slovy "Thank you, thank you..." a "My friend, my friend..." a s rukou na srdci (prostě taková ta turecká vřelost) Mírovi a mně přeleští svým náčiním sandály. Chceme mu dát nějakou tu liru, nicméně odpovědí nám je "Paper money, paper money..." znamenající 10 tureckých lir (175 Kč). To pochopitelně odmítáme a musíme lehce prchat před houstnoucí situací a nakupivšími se tureckými přáteli.

Navečer začínáme hledat postranní istanbulské autobusové nádraží (dá-li se tak ono místo nazvat) Aksaray, což se ukáže být úkolem nadmíru (i nad Míru) obtížným, protože každý nás posílá někam jinam... Ale po nějaké té hodince slavíme úspěch a přicházíme na plácek, kde se nás okamžitě ujímá spousta podivných a hlučných naháněčů, kteří by nám nejraději prodali kdeco. Být tu sám, tak mám docela nahnáno a rozhodně prchám. Istanbul opouštíme ve 20 h poměrně solidním autobusem a za doprovodu jakési gruzínské telenovely...

4.den (12.7.2006)

Na cestě skrz Turecko trávíme v busu další noc a den. Po příjezdu ke gruzínským hranicím jsme informováni, že dále máme jít po svých, neboť bus stráví na hranicích několik hodin kvůli proclívání věcí. Bereme tedy batohy a vstupujeme do naší cílové země pěšky. Na žádný problém nenarážíme, vnitřek bagáže ukazovat nemusíme a gruzínský celník má dokonce k dispozici počítač, takže po nás ani nechce žádná víza, čehož jsem se trošku obával, protože naše vízová povinnost byla zrušena teprve v loňském roce. První úkol zní jasně: dojet do Batumi. Za 1,5 gruzínských lari (18 Kč) bereme naši první marshrutku. (Pro neznalé místních poměrů: marshrutka je dodávka pro asi 12 osob, ve které jich obvykle jede tak 16. Prostor pro bagáž je minimální a marshrutkář málokdy klesá rychlostí pod stovku. Silnice jsou plné děr a krav. Kromě toho nikdo neví, kdy se pojede. Řidič sice většinou nějaký čas udá, ale v praxi se vyjíždí v momentě, kdy je naplněna kapacita, takže si člověk ani nemůže nikam odskočit a musí se pořád potloukat kolem. Vše taky záleží na tom, kolik cigaret potřebuje řidič před jízdou vykouřit a s kolika kamarády se zrovna zakecá.) Cestou míjíme pevnost Gonio a po nějakých 20 minutách přijíždíme do Batumi. Dáváme pivko a ubytováváme se v hotelu Bebo (7 lari). Chtěl bych podotknout, že označení "hotel" je krajně zavádějící, nicméně vše více méně odpovídá informacím z našeho nejmenovaného průvodce (Lonely Planet). Vyrážíme na procházku k moři skrz večerní město a poprvé také ochutnáváme slavné gruzínské khachapuri.

5.den (13.7.2006)

V 11 h opouštíme Batumi a bereme marshrutku směrem na Akhaltsikhe. Mnohahodinová cesta prašnou hřebenovkou ubíhá dobře, akorát člověk nikdy neví, zda se při místním stylu jízdy neocitne hodně velkou zkratkou dole v údolí. Řidič každých zhruba 15 minut zastavuje, krátce opravuje motor a zase jede dál. V pořadí asi 17.oprava už úspěšná není a podnikáme tak neplánovanou dvouhodinovou přestávku, než dorazí nějaké náhradní díly. Navečer však přece jenom dorážíme do cílové destinace a jdeme na pivko a na večeři. S místní babushkou si však poněkud nerozumíme v počtech a musíme se trošku přejíst přinášeného khachapuri. Naštěstí Jirka H. částečně zachraňuje situaci. Místní sýrový koláč chutná s českým salámem o mnoho lépe :-) Po večeři se vydáváme do hor směrem ke klášteru Sapara.

Avizovaných 12 km se sice vleče víc, než jsme očekávali, nicméně naše strádání a úsilí bylo řádně odměneno. Klášter spatřujeme ve 22:30 h a naskýtá se nám krásný pohled na jasně osvětlený objekt uprostřed nočních hor... Jak se později dozvídáme, klášter je osvětlován jen mezi 22 a 24 h, máme tedy skvělé načasování. Místní mnich George (i když on vlastně ještě nebyl mnich, byl o stupeň níž, akorát zrovna nemůžu přijít na to, jak se tomu říká...) umí dokonce částečně anglicky, takže se při prohlídce Sapary i něco málo dozvídáme. Nocujeme v přírodě kousek nad klášterem.

