Írán (4. - 19.4.2014)

Prolog

Expedice Írán nebyla kupodivu můj nápad. Moje přítelkyně, která mimochodem dosud nikdy nevycestovala mimo Evropu, jednoho dne přišla s tím, že se bavila s někým, kdo v Íránu byl, a že by ji lákalo se tam podívat. Sám od sebe bych se něco takového neodvážil navrhnout, no ale jistě uznáte, že když přijde takováto nahrávka, tak ji nelze nezasmečovat! Postupně jsme domluvili termín, vymysleli základní itinerář, na ambasádě v Praze jsme bez problémů získali íránská víza, podívali se na tématický film Argo a mohli jsme vyrazit do neznáma. Před odjezdem se dozvídám, že prý ten návrh na cestu do Íránu nebyl původně myšlen úplně vážně... Pozdě bycha honit! Přede mnou se zkrátka s takovými návrhy musí opatrně :-)

Na tomto místě bych ještě rád zdůraznil, že na výpravě do Íránu není v současné době nic závadného ani nebezpečného. Ano, pohraniční oblasti jsou v Íránu stále mírně problematické, ovšem tahle problematičnost je spíš důsledek neklidu v okolních zemích než v Íránu samotném. Vnitřní Írán je zcela pohodový. Určitě vám to potvrdí každý, kdo tuto zemi navštívil. Dokonce bych na základě vlastních zkušeností řekl, že pohyb po Íránu je bezpečnější než mnohde po Evropě. Lidi jsou hrozně fajn, rádi si s vámi popovídají, v autobusu se s vámi klidně podělí o svačinu a jsou zkrátka hrozně milí a sympatičtí. Takže nenechejme se zcela ovlivnit různou mediální propagandou, ne všechno, co je na východ od nás, musí být nutně zlé a špatné.

1.den (4.4.2014)

Z Prahy do Tehranu letíme přes Minsk s běloruskou Belavií. Fajn aerolinky. Letadlo z Prahy do Minsku je zaplněno asi z jedné pětiny, takže spousta místa, no a z Minsku do Tehranu nás komunista dokonce usazuje v business classu. Asi si chtějí předcházet turisty. Na mezinárodní letiště imáma Khomeiniho v Tehranu dosedáme kolem třetí hodiny ranní. Před přistáním se nám naskýtá impozantní až lehce děsivý pohled na noční patnáctimiliónové megaměsto svítící pod námi. Tak tady nás už nikdy nikdo nenajde...

2.den (5.4.2014)

První výzvou jsou v Íránu peníze. Za 1 000 amerických dolarů dostanete 30 000 000 íránských riálů, takže přepočítávání cen při nákupech není úplně jednoduché. A aby to bylo ještě složitější, tak každý Íránec udává ceny v tomanech, což je starší jednotka rovnající se 10 riálům. Prostě cvokhaus. V dohledné době se ale budou 4 nuly oficiálně škrtat a bude se zavádět nová měna. Kvůli mezinárodním sankcím musí turisté používat výhradně hotovost - zahraniční platební karty v Íránu nefungují. Pořizujeme si rovněž íránskou simkartu - jak jinak, žádné zahraniční zde nefungují. Po vyřízení všech formalit se vydáváme taxíkem do zarezervovaného hotelu. Jízda je to vskutku zajímavá. V Íránu platí jediné pravidlo - větší má přednost. Auta jezdí různě bez tachometrů, bez zrcátek, jízdní pruhy nikoho nezajímají, motorky často jezdí i po chodníku a klidně uvidíte i týpka, co má při jízdě na motorce přes rameno mimino. Ale zase na druhou stranu musím uznat, že řidiči to jsou výborní. Za celou dobu jsme viděli jedinou nehodu, a to ještě jenom takové ťuknutí.

