Island (6. - 26.8.2011)

Prolog

Tři týdny strávené na Islandu se bezpochyby zařadí k mým nejlepším a nejzajímavějším životním zážitkům. Tato země se totiž přesně trefila do mého vkusu: čistota, kultivovanost, malá hustota turistů a lidí obecně, bezpečnost, krásná a rozmanitá příroda, snadno se lze domluvit anglicky, minimum zákazů, příkazů a podobných věcí, výborné jídlo, široký výběr kempů s vesměs slušným zázemím, a tak dále... Zkrátka Island na mě udělal ohromný dojem v mnoha ohledech a je to první země, u které zcela reálně uvažuji, že v dohledné době naplánuji ještě jednu expedici. Míst, která jsme letos nestihli pokrýt, je dost a dost... A zajímavé by určitě také bylo strávit zde několik dní v zimě, mimo jiné kvůli četnému výskytu polárních září.

V neposlední řadě pak přispěli ke kladnému hodnocení této expedice mí výborní spolucestovatelé, takže přátelé díky, byla to jízda... :-)

1.den (6.8.2011)

Krátce po půl třetí v noci opouštíme Brno a míříme na vídeňské letiště stihnout ranní let. Celá tato "operace letiště" je zároveň nejkritičtějším bodem celé expedice, neboť jízda autem s mým tátou je vždy značný životní hazard. Na druhou stranu, v momentě, kdy byla tato kratochvíle ve zdraví za námi (couvání na dálnici po minutí odbočky na letiště bylo obzvlášť zapamatováníhodné), mi už bylo jasné, že absolvovat úspěšně zbytek expedice bude jen formalitka. Ve Vídni se k nám připojuje Tomáš, který přijel po vlastní ose, no a nezbývá tak, než vyrazit na cestu! Let s přestupem v Hamburku probíhá bez problémů a krátce po poledni již přistáváme na Keflavík International Airport, necelou hodinku jízdy od hlavního města Reykjavíku.

Island nás vítá krásným slunným dnem. Tomáš ale bez zaváhání kontruje a na hlavním autobusovém terminálu rozbíjí svojí kartou jediný zdejší bankomat. Inu, je nutné, aby Island hned zpočátku pochopil, že s námi je neradno si zahrávat! Zbytek dne už pak probíhá přátelsky. Ubytováváme se na dvě noci v hostelu, procházíme se po přímořské či příoceánské promenádě, děláme skupinové foto, dokud jsme všichni živí, zdraví a čistí, a obtáčíme základní okruh městem. Hlavní dominantou Reykjavíku je katedrála Hallgrímskirkja. Je fajn, že se na její 75 metrů vysokou věž dá bez problémů vyjet a rozhlédnout se do okolí.

2.den (7.8.2011)

Dopoledne se začínáme seznamovat s islandskou kulturou a nakládáme se do geotermálního bazénu Nauthólsvík, ve kterém vydržíme vegetit opravdu dost dlouho :-) Po cestě zpět na hostel procházíme přes nedaleký hřbitov. Je zajímavé, že Islanďané nepoužívají příjmení tak, jak je známe my, nýbrž pouze připojují koncovku son (u mužů) nebo dóttir (u žen) ke jménu svého otce, popř. méně obvykle ke jménu matky. Čili tím pádem dostává studium náhrobních kamenů úplně nový rozměr, protože když přesně víte, kdo je čí potomek, tak spolu s daty narození a úmrtí se dají občas vydedukovat velmi zajímavé příběhy. Pro zbytek dne se pak přesouváme trajektem na nedaleký ostrov Viðey, vrcholek dávno vyhaslého vulkánu a místa, kde se v minulosti odehrála řada náboženských bitev.