6.den (14.7.2006)

Ráno si ještě jednou krátce prohlížíme Saparu, loučíme se s Georgem a vydáváme se zpět do Akhaltsikhe. Naše načasování je opět precizní, jeden z mnichů má zrovna tutéž cestu, takže jedeme autem. No, jedeme... Je to spíš taková horská rallye, přičemž i při této rychlosti náš řidič ještě stíhá psát zprávu na mobilním telefonu. V Akhaltsikhe bereme marshrutku a vyrážíme směr Aspindza (2 lari). Nakupujeme nějaký proviant a pěšky pokračujeme směrem k Vardzii. Podle mapy se zdálo, že bude možné jít kolem řeky, nicméně realita je bohužel taková, že se dá jen zřídkakdy jít jinak než po silnici.

V poledním úmorném vedru dlouho nevydržíme, dáváme několikahodinovou přestávku ve stínu u řeky. Oběd, odpočinek, koupáníčko. Kolem 17 h vyrážíme dál, dnešním cílem se stává pevnost Khertvisi. Krátce předtím ještě podstupujeme první pivní družbu s našimi novými gruzínskými přáteli. Nocujeme u řeky nedaleko pevnosti, drobně prší, poprvé stavíme stany.

7.den (15.7.2006)

Do další chůze po silnici pochopitelně nemáme moc chuť, takže stopujeme marshrutku nebo něco na ten způsob. Několikahodinové čekání si krátíme kartami (mimochodem na výletě hojně využívanými, ještě že jsme je měli). Krátce po poledni vzdáváme další čekání a vyrážíme dál po svých. Totiž náš hlavní problém je ten, že je nás pět, a tak i s bagáží zabereme polovinu marshrutky. A vzhledem k tomu, že všechny jezdí dost přecpané, je dost složité se někam vecpat v průběhu cesty. Po pár kilometrech ale nakonec slavíme úspěch a vezeme se směr Vardzia. Konečně taky potkáváme nějaké další cestovatele, kteří rovněž vyrazili na gruzínské turné, konkrétně dva Čechy a čtyři Izraelce.

Ve zdraví dorážíme na místo určení, vítá nás skalní město Vardzia. Na prohlídku se chystáme až zítra ráno, dnes nás hlavně lákají místní sirné lázně, kde trávíme spoooustu času. Parádní koupel, už jsme ji všichni potřebovali :-) Bereme na místní poměry luxusní ubytování (3 lari) v nedalekém objektu, který má být někdy v budoucnosti hotelem.

8.den (16.7.2006)

Ráno se vydáváme na prohlídku Vardzii a pak už následuje další boj s marshrutkou. Míříme zpět k Khertvisi a stopujeme směrem na Akhalkalaki. Cíl: najít vlak do Tbilisi. Realita je ovšem trochu složitější... V mapě koleje jsou. První člověk však vypadá, že o vlaku nikdy neslyšel, další nám naopak tvrdí, že už jel a že pojede zase až za dva dny. Každopádně faktem zůstává, že široko daleko žádné koleje vidět nejsou. Ovšem je docela možné, že je místní vlaky nepotřebují. Nebylo by to první ani poslední překvapení :-) Ať tak nebo onak, vlak momentálně vzdáváme a míříme zpět do Akhaltsikhe. Marshrutkář nám nakládá batohy, abychom náhodou neodjeli s někým jiným, a pak nás nechává dvě hodiny čekat. Akhalkalaki je taková správná zadnice světa... Pod tímhle termínem bych si představil přesně tohle. Po příjezdu do Akhaltsikhe zkoušíme znovu naše vlakové štěstí. Nacházíme něco, co vzdáleně připomíná rozpadlou nádražní budovu. Prý už dnes žádný vlak nepojede...