Ubytování v hotelu Golestan je bez problémů. Rafinovaně jsme přijeli v prvním pracovním týdnu po ukončení čtrnáctidenních oslav íránského nového roku, takže všude je ještě málo lidí, všichni mají dobrou náladu a tak podobně. Vyrážíme na první okruh městem. Kousek od hotelu máme Park-e Shahr. Na úpravu parků si Íránci obecně dost potrpí. Zaujalo nás také, že vstupy do parků a do různých uliček jsou často dost úzké (tady ten vchod, který vidíte na fotce, je ještě docela široký). Zajímavé opatření proti motorkám a tlustým Američankám. Následuje komplex Golestan Palace sestávající z mnoha budov obklopujících další pěkně upravenou zahradu. Nejzajímavější jsou asi Ivan-e Takht-e Marmar (audienční hala s mramorovým trůnem zhotovená kolem roku 1800 pro šáha Fath-Aliho z dynastie Qajarů) a Talar-e Ayaheh (budova s oslňujícím zrcadlovým interiérem). Procházíme rovněž tehranský bazaar, což je komplex asi 10 km uliček všemožných obchůdků, čajoven, jídelen, bank, mešit a mnohého dalšího.

Jak už jste si jistě všimli na Mišákově oděvu, všechny ženy musí ze zákona nosit na veřejnosti hidžáb - šátek zahalující vlasy a krk (i když ve větších městech to už slečny docela často flákají a mají šátek nasazený jen tak, aby se neřeklo). Při návštěvě významných mešit, mauzoleí a podobných míst pak musí ženy nosit čádor, což je splývavý oděv obvykle z černé nebo tmavě vzorované látky, který odhaluje ženinu tvář, ale zakrývá zbytek jejího těla až po kotníky.

3.den (6.4.2014)

Moderním metrem se přesouváme na jižní předměstí Tehranu k mauzoleu Ayatolahha Ruholahha Khomeiniho, velkého vůdce z osmdesátých let minulého století. Četl jsem, že jeho pohřbu se v roce 1989 zúčastnilo 10 miliónů lidí. Byl to prý takový chaos, že se dav dokonce zmocnil rakve, posléze se podařilo vyklopit tělo a lidé si rvali útržky hábitu na památku... Interiér mauzolea působí mírně neutěšeně, nicméně se stále ještě buduje, takže ve finále to snad bude vypadat lépe. Navštěvujeme rovněž nedaleký hřbitov Behesht-e Zahra. Dopoledne pak zakončujeme na Terminal-e Jonub, jižním autobusovém nádraží. Na zakoupené jízdence do Esfahanu trénujeme rozpoznávání persky psaných číslic. Je zajímavé, že zatímco text se píše zprava doleva, tak čísla se naopak píší zleva doprava, jak jsme zvyklí my.

Oběd si dáváme v restauraci Tarighat - kebab, obloha a rýže. Spousta rýže. V podstatě není v lidských silách přinesenou porci celou sníst. Aspoň tedy v mých. Místní s tím, zdá se, problém nemají. Íránskou kuchyni si zatím ale celkově moc chválíme. Dobré kuřecí / jehněčí / skopové masíko, zajímavě ochucená rýže, čerstvá a dobrá zelenina, hlady tu zkrátka rozhodně trpět nebudete. Odpoledne navštěvujeme mimo jiné Íránské národní muzeum - jsou tam pěkné věci, vykopávky z Persepolis a tak, nicméně jejich prezentace je taková ... nevím, jak to říct ... méně atraktivní. Jdeme se také podívat na bývalou americkou ambasádu. Za zhlédnutí stojí zejména jedna malůvka na její zdi - památka na revoluci z 16.1.1979, při které dav lidí vtrhl do budovy a po 444 dnů držel 52 diplomatů jako rukojmí. Odplata za státní převrat z roku 1953, vykonstruovaný americkou CIA, byla dokonána.