3.den (8.8.2011)

Balíme v hostelu a organizujeme vyzvednutí našeho zamluveného terénního vozu. Místo Suzuki s manuálem sice vyfasujeme Toyotu s automatem, nicméně a posteriori musím přiznat - díky bohu za to, neboť jinak bychom se asi na těch nejdrsnějších cestách uřadili k smrti. Dokupujeme nějaké zásoby na cestu. Cenově nejpříznivější je supermarket Bónus mající ve znaku pěkné kulaté růžové prasátko jakožto spořicí kasičku. Od této chvíle tedy dostává věta "Stavíme se v praseti" poněkud specifický význam, tak se prosím případně nelekněte, pokud to někde použiju :-)

Pro dnešek máme na programu tzv. Golden Circle, tj. národní park Þingvellir, gejzír Geysir (který tedy dal těmto věcem jméno) a krásný vodopád Gullfoss, tj. místa, která obtočí úplně každý, kdo se na Island dostane. Ale tak nějak se začít musí, no a s turisty to navíc i na těchto nejatraktivnějších a Reykjavíku nejbližších místech není tak zlé, dostupnost Islandu je přeci jenom jakýmsi způsobem omezená. Večer se ubytováváme v městečku Árnes. Je skvělé, že každé město tu má oficiální místo pro kempování s lepším či horším zázemím, takže opravdu není problém strávit pod stanem více méně libovolný počet nocí v řadě. Jinak ještě doplním, že termín "město" budu používat pro cokoliv, co má alespoň tisíc obyvatel, neboť pak se jedná jednoznačně o lokální metropoli.

4.den (9.8.2011)

Čtvrtý den přichází první vrchol celé expedice, a to jak v přeneseném, tak ve věcném významu. Naši Toyotu konečně testujeme na první opravdu poctivé drsnocestě a přesouváme se na úpatí nejznámější islandské sopky Hekly (1 451 m.n.m.). Za zmínku rozhodně stojí fakt, že Hekla vybuchuje zhruba jednou za 10 let a poslední její výbuch se datuje na 26.února 2000. Nicméně je další krásný jasný den a nic nenaznačuje tomu, že by se Hekla měla probudit právě dnes, takže vzhůru k vrcholu! Výstupová cesta je částečně značená a po několika hodinách již můžeme pořídit zasloužené vrcholové foto a poslat rodičům a známým několik smsek, neboť nás na vrcholu překvapí kvalitní signál. Jinak se mi ale líbilo, že provoz byl po cestě minimální a většinu času jsme byli na Hekle zcela osamocení.

Po sestupu se vydáváme dále na východ. "Silnice" se stávají stále drsnějšími a poprvé překonáváme i několik brodů. Večer dorážíme k dalšímu cíli, do krásné oblasti Landmanalaugar. Těsně před místním kempem se musíme utkat s největším brodem, který za celou dobu expedice potkáme. Tomáš podniká průzkumný přechod řeky a vzhledem k tomu, že většinou má vodu až ke kolenům, tak to nebude žádná legrace. Vláďa zamyká 4WD a tlačí naši Toyotu očividně k hranici jejích možností. Nejde ani tak o to, že by hrozilo uváznutí, ale spíš se bojíme toho, aby přední částí auta nenatekla voda do motoru. No ale povedlo se a můžeme se tak v klidu ubytovat v kempu. Slunce již zašlo a je docela nehorázná kosa, takže plán večera je jasný: naložit se do termálního jezírka a pokud možno nevylézat :-)

5.den (10.8.2011)

Dopoledne strávíme krásným tříapůlhodinovým okruhem Landmanalaugarem. Ty výhledy a barvy... A spousta síry :-) Snad jsou fotky alespoň částečně schopny ilustrovat to, co jsme viděli. Navíc pátý den v řadě máme absolutně jasné počasí. Opravdu jsem od Islandu nečekal, že hlavní starostí z hlediska počasí bude se nespálit. Víc času bohužel na Landmanalaugar nemáme a po obědě se balíme k odjezdu. A - nestartujeme... Vše ukazuje na vybitou baterii, což si ne zcela umíme vysvětlit, ale vypadá to, že včerejší extrémní brod si nakonec přeci jen vybral svoji daň a jeho kombinace s nabíjením mobilu a spoustou aktivních kontrolek, i když není nastartováno, vyústila ve vybití baterie. Pomoc však najdeme poměrně brzy, místní servisní vůz vracející se zrovna z nějaké jiné záchranné mise nás startovacími kabely nahazuje zpět do provozu.