Opět tedy vzdáváme marný boj s místními dráhami a měníme plány. Nasedáme do marshrutky a jedeme do Gori (7 lari), rodiště Josifa Stalina. Řidič nás vyhazuje na odbočce asi 4 km před městem. Dál prý máme jít sami, on míří přímo do Tbilisi. Podnikáme krátkou prohlídku města, vylézáme na místní pevnost a využíváme výhledu k vytipování místa pro nocleh. Nakonec se rozhodujeme pro cestu taxíkem k nedalekému kostelu Atenis Sioni. Taxikář nás bere za 10 lari, na konci cesty jich však chce 20... Klášter je sice uzavřený, ale za doprovodu několika místních teenagerů nocujeme o pár kilometrů dál poblíž vodopádu.

9.den (17.7.2006)

Opouštíme tábořiště a vydáváme se zpět ke klášteru. Bohužel je pondělí, takže se dovnitř znovu nedostáváme. Jdeme tedy dál a po pár minutách stopujeme marshrutku (3 lari) do Gori. Na náměstí obdivujeme Stalinovu megasochu a Mirek se fotí se svým životním idolem :-) Nedaleko je i Stalinovo muzeum plus jeho rodný dům, takže putujeme právě tam. Lonely Planet udává vstup do muzea za 1 lari, realita je však desetkrát vyšší. Smlouváme a srážíme cenu na polovinu. Dovnitř jdou jen Mirek, Jirka H. a Jirka K., mně ani Jirkovi F. pan Stalin za 60 korun nestojí. Pokračujeme na autobusové nádraží a bereme na místní poměry luxusní bus do Mtskhety (3,5 lari). Řidič nás vysazuje na silnici asi 2 km před městem, dál prý máme jít sami. On pokračuje přímo do Tbilisi. Už se z toho nějak začíná stávat tradice. Odháníme všechny taxikáře a marshrutkáře a jdeme pěšky.

Navštěvujeme hrad Bebris, kostel Samtavro a katedrálu Sveti-Tskhoveli, v dáli na kopci je vidět kostel Jvari, pro Gruzínce jedno z nejposvátnějších poutních míst. My ho máme v plánu zítra ráno. Dobíjíme potraviny. V tomhle je Gruzie bezvadná. Všude je otevřeno až do pozdních večerních hodin, takže s nákupy základních věcí nebývá problém ani na odlehlejších místech. Nocujeme na ne úplně pohodlném místě (hodně mírně řečeno) u řeky a svádíme marný celonoční boj s komáry.

10.den (18.7.2006)

Dopoledne absolvujeme plánovaný výstup ke kostelu Jvari a pak už se přesunujeme zpět k dálnici s optimistickými plány stopnout nějaký bus do Kazbegi. Jako obvykle nikdo neví, kdy co pojede, takže nezbývá než postávat u silnice a dávat pozor na všechno, co projíždí kolem. Tady tyhle gruzínské jízdní řády docela dobře nechápu. Zdá se mi, že i místní chodí na zastávku zcela naslepo pouze s vědomím, že něco někdy možná pojede. Když si vzpomenu na Česko, jak jsme celí nervózní, když má šalina dvě minuty zpoždění... Celé okolí zastávky je pokryto - jako ostatně celá země - odpadky, obaly od Snickers počínaje a láhvemi od Coca-Coly konče. Lidé zkrátka všechno hází na zem. Ale ono je to tady těžké, odpadkový koš člověk nepotká, jak je den dlouhý. Celkový kolorit pak doplňuje jeden děda, který bez rozpaků vykoná svoji velkou potřebu přímo za zastávkou. Čekáme několik hodin, dlouhou chvíli si opět krátíme kartami. Poté, co nás míjí několik přeplněných minibusů a marshrutek mířících požadovaným směrem, vzdáváme další čekání a odjíždíme do Tbilisi. Zdejší autobusové nádraží Didube je další gruzínský skvost. Prostě taková směs autobusů, marshrutek, všemožných stánků, hulákajících naháněčů, hlíny a odpadků. Nalézáme marshrutku mířící do Kazbegi.

Odjezd je sice plánován na 17 h, ovšem - jak už jsem říkal na začátku - tady nikdo nikdy neví... Vyjíždíme a míříme po Georgian Military Highway. Myslím, že už není třeba podotýkat, že pojmenování "Highway" je poněkud nadnesené a skutečné situaci neodpovídající. Ovšem na zdejší poměry se jedná o silnici vskutku luxusní, možná by se i vyrovnala našim silnicím druhé třídy. Šofér je ale frajer, pádí stotřicítkou (bez nadsázky, spíš ještě ubírám) zatáčky nezatáčky, díry nedíry, plná čára neplná čára, zkrátka mi není jasné, jak je možné, že tito Gruzínci nekralují všem motoristickým sportům. Nehledě na to, že za zatáčkou stojí často uprostřed cesty několik krav, takže to je pak manévr... Kolem 20:15 dorážíme do Kazbegi, krásné vesničky obklopené velehorami. Za 10 lari bereme ubytování u Vana a dostáváme dokonce čaj a perfektní večeři. Kromě toho na jídelnu dohlíží nezbytný Stalinův portrét, takže momentálně nám už ke štěstí nic nechybí. Snad jen teplá voda. Ještě jsme ji tady nepotkali.