4.den (7.4.2014)

V 8 hodin ráno opouštíme metropoli a vydáváme se na šestihodinovou autobusovou pouť do Esfahanu, města, na které se těšíme asi úplně nejvíc. Mimochodem, místní autobusy jsou (zejména na dálkových trasách) výborné. Resp. už ty "standardní" jsou dobré a navíc na vybraných trasách jezdí občas ještě tzv. VIP busy, které mají v jedné řadě jen tři sedadla. Jeli jsme jimi dvakrát a myslím, že by pan Jančura bledl závistí. Po příjezdu si na pozítří rovnou zajišťujeme jízdenky do Shirazu a pak se už taxíkem vydáváme do města, kde se ubytováváme v hotýlku Shad. V nedalekém "fast-foodu", mohu-li to tak nazvat, nabíráme síly na první okruh městem. Dělají výborné plněné bagetky! Dokonce natolik výborné, že tohle jídlo ještě mnohokrát na různých místech opakujeme.

Pro začátek se necháváme Lonely Planet zlákat na procházku kolem řeky. Přicházíme k mostu Pol-e Si-o Seh přes řeku Zayandeh. Most je to pěkný, postaven mezi roky 1599 a 1602, 298 metrů dlouhý, akorát ta řeka nějak vyschla. Bylo to docela překvapení. Nu což, všechno se podařit nemůže :-) Necháváme tedy řeku řekou a vydáváme se ke slavnému Imámově náměstí. Naqsh-e Jahan (Imam) Square v Esfahanu je památka UNESCO a druhé největší náměstí na světě (512 x 163 metrů). Úchvatné místo na posezení a pozorování okolí. Líbí se mi, že se nejedná o žádnou umělou turistickou atrakci, ale že je celé náměstí hojně využíváno samotnými Íránci. Běžně uvidíte na trávníku večeřící rodiny, odpočívající páry a tak dále. Obecně poměr turistů k místním je tu extrémně příznivý, řekl bych tak 1:20. Na návštěvu Masjed-e Shah (královské mešity) a Masjed-e Sheikh Lotfollah (mešity šejka Lotfollaha) je už pozdě, takže jen obhlížíme exteriér a těšíme se na zítřek. Přejedeni bagetkami volíme jen menší večeři a vydáváme se o ulici dál ochutnat místní delikatesu - fereni (sladký pudink vyrobený z rýžové mouky, cukru a růžové vody). Já věci přicházím na chuť okamžitě. Mišákovi to chvilku trvá, ale nakonec taky podlehne. Místní to tu baští opravdu ve velkém. Vracíme se na Imam Square, čekáme na setmění a nasáváme zdejší příjemnou atmosféru. Krátké video zde.

5.den (8.4.2014)

Pátý den nás vítá (jak jinak než) pěkným počasím, takže vzhůru! Na pořadu dne je: Madraseh-ye Chahar Bagh (v překladu teologická škola šáhovy matky, veřejnosti bohužel po většinu roku nepřístupná), palác Kakh-e Hasht Behest, muzeum současného umění (do kterého jsme se dostali tak trochu omylem, když jsme hledali něco jiného, ale nebylo to špatné - jedna sekce vystavovala pěkné kreslené vtipy zaměřené zejména proti moderním stavbám a znečištění ovzduší), palác Kakh-e Chehel Sotun (s obrovskými historickými freskami zobrazujícími život a bitvy dynastie Safavidů; okolí paláce je pak krásným příkladem klasické perské zahrady zahrnuté do památek UNESCO - v Íránu je takových zahrad celkem devět), Masjed-e Shah (královská mešita; její „ohnutý“ půdorys je dán tím, že vchod směřuje na Naqsh-e Jahan (Imam) Square a zároveň její mihráb směřuje k Mekce), grandiózní Masjed-e Jameh, po které nás provádí místní vysokoškolský profesor v důchodu (nejedná se o mešitu žádného Jameha, nýbrž o termín označující hlavní mešitu města; ta zdejší je největší mešitou celého Íránu; díky tomu, že byla stavěna po nějakých 800 let, může vystupovat i jako kompletní muzeum islámské architektury) a Masjed-e Sheikh Lotfollah (mešita šejka Lotfollaha; světýlka, která vidíte u vrcholu kopule, nejsou žádný odraz, ale vznikají přímo ze slunečního svitu díky použití poloprůhledných alabastrových prvků). No zkrátka paráda, Esfahan rozhodně nezklamal.