Cvičně projíždíme několik menších brodů a zanedlouho už islandské drsnocesty alespoň načas opouštíme a najíždíme na Ring Road, hlavní islandskou "dálnici" obtáčející celý ostrov. Je sice jen jednoproudá, ale při místním provozu to bohatě stačí. Dokonce mosty, kterých je na ní celkem dost, jsou úplně jednomístné, tj. protijedoucí auta se musí nějak domluvit a počkat, než to druhé projede. Večer přijíždíme do města s krásným názvem Kirkjubæjarklaustur. Na benzínce si dáváme trošku zdravé večeře a pak už se ubytováváme v místním kempu. Podnikáme rovněž krátkou procházku městem, prohlížíme kostelík, vylézáme nad místní vodopád a naskýtá se nám krásný výhled do okolí...

6.den (11.8.2011)

Přichází první zamračený den a odpoledne i lehké mrholení. Naší první zastávkou je Núpsstaður, farma s malým kostelíkem zajímavá tím, že všechny objekty mají zatravněnou střechu. Hlavním programem pro tento den je ale návštěva Skaftafellu nacházejícího se na jihu národního parku Vatnajökull, který je se svými 12 tisíci kilometry čtverečnými největší v Evropě. Podnikáme několikahodinovou výpravu plnou krásných vyhlídek na ledovce a nejrůznější vodopády. Mírně se kazící počasí pak využíváme k delšímu přesunu autem a dojíždíme až do přístavu Höfn na jihovýchodě země. Po cestě se ještě zastavujeme u laguny Jökulsárlón. Pohled na lagunu plnou ledových ker, který je úžasný sám o sobě, nám navíc doplňuje jedna slečna oděná jen do rybářské sítě pózující pro nějaké umělecké fotky.

7.den (12.8.2011)

S novým dnem přichází i nové počasí a návrat ke slunci. Ráno využíváme k prohlídce Höfnu a k dokoupení zásob. Další cesta vede podél východních fjordů a nic scéničtějšího si jen tak snadno představit nedokážu. Dáváme samozřejmě i několik přestávek, neboť něčeho takového je potřeba se řádně nabažit... V raném odpoledni přijíždíme do Egilsstaðiru, metropole východního Islandu. Stavujeme se na letišti, kde si Tomáš zařizuje letenky zpět do Reykjavíku. Čeká ho soukromé dobrodružství v Norsku, takže od zítřka budeme dále pokračovat již jen ve třech.

Z Egilsstaðiru pokračujeme do Seyðisfjörðuru, historicky a architektonicky zajímavého bohémského městečka na východním pobřeží. Zde se konečně stavujeme na večeři v restauraci, a poprvé tak pronikáme do tajů islandské kuchyně. Slaneček, brambory, nějaké ty přílohy, no, islandská kuchyně rozhodně nezklamala. Ale dopředu prozradím, že to nejlepší je rozhodně ještě před námi :-) Večer stavíme stany v místním kempu a vydáváme se ještě na 19 km dlouhou cestu za město, která vede k odlehlé farmě Skálanés. Cesta sama o sobě už je jedno velké dobrodružství - kameny, svahy a několik brodů opět tlačí naši Toyotu k limitu jejích možností. Ale výsledek stojí za to: jedna osamělá budova uprostřed jinak netknuté přírody a opodál - na samém ústí fjordu - neuvěřitelné útesy plné ptáků.