11.den (19.7.2006)

Po snídani se loučíme s Kazbegi (1700 m.n.m.) a s veškerou bagáží zahajujeme mohutný výstup na Mt Kazbek. Pohodlná cesta vede až ke kostelu Tsminda Sameba (2170 m.n.m.), odkud se nám naskýtá krásný pohled dolů na celé Kazbegi. Ve větrném počasí pokračujeme úspěšně vzhůru, i když cesta není vždy úplně jasná.

Kolem 3000 m.n.m. se dostáváme do prvního kontaktu se zbytky sněhu. Brzy naštěstí potkáváme jednoho z místních, který nás provádí posledním úsekem cesty. Vítr, zima, kamení, sníh, ledovec... Jdeme bez jakéhokoliv vybavení, takže na ledovci začíná boj o život :-) Ale dá se to zvládnout, pár pádů nás přece nemůže zlomit. K večeru konečně přicházíme k cíli - k budově, která někdy v dávné minulosti bývala meteorologickou stanicí (3680 m.n.m.). Teď už spíš vypadá jak ohavná ubytovna pro bezdomovce nebo uprchlíky, nicméně dá se tam v pohodě přespat (10 lari). A zaplaťpánbůh za ni, spát ve stanu za tohohle počasí bych opravdu nechtěl... Vaříme večeři a zapadáme brzy do spacáků. Plán jsme splnili. Celý Mt Kazbek sice měří 5047 m.n.m., ale bez vybavení se už opravdu o moc dál jít nedá. Možná někdy příště...

12.den (20.7.2006)

Vstáváme trošku promrzlí, vaříme čaj a snídani. Ostatní si ještě dopoledne neodpustili rychlý výlet o pár set výškových metrů dál, já spíš šetřím síly na sestup a na další putování. Kromě toho je venku docela dost zima a pekelný vítr. Nedá se vyčůrat ani jedním směrem, aniž by to bylo vlastní osobě ohrožující :-) Po krátké alkoholové družbě s naším gruzínským ubytovatelem a dvěma polskými horolezci vyrážíme na sestup. Přechod ledovce se opět mění v boj o život, dolů je to zkrátka bez vybavení ještě o něco horší. Nejlíp rozhodně surfuje Mirek, je vidět, že kromě matematiky má talent na mnoho jiných věcí :-) Další cesta už probíhá v pohodě, počasí se s ubývající nadmořskou výškou rychle zlepšuje a potkáváme opět několik dalších výprav, kterým už se teď můžeme v duchu vysmát, že my jdeme dolů a že je to nejhorší teprve čeká. Odpoledne se úspěšně vracíme zpět do Kazbegi a v místní "restauraci" (možná by si to slovo zasloužilo i dvoje uvozovky...) si dáváme večeři - khinkali a pivo. Plánujeme další pochod - cílovou destinací je zvoleno Gudani. První úsek cesty (Arsha, Sno) v pohodě zvládáme ještě večer, dostáváme se až ke Sno Valley. Nocleh v přírodě.

13.den (21.7.2006)

Probouzíme se s krásným výhledem na celý Mt Kazbek. Za těch pár dnů, co jsme na severu, je to první příležitost vidět až na samotný vrchol hory. Mraky jsou všude kolem, jen nad vrcholem je zcela jasno. Foťáčky pracují naplno. Vyrážíme dál směrem na Gudani, pohodová cesta se však brzo začíná zhoršovat (rozumějte - začíná se jít do kopce). Posledním náznakem civilizace se na dlouhou dobu stává vesnice Juta. Pár kilometrů za ní se dostáváme nebezpečně blízko gruzínsko-čečenským hranicím. Gruzínci tu mají dokonce stan s hlídkou a musíme podstoupit důkladnou kontrolu pasů. Nicméně ochotně nám radí s další cestou, nejsem si jistý, jestli bychom bez této pomoci vůbec došli k cíli. Cesta zas až tak moc nápadná totiž není. A navíc se zvedá a zvedá, začíná pršet, párkrát musíme brodit řeku a přelézat sněhové jazyky. Nejvyšším bodem cesty je Roshka Pass (kolem 3400 m.n.m.).