A na závěr několik postřehů / poznatků z našeho pobytu v Esfahanu: 1. Celé město je hrozně příjemné, všechny hlavní ulice jsou lemovány stromy a asi i díky vyšší nadmořské výšce (1 574 m.n.m.) tu ani není moc horko. 2. Mnoho lidí jezdí na kole. 3. Na rozdíl od Tehranu jsou i docela dlouho po setmění ulice plné lidí. Nejen mužů, ale i žen. 4. Zcela náhodou potkáváme prvního (a zdaleka ne posledního) Čecha. 5. Mišáček poprvé čůrá na "tureckém" záchodě. 6. Hodně žen si nechává dělat plastiku nosu. 7. Íránci jedí neuvěřitelně rychle.

6.den (9.4.2014)

Osmihodinová cesta do Shirazu probíhá standardně dobře, jak už jsem říkal, íránské autobusy jsou dostatečně pohodlné na to, aby člověk takovýto přesun bez problémů zvládnul. Do paměti se mi zapsala zejména paní, která seděla přes uličku vedle nás a neustále nám dávala polovinu všeho jídla, které vylovila ze své bezedné tašky. Prostě takový typický íránský terorista, který vás chce hned po příletu do země zamordovat... Po příjezdu opakujeme osvědčený scénář se zajištěním jízdenek na pozítří, vydáváme se do města a ubytováváme se v tradičním hotelu Niayesh. "Tradiční hotel" v Íránu znamená to, že je umístěn uvnitř staré čtvrti a má větší dvůr, kolem kterého jsou rozmístěny jednotlivé pokoje. Domlouváme rovněž zítřejší cestu do Persepolis.

No a na pořadu je samozřejmě podvečerní prohlídka Shirazu. Nejblíže je Arg-e Karim Khan, citadela chána Karima, zakladatele dynastie Zand. Zaujme zejména tím, že se její jihovýchodní věž pozvolna propadá do podzemních prostor, které sloužily jako Karimovy lázně. Následuje Imamzadeh-ye Ali Ebn-e Hamze, hrobka emíra Aliho. Mišáček si u vchodu půjčuje čádor a marně se snaží předstírat, že jej umí použít. Ale uznávám, obtočit kolem sebe oděv o velikosti dvou prostěradel a nějakým způsobem v něm fungovat, je vskutku pekelný úkol. Interiér hrobky je úchvatný. Tolik zrcadýlek jsem neviděl snad za celý svůj život dohromady. Vycházím ven (prostory pro muže a ženy jsou obvykle oddělené) a nacházím svoji přítelkyni třímající kromě čádoru i dva pomeranče. Prý jí je uvnitř vnutila nějaká babička. Hm, další nebezpečný terorista, dnes jde vážně o život... Šplháme do kopce na severu města k dnešní poslední zastávce, hrobce Khajeha Shams-ed-Din Mohammeda, známého pod jménem Hafez (v překladu „ten, který umí přednášet korán zpaměti“). Hafez (1325 – 1389) je nejvýznamnějším íránským básníkem a jeho hrobka je opravdu hojně navštěvovaná. Říká se, že v každé domácnosti najdete 2 knihy: korán a sbírku básní od Hafeze. Opravdu, místních je tu i po setmění plno, fotí se, veselí se a všichni si návštěvu hrobky očividně velmi užívají :-)

7.den (10.4.2014)

Sedmý den dopoledne přichází další z vrcholů celé expedice, Persepolis. Úchvatný komplex reprezentující slávu a úspěchy první Perské říše ... a také její úpadek poté, co byla Persepolis zpustošena Alexandrem Makedonským. Xerxesova brána (Brána národů), palác stovky sloupů, palác Apadana, reliéfy zobrazující 23 výprav z různých částí světa a jejich dary, které přinášely králi, palác Hadish, palác Tachara a další. Stoupáme k hrobce Artaxerxese II., která slouží i jako vyhlídka na celý komplex. (Krátké video zde.) Musím říct, že moje očekávání byla naplněna, Persepolis je vskutku úchvatná. Navíc ve srovnání s obdobnými místy např. v Turecku je zde mnohem mnohem méně turistů. Pár kilometrů za Persepolis se ještě zastavujeme v Naqsh-e Rostam, u skalních hrobek Dariuse II., Artaxerxese I., Dariuse I. a Xerxese I.