8.den (13.8.2011)

Seyðisfjörður opouštíme v brzkém a chladném ránu a směřujeme zpět do Egilsstaðiru. Tam vysazujeme Tomáše na letišti a expedice se tak definitivně zmenšuje na tři členy. Stavujeme se v praseti nakoupit zásoby na několik dalších dní, neboť máme v plánu opuštěné vnitrozemí, a vydáváme se podél třetího největšího islandského jezera Lagarfljót. Jezero je prý domovem příšery Lagarfljótsormurinn, na tu jsme však bohužel štěstí neměli. Poslední zastávku v civilizaci tvoří výstup k vodopádům Lítlanesfoss a Hengifoss.

Tak, končí civilizace, končí asfalt, končí veškerá legrace... Vjíždíme do pustého islandského vnitrozemí plného těch nejdrsnějších drsnocest. V plánu máme severní část národního parku Vatnajökull a ledovcové jeskyně Kverkfjöll a poté známé kalderové jezero Askja. Posledním místem, kde se dá ještě doplnit benzín, je maličká osada Möðrudalur. A místní "benzínka" - ta je jak z nějaké pohádky... Cestou dál cvičně vytahujeme Frantíky uvízlé v písku a drncáme a brodíme vstříc Kverkfjöllu. Brzy však začíná být jasné, že tato cesta je přes možnosti našeho auta. Máme samozřejmě 4WD vůz určený pro terén, nicméně ostatní vozy, co cestou potkáváme, mají obvykle blíž k traktoru než k autu. A tak přišlo to, co asi přijít muselo - píchnutá pneumatika.

To samozřejmě sám o sobě nebyl až takový problém, během půlhodinky byla rezerva na svém místě, přičemž největší podíl z tohoto času zabralo kompletní vyskládání kufru, abychom se dostali k heveru. Jenže představa další několikasetkilometrové cesty tímto terénem, navíc bez další rezervy, nás optimizmem příliš nenaplňovala. Nezbylo tedy než učinit poměrně bolestné rozhodnutí a zbytek vnitrozemí vzdát. Místo něj zařazujeme okruh severovýchodními fjordy, na který by jinak nezbyl čas. Změna plánu tedy byla odhlasována a směřujeme k severovýchodnímu pobřeží. Do Vopnafjörðuru, dnešního cíle, dorážíme za stálého deště a po dlouhé době proto volíme nestanové ubytování, a to na "venkově" (tj. kus za "městem" - Vopnafjörður má 540 obyvatel) u američanko-islanďanky Cathy.

A že to byla dobrá volba! Tato skvělá starší paní se přistěhovala na Island už asi před dvaceti lety, vzala si Islanďana a společně teď provozují jakousi farmu. Snadno jsme se domluvili, měli jsme půl baráku jen a jen pro sebe a navíc za velmi lidovou cenu. Takže v sílícím dešti opravdu spása na poslední chvíli. Nějakou dobu jsme to místo nemohli najít, ale naštěstí telefon z Lonely Planet byl aktuální a naše islandská simka tak našla další využití.

9.den (14.8.2011)

Za stálého deště vyrážíme podél severovýchodních fjordů. Hlavním dnešním cílem je maják Fontur, sídlící na špičce protáhlého poloostrova Langanes. Točitá, kamenitá a asi 50 km dlouhá drsnocesta nás vede podél dalších krásných útesů plných ptáků, nicméně počasí stojí opravdu za starou bačkoru. Prší a mlha je taková, že cílový maják nevidíme, dokud do něj téměř nenarazíme. Těsně před cílem navíc utrpíme menší defekt, kdy při najetí na obzvlášť zákeřný a velký kámen lehce odrovnáváme nějaký plast na podvozku. Nicméně funkční závada to není, takže žádný velký problém. Akorát nám pak v půjčovně asi příliš nepoděkují :-) Špatné počasí využíváme opět k delšímu přejezdu autem a dojíždíme tak až do Húsavíku, velrybí metropole celé země. Cenově dostupná pevná ubytování jsou obsazená, a tak i přes déšť musíme stavět stany. Húsavík slouží jako hlavní základna k výpravám za pozorováním velryb, nicméně v tomto počasí nemá příliš smyslu něco podobného podnikat.