Všude je mokro a skoro nonstop procházíme vysokou trávou, koupaliště v botách na sebe tedy nenechá dlouho čekat, impregnace neimpregnace. Večer konečně přicházíme do první vesnice za průsmykem, hledáme ubytování. Slavná gruzínská pohostinnost se tady moc neprojevuje, ale asi je to tím, že je nás pět... Na konci vesnice nacházíme jakési polorozpadlé stavení, nocujeme tedy tam. Stavíme stany. Bohužel jsme pořád dost vysoko a vlhkost je tak velká, že cokoliv sušit je v podstatě nemožné. Musíme tedy vydržet do zítřka.

14.den (22.7.2006)

Ráno už naštěstí neprší, takže se můžeme vydat dál. Moje boty jsou stále durch, takže volím chůzi v sandálech. Někteří odvážlivci (všichni Jirkové) volí raději vlhké pohory, nicméně cesta vede po silnici, čili já jdu radši v méně pohodlném, ale suchém. Po hodince a půl dorážíme k tomu, čemu místní říkají hlavní silnice, a po pár dalších kilometrech objevujeme vesnici, kde mají dokonce zastávku autobusu. Menší nákup v obchodě a pak už čekáme, zda něco pojede. Přijíždí takový malý roztřesený autobusík (je pravda, že normální bus by se tady na této cestě moc nechytal...), vyrážíme tedy směrem na Zhinvali (4 lari). Můžete se i podívat na krátké video z jízdy. Nikdy bych nevěřil, že je možné se kvůli hrbolům na silnici praštit hlavou do stropu, který je dobrého půl metru nad vámi... Jirka F. však může dosvědčit, že to možné je :-) V Zhinvali měníme autobusy a směřujeme do Tbilisi (1 lari). Cestu nám akorát znepříjemňuje místní opilec, který si po cestě kupuje další flašku a nutí každého, aby ochutnal. Vražedná kombinace třesoucí se ruky, děr na silnici a plného kelímku samozřejmě brzy vyústí v polití dvou dívek... Vše skončí tak, že náš přítel vyhodí ještě poloplnou láhev okýnkem autobusu přímo na dálnici. Inu jiný kraj...

Odpoledne přijíždíme na nádraží v Tbilisi, jdeme na svačinku a měníme pár dalších dolarů na místní měnu. Bereme metro (0,2 lari) a vyrážíme hledat nějaké to cenově přijatelné ubytování. Chvíli bloudíme po centru, ale nakonec dostáváme perfektní doporučení od policistů hlídajících americkou ambasádu. Taxík (5 lari) nás dopravuje k hotelu Kartli. Platíme 50 dolarů za dvoulůžkový pokoj, na přespání to musí bohatě stačit :-) Máme balkón, teplou (!!) sprchu, evropský záchod, prostě paráda. Hotel navíc leží jen pár ulic od hlavní tbiliské avenue (Rustaveli gamziri), takže co víc si přát... Sprcha má přednost před čímkoliv jiným a pak už vyrážíme na prohlídku večerního města. Hledáme šestkovou hospodu. Nikde nic. Kromě ne zrovna levných podniků přímo na Rustaveli tady fakt v blízkém okolí vůbec ale vůbec nic není. Jdeme tedy na večeři zpět k našemu hotelu, já si konečně dávám párečky, na které se těším už 14 dní. Na pokoji hrajeme jako vždy Oko o 2 dostupné postele. Mám štěstí, můžu spát s Mirkem :-)

15.den (23.7.2006)

Snídaně v hotelu je naprosto bez chybičky - čaj, džus, chleba, salám, sýr, vejce, jogurt... Zkrátka není problém se najíst absolutně dosyta. Vyrážíme do města. Snažím se udělat pár fotek, ale ono tu nic moc k focení ani není. Jediná vzhledná ulice z celého města je Rustaveli, kde jsou umístěny všechny hlavní hotely, banky a podobné budovny, ale jakmile z ní odbočíte, dostávate se do trošku jiného světa. Koupit nějaké suvenýry je tu prakticky nemožné, jenom sehnat něco, co se alespoň trochu podobá pohlednicím, nám dalo dost velké úsilí a hledání.