Persepolis leží asi 70 km od Shirazu, takže její návštěva spolu s cestou vám minimálně půlden zabere. Posilujeme se obědem a dokončujeme prohlídku Shirazu. Za zmínku stojí zejména Masjed-e Nasir-al-Molk, mešita zajímavá tím, že přežila bez úhony mnoho zemětřesení (mimo jiné) díky tomu, že některé řady cihel v její konstrukci byly nahrazeny flexibilními dřevěnými výztuhami. Večer pak vegetíme v pěkné citrusové zahradě pavilonu Naranjastan-e Qavam a posléze při čaji na dvoře našeho hotelu. Jinak dnes je čtvrtek, což je v Íránu něco jako u nás sobota (Íránci totiž mají víkend čtvrtek pátek).

8.den (11.4.2014)

Dnešní přesun do Yazdu vypadá zprvu na fiasko. Zjišťuji totiž, že uspokojen vlastní dokonalostí (rozumějte důvěrou v to, že jsem se již naučil dostatečně správně interpretovat autobusové jízdenky v perštině) jsem předevčírem při nákupu tiketů mírně ztratil ostražitost a vše řádně nezkontroloval. První chybu, špatně pochopené stanoviště, odhaluji docela náhodou zavčas, takže rychle bereme batohy a jdeme čekat na místo, odkud ten autobus skutečně pojede. O něco horší je druhá chyba: jízdenka je jen pro jednu osobu (byť jsem slečně za přepážkou nevím kolikrát zdůrazňoval, že jsme dva). A autobus jako na potvoru vypadá dost vyprodaně. Řidič a jeho asistent naši situaci zdá se chápou, jízdenku nám zabavují, nějakou dobu něco řeší, no a před odjezdem se dozvídáme, že "no problem". Nastupujeme, asistent provede to, co jsem na svých cestách viděl už několikrát a čemu říkám tzv. asijská rošáda (nastoupí-li do autobusu více lidí, než je sedadel, asistent řidiče přesazuje lidi tak dlouho, než všichni sedí; nevím přesně, jak tohle funguje, ale funguje to), druhou jízdenku doplácíme v hotovosti a můžeme vyrazit.

Po příjezdu do Yazdu se posilujeme výborným jídlem z velbloudího masa a jdeme se někam ubytovat. Dva vytipované tradiční hotely jsou bohužel plné, takže je nám zařízen transfer taxíkem do jednoho menšího, který se nachází v hluboucí hloubi staré čtvrti. Zjistit, kde se nacházíme, a jak sem malými spletitými uličkami zase trefíme, je docela výzva, ale po chvíli motání se zvládáme jakž takž zorientovat. Během pěkné večerní procházky navštěvujeme mohutnou Masjed-e Jameh, dominantu starého města, a komplex Amir Chakhmaq.

9.den (12.4.2014)

Dopoledne v Yazdu využíváme na podrobnější prohlídku starého města. Zajímavý je třeba rezervoár na vodu. Povšimněte si 4 „komínů“ po obvodu. Říká se jim badgir, fungují jako „lapač“ vzduchu a slouží ke klimatizaci místností pod nimi. Je to konstrukce, která je v tomto pouštním městě hojně využívaná. Následuje Alexandrovo vězení (zda byla stavba skutečně využívána Alexandrem Velikým jako věznice však není zcela doloženo) a Khan-e Lari, jeden z nejzachovanějších domů v Yazdu z dynastie Qajarů. Povšimněte si opět několika badgirů. Kolem poledne se odhlašujeme z našeho hotýlku a začínáme čelit třem nelehkým úkolům: najít otevřenou směnárnu peněz se slušným kurzem, najít prodejnu autobusových jízdenek a koupit si jízdenku do Mashhadu, kterou budeme potřebovat až za tři dny, no a na závěr najít malé zapadlé autobusové nádražíčko (dá-li se to tak vůbec nazvat), ze kterého nám jede dnešní autobus do Khuru. Dcera majitelky umí naštěstí velmi obstojně anglicky, takže pochopí, co potřebujeme, a vše přetlumočí přivolanému taxikáři. Úkoly úspěšně zvládáme a na podivném dvoře na okraji města čekáme na náš odvoz dále do pouště.