10.den (15.8.2011)

Dopoledne stále ještě deštivé počasí přetrvává, a tak zkracujeme prohlídku Húsavíku na minimum. Kostel, suvenýry, pohled na přístav a vyrážíme dále. Je před námi opět jeden z hlavních cílů expedice, jezero Mývatn a jeho okolí. A počasí se začíná jako na požádání zlepšovat! Začínáme průzkumem přilehlých geotermálních oblastí Bjarnarflag a Hverir. Zejména Hverir je úchvatný - pusto prázdno široko daleko, jen spousta mlhy, bahna, páry a hlavně síry. Úplně přesně takhle jsem si vždycky představoval přistání na nějaké cizí nehostinné neobydlené planetě... Zkrátka paráda. Pokračujeme oblastí Krafla: navštěvujeme místní geotermální elektrárnu, kráter Stóra-Víti a procházíme se po rozsáhlých lávových polích.

Později odpoledne se vracíme k samotnému jezeru Mývatn a objíždíme jej kolem dokola (asi 36 km). Po cestě samozřejmě dáváme několik zastávek: vylézáme na 529 m vysokou horu Vindbelgjarfjall, odkud se nám naskýtá krásný výhled na celé jezero, dále pokračujeme trasou kolem přilehlého rybníku Stakhólstjörn (je nutné se držet vyznačené cesty, neboť celá oblast je plná nejrůznějšího hnízdícího vodního ptactva), procházíme si oblast Höfði plnou mnoha různě vytvarovaných a z vody čnících lávových sloupců a večer zakončujeme ubytováním se v kempu v Reykjahlíðu, což je největší město ležící u Mývatnu (200 obyvatel), opět s krásným výhledem na jezero.

11.den (16.8.2011)

Další den nám počasí opět příliš nepřeje. Nadějné ráno se postupně mění v celodenní poprchávání, a tak z plánovaného zbývajícího programu u Mývatnu zařazujeme jen zkrácený okruh po lávových polích Dimmuborgir. Mývatn tedy opouštíme a vydáváme se dále na západ. Jedinou větší zastávkou po cestě je další spektakulární vodopád Goðafoss. Brzy odpoledne již dorážíme do metropole severního Islandu a zároveň druhého největšího města země, do Akureyri. Nutno dodat, že na islandské poměry je Akureyri skutečně megaměsto, má totiž 17 500 obyvatel.

Procházíme si základní okruh městem, což znamená 2 hlavní kostely, malou pěší zónu s obchody, vyhlídku na okolí a poté již usedáme do jedné z doporučených restaurací na velrybí steak. Přátelé, nemám co dodat, bylo to výborné, mohu jen a jen doporučit... Po tomto důkladném doplnění energie a sil už Akureyri opouštíme a stále nepříliš dobré počasí (čtěte: déšť) opět využíváme k delšímu přesunu autem. Dojíždíme až na severozápad země a ubytováváme se v kempu v Blönduósu. Zde zvládáme už jen obhlédnout kostel a s chutí se balíme do spacáků, neboť je docela pekelná zima.

12.den (17.8.2011)

Následující dva dny je na programu další highlight celé expedice - poloostrov Snæfellsness. A jako zázrakem se probouzíme do krásného skoro jasného rána! Nejprve směřujeme do Stykkishólmuru, místní metropole. Těsně před ním však ještě odbočujeme ke svatému kopečku Helgafell. Legenda mluví jasně - kdo chce, aby se mu splnila 3 přání, musí podstoupit následující proceduru: začíná se u hrobu Guðrún Ósvífursdóttir, hrdinky místní starověké ságy, a pokračuje se výstupem na samotný Helgafell (73 m). Po cestě se nesmí promluvit jediné slovo a nesmí se ohlížet zpět. Na vrcholu Helgafellu, u ruin kaple, je třeba se obrátit k východu a přát si ona 3 přání. A samozřejmě o