S Mirkem navíc zažíváme poněkud drsnou zkušenost s bankomaty. Potřebujeme vybrat nějaké peníze, takže si vybíráme nejdůvěryhodněji vypadající bankomat u Western Union. Zadávám výběr 500 $. Bankomat chvíli šrotuje, pak vystrčí kartu a nic. Znervózníme. Jdeme naproti do hotelu Mariott a zkoušíme štěstí s místním bankomatem. Zadávám výběr 50 $, vše v pohodě. Zkouším tedy dalších 400 $, ale dostává se mi odpovědi "Nedostatek prostředků na účtu." Znervózníme. Snižuju tedy požadavanou částku až ke 150 $, které už dostávám. Mám trochu strach o to, co se děje s mým kontem, ale Jirka K. přichází na dobré vysvětlení. Já blbec jsem si vůbec neuvědomil, že existují taky nějaké výběrové limity. Nikdy jsem nevybíral víc, jak 5 000 Kč, takže mně jaksi nedošlo, že s výběrem 500 $ bude asi trošku problém.

Balíme a opouštíme hotel. Cestou na metro bereme hodinku a půl internetu a zjišťujeme nějaké ty aktualitky. Na Didube Bus Station velmi rychle nacházíme potřebný autobus do Borjomi, který je na místní poměry opravdu luxusní (něco jako cesta Gori ==> Mtskheta, je to podobná situace). Večer dorážíme na místo a vydáváme se proti proudu řeky hledat nějaký ten plac na přespání. To, co jsme původně považovali za borjomský park, se ukáže být prezidentskou letní rezidencí... Což vysvětluje všechny ty policisty kolem. Tam tedy asi spát nebudeme :-) Vhodné místo nacházíme ještě o kousek dál, není to sice nic moc (řeka je daleko a nepřístupná), ale spát se tu dá.

16.den (24.7.2006)

Po krátkém nákupu zásob vyrážíme do národního parku Borjomi-Kharagauli, kterýžto pokrývá necelé 1 procento gruzínského území. Ve výpravě však už začíná převládat celková únava z výletu, takže vzhledem k obtížnému terénu spíš odpočíváme a vykládáme, než jdeme. Odpoledne navštěvujeme podle názvu slibně vypadající Mineral Water Park (0,5 lari). Ovšem fakt je ten, že to je spíš takový rozlehlý parčík pro rodiče s dětičkami, kde nic moc zajímavého k vidění není. Dáváme si tedy raději nějaké jídlo a hrajeme karty. Celkově odpočinkový den zakončujeme opodál na dalším pivku. Zjišťujeme si také, kdy nám zítra něco jede směrem na Batumi. Docela mě překvapilo, že existuje dokonce přímý spoj, protože je to přece jenom dost dlouhá cesta... Každopádně zítra musíme být připraveni na devátou hodinu ráno. Nocujeme na stejném místě jako včera. Jak jsem říkal - není to nic moc, ale už jsme si tam holt zvykli, tak proč hledat něco jiného.

17.den (25.7.2006)

Ráno bereme podle plánu marshrutku (14 lari) a vyrážíme do Batumi (Borjomi ==> Khashuri ==> Kutaisi ==> Batumi). Po pěti hodinách jízdy se znovu dostáváme na místo, kde naše velké gruzínské turné před dvěma týdny začínalo. Sháníme trajekt. Má prý jezdit každé tři dny do Oděsy a občas do Burgasu. Realita ovšem vypadá tak, že do Oděsy jezdí pouze v sobotu a do Burgasu nejezdí nic. Dozvěděli jsme se úplně totéž na dvou místech a nic jiného jsme bohužel nenašli. Tolik dnů tu samozřejmě čekat nebudeme, pojedeme tedy opět autobusem. Nepřeplavíme tak sice Černé moře, ale na druhou stranu budeme doma dvakrát rychleji a za poloviční cenu.