Pětihodinová cesta roztřeseným autobuskem do Khuru je bomba. Bus vypadá jak vystřižený z dob amerických hippíků a řidič, to je kapitola sama pro sebe. Rychlosti se nebojí a vizáží evokuje starého silničního vlka ošlehaného mnoha bitvami (ehm, cestami), který předjížděl už v době, kdy jsme s Mišákem ještě tahali kačera. Po příjezdu se v pěti lidech s pěti velkými batohy soukáme do jednoho klasického osobního taxíku (fakt to jde) a vyrážíme do Garmehu, dalšího velkého vrcholu naší cesty. Garmeh je malá pouštní vesnička, ve které jsme strávili tři noci. Místní umělec Maziar Ale Davoud zde dokázal vybudovat krásné tradiční ubytování. Celý Garmeh má asi 200 obyvatel, 2 velbloudy a 20 koz. Dostáváme naprosto luxusní domácí večeři, posloucháme Maziarovu hru na rozličné hudební nástroje (ukázky zde, zde a zde) a díky tomu, že umí slušně anglicky, můžeme bez problémů diskutovat o všem možném.

10.den (13.4.2014)

Celodenní výlet po okolí, juchů! Vyrážíme z Garmehu skrz Khur k první zastávce, slané říčce. Musím říct, že něco tak slaného jsem ještě neviděl. Krystalky soli jsou úplně všude. A ta barva! Druhou zastávku tvoří dno obrovského vyschlého slaného jezera. Děláme si s Mišákem několik památečných společných fotek a pak už vyrážíme k další destinaci, oáze Mesr na okraji opravdové pouště s opravdovými písečnými dunami. Místní rodina zde provozuje velmi pěkné a autentické ubytovací zařízení. Dáváme si výborný oběd, odpočíváme a fotografujeme velbloudí rodinku. Říkejte si co chcete, ale velbloud je prostě nejlegračnější zvíře všech dob. Ať ho vyfotíte kdykoliv a jakkoliv, musíte si při pohledu na jeho ksichtík smát :-)

Výměnou dopravního prostředku si polepšujeme z 2WD na 4WD a vyrážíme cestou necestou (a.k.a. off-road) do okolních písečných dun. Písečná duna je skvělá věc. Obrovské pískoviště s tím nejjemnějším písečkem, jaký si jen dokážete představit. Jediná nevýhoda je, že vám ten písek vítr nafouká úplně všude a dostáváte ho ven ještě několik dní poté. Posouváme se o kousek dál, náš místní doprovod rozdělává oheň a čekáme na západ slunce, který je vskutku úchvatný. Cesta za tmy zpět do Mesru je lehce děsivá, ale řidiči si nakonec poradí. Večeři si dáváme až u nás v Garmehu a stylově tak zakončujeme opravdu povedený den...

11.den (14.4.2014)

Plán na druhý den v Garmehu je jednoduchý: alespoň jednou jedinkrát za expedici nic nezařizovat, nic nedomlouvat, zkrátka odpočívat a užívat si íránské pohostinnosti, která se nám momentálně zhmotňuje především v plné penzi poskytované našimi ubytovateli. Íránská kuchyně je prostě skvělá! Volný den tedy využíváme na procházku po vesnici, fotografování velbloudů, návštěvu místní mešitky a hřbitůvku a na různé relaxační aktivity mezi koberci a polštáři ve společenských prostorách našeho dvoudenního domova.

12.den (15.4.2014)

Nepříjemný budíček v 5:30 zahajuje nabitý dvanáctý den. O jistou dávku ranní nejistoty se stará taxikář domluvený na 6:30, který přijíždí až kolem sedmé. V Khuru si kupujeme jízdenky zpět do Yazdu a ... je to tady! Tentýž řidič, co nás vezl sem! Naštěstí se za ty tři noci nic nezměnilo a opět předjíždí, co to dá :-) Odpoledne v Yazdu dokončujeme prohlídku starého města. Nakupujeme si ručně vyráběné dlaždičky jako suvenýry a přesunujeme se k Bagh-e Dolat Abad, pavilónku uprostřed další z devíti perských zahrad, které jsou zařazeny na seznam UNESCO. Ta v Esfahanu byla ale určitě hezčí. Následuje Ateshkadeh, ohnivý chrám zoroastrismu (zarathustrismu). Zdejší věčný plamen prý hoří již od roku 470. Zoroastrismus, jehož hlavní myšlenkou je dualismus dobra a zla, byl hlavním náboženstvím na íránském území do té doby, než Arabové přinesli islám. Známé je třeba Nietzscheho filosofické literární dílo Tak pravil Zarathustra. Poslední zastávkou v Yazdu je už jen autobusové nádraží. Nakupujeme pár zásob a nočním autobusem se vydáváme na 920 km dlouhou cestu do Mashhadu.

13.den (16.4.2014)

Noc v autobusu proběhla bez problémů, pouze jsme dvakrát museli vozidlo vyklidit a umožnit průchod policistům se psy. Možná se takto projevuje blízkost afghánských hranic, těžko říct... Po 15,5 hodinách cesty přijíždíme do Mashhadu, druhého největšího města Íránu a jednoznačně největšího poutního místa celé země. Na autobusáku si dáváme kafe na probuzení, zajišťujeme si jízdenky zpět do Tehranu a posléze se ubytováváme v hotelu Al-Naby. Mimochodem, výborný poměr cena / výkon! Zahřívací okruh městem není nic moc, pořád se něco někde staví a buduje. Nejlepším zážitkem se tak stává výborná bagetka, kterou si dáváme k obědu. Jinak není bez zajímavosti, že jsme za celý den nepotkali jediného turistu, nepočítám-li Japončíka, který s námi přijel autobusem. Jsem rád, že jsme zvládli dojet až sem, přeci jen se mi vždycky líbí, když se mi povede proniknout do méně navštěvovaných míst.

Odpoledne ale už přichází to hlavní, Haram-e Rezavi, obrovský komplex, v jehož centru se nachází hrobka imáma Rezy. Haram je největším poutním místem celého Íránu: Reza (765 – 818) je jediným ze 12 imámů (následovníků proroka Mohammeda), který je pohřben v Íránu. Ostatní jsou pohřbeni v Iráku nebo v Saúdské Arábii. V celém Haramu platí poměrně přísná pravidla – hrobka imáma je (teoreticky) přístupná pouze muslimům, ženy musí samozřejmě nosit čádor a do areálu se nesmí vnášet žádné batohy ani fotoaparáty. Omluvte tedy nepatrně nižší kvalitu fotek, byly pořízeny mobilním telefonem, do jehož displeje se navíc povětšinou opíralo slunce, čili jsem toho moc neviděl. Procházíme nádvoří Azadi, Qods, Jomhuri a další. Zastavujeme se rovněž v místním muzeu, kde je (mimo mnoha jiného) i předchozí verze Rezovy hrobky. Ta momentálně používaná, v pořadí již pátá, je z roku 2001.

14.den (17.4.2014)

Druhý den v Mashhadu zahajujeme prohlídkou mauzolea šáha Nadera. Vzhledem k tomu, že město kromě Haramu zas až tak moc dalších zajímavých věcí nenabízí, rozhodujeme se doplnit si kulturní vzdělání a městským linkovým autobusem míříme do Tusu, jednoho z předměstí Mashhadu. Zážitek je to zajímavý. Lokální autobusy fungují tak, že přední polovina je určena mužům a zadní polovina ženám. Páry ale mohou sedět plus mínus pospolu. Alespoň to tak vyplývá z obhlídky chování domorodců a konec konců nás k sezení vedle sebe vyzval i mladý muž, který nám pomáhal s dohledávkou správného autobusu. Cesta do Tusu trvá asi 45 minut. A stále platí, že jsme za celou dobu pobytu v Mashhadu nepotkali jediného dalšího turistu. Super.

Důvodem návštěvy Tusu je hrobka Hakima Abulqasima Ferdosiho (940 – 1020), dalšího oblíbeného íránského básníka. Obzvlášť interiér hrobky se nám líbí opravdu moc. V místní restauraci si dáváme oběd metodou náhodného výběru z menu a pak už nás lehký déšť vyhání z vycházky zpět do Mashhadu. Přesouváme se na autobusový terminál a připravujeme se na další noc v busu. Mišák si pochvaluje, že tu mají pěkné záchodky se spoustou věšáčků na odkládání věcí. Jinak ale její dnešní forma není nic moc - ráno, když jsem byl na chvíli pryč, se jí dobýval do hotelového pokoje nějaký šejk, dizi k obědu taky moc nezaujalo, no a ve finále se jí na autobusáku povedlo objednat bagetku s játry, což je asi jediná věc, kterou nejí. Tak jsem měl aspoň dvě večeře. Mňam.

15.den (18.4.2014)

Cesta nočním VIP autobusem za doprovodu íránské předělávky filmu The Proposal je v pohodě za námi a dopoledne přijíždíme zpět do Tehranu. Ubytováváme se opět v hotelu Golestan a kruh se tak uzavírá. Poslední den expedice je tu. Dáváme si krátkého šlofíka, po kterém vyrážíme metrem na Tajrish, nejsevernější stanici města. Taxíkem se posunujeme do Darbandu na úpatí krásného pohoří Alborz. Hlavním dnešním programem je Sa’d Abad, muzejní komplex rozkládající se v krásném parku o rozloze 104 hektarů. Příjemný únik z ruchu velkoměsta! V pozadí jsou neustále vidět alborzské hory. Nejvyšší z nich, Mt.Damavand, se tyčí do výše 5 671 m.n.m. Procházíme Zelený palác, sídlo z doby dynastie Pahlavi, a Bílý palác, kde nás zaujme především jídelna s kobercem o velikosti 143 metrů čtverečných, prý největším, jaký byl kdy v Íránu vyroben. Za povšimnutí stojí lustry pocházející z Československa. A také gigantické boty před vstupem do budovy patřící soše šáha Rezy, která byla sťata po revoluci v roce 1979. Nakupujeme ještě nějaké oříšky, pistácie a podobné věci jako suvenýry. Pak už jen návrat do hotelu, balení batohů a příprava na noční odlet.

16.den (19.4.2014)

Krátký spánek utíná půl hodiny po půlnoci poslední íránský budíček. Domluvený taxík na nás již čeká. Nočním městem vyrážíme na letiště. Utrácíme poslední zbytek v zahraničí nesměnitelných peněz, odevzdáváme batohy, procházíme výstupní pasovou a vízovou kontrolou a Embraerem 175 běloruských aerolinek opouštíme íránský prostor. Přílet do Minsku je půvabný. Pracovnice letiště shromáždí všechny ovečky, které někam přestupují, tužkou na papír si zapisuje, kdo kam letí a kolik má zavazadel, a na závěr sloupec čísel podtrhne a sečte. Říkejte si, co chcete, ale tady ty old-school metody mají prostě svoje kouzlo :-) Let do Prahy je rovněž bezproblémový, batohy přiletěly spolu s námi, takže už nezbývá nic jiného, než v prvním patře letištní haly zakončit celou expedici poctivým českým obědem. A to je vše. Íráne, bylo to fajn!