Po krátké regeneraci (jídlo, koupání v moři) se tedy vydáváme hledat nějaký autobus, který nás dovede do Istanbulu. Z Tbilisi prý jezdí každou chvíli, ale obtížně se stopují takhle po cestě tady v Batumi. Dostáváme tak doporučení jet na hranice a chytnout nějaký autobus tam. Bereme tedy naši poslední marshrutku (1,5 lari) a dojíždíme na hraniční přechod Sarpi. Loučíme se s Gruzií. Do půl hodiny se nám daří sehnat autobus, který nás za 30 $ vezme až do Istanbulu. Jedinou menší nevýhodou je to, že až do Trabzonu jede úplně plný. Musíme tedy postávat v uličce, než tam pár lidí vystoupí, ale ty dvě hodinky se to dá bez problémů vydržet. Jinak gruzínsko-turecké hranice proběhly opět bez sebemenších komplikací, což nás všechny dost potěšilo. Bagáž jsme ještě nikdy kramovat nemuseli, takže snad už to tak zůstane.

18.den (26.7.2006)

Postupně se vylidňujícím autobusem pohodlně přejíždíme celé Turecko a kolem 17 h dorážíme do Istanbulu. Na Aksarayi se nám daří zajistit večerní spoj do Sofie (25 $), nemusíme tedy platit další noc v istanbulském hostelu. Máme chvilku čas, takže vyrážíme hledat nějakou šestkovou hospodu. Nic takového tu ovšem nemají, jen samé předražené podniky... Musíme se tak spokojit s plechovkami, akorát pak čelíme výtkám policisty za konzumaci alkoholu na veřejnosti. Ve 19 h se vracíme zpět na Aksaray a prodejce lístků nás bere autem na hlavní autobusové nádraží Büyük Otogar. Bezvadným autobusem opouštíme Istanbul a směřujeme do Bulharska.

19.den (27.7.2006)

Chvíli po půlnoci přijíždíme na turecko-bulharské hranice, přičemž výraznou většinu autobusového osazenstva tvoří Bulhaři. Po průjezdu tureckou částí hranic se celá bulharská parta hrne ven a bere útokem všechny místní Duty Free Shopy. Malou část z nakoupených alkoholů a kartonů cigatet dávají k procelní a zbytek začínají schovávat všude možně po celém autobusu. Chlapík vedle mě přes uličku má dokonce připraveny po celém těle gumičky, za které zastrkuje dobrých pár desítek krabiček... Bulharští celníci však podrobili autobus důkladné prohlídce (docela bych si i vsadil, že dostali z obchodu nějaké avízo, protože opravdu vypadali, že jdou najisto). V autobusu nahledali pořádný pytel věcí a kromě toho nepustili nikoho z našich bulharských kolegů zpět do busu bez řádné prohlídky. Dost jsme se všichni pobavili, když jsme sledovali, jak z onoho zmiňovaného chlápka vysypávají všechny ty poschovávané krabky. No řeknu vám - náš celník nakonec ten pytel se zabavenými věcmi musel táhnout za sebou, kolik toho bylo... Kolem půl čtvrté konečně opouštíme celnici a můžeme tak pokračovat směrem na Sofii. Vesměs všichni Bulhaři vystupují v Plovdivu, takže nad ránem si užíváme zbytek cesty ve skoro prázdném autobusu. V 7:15 přijíždíme do Sofie a daří se nám zajistit bus do Brna (54 $) již na 8:30. Všechno tak klape víc než perfektně. Jedeme sice s tou samou společností, jako při cestě z Brna, ale bus je tentokrát o poznání lepší. Na bulharsko-srbské hranici trávíme další tři hodiny, Bulhaři jsou zkrátka nesmírně pomalí a otravní. Cesta přes Srbsko je bez problémů, postupně utrácím svých posledních (a taky jediných) 5 € za nějaké to občerstvení. Už se každopádně těším na zítřejší vydatný domácí oběd :-) Poslední menší zdržení přinášejí srbsko-maďarské hranice, ale pak už nezadržitelně směřujeme k Brnu.

20.den (28.7.2006)

Trávíme třetí noc v autobusu v řadě za sebou. Už jsem si docela zvyknul, dokonce se mi podaří několikrát usnout i na dobu delší než 20 minut. Po první noci jsem vždycky úplně rozlámaný, ale po třech je to v pohodě. Snad se teď kvůli vyspání nebudu muset stěhovat z postele do auta... Kolem 3 h v noci projíždíme Bratislavou a ve 4:30 už zastavujeme v Brně. Gruzínská výprava tak zdárně končí, všechno se naštěstí obešlo bez vážnějších problémů, takže už zbývá jenom vymyslet, kam vyrazit příští rok. Každopádně teď mám ale cestování zase na pár dnů dost :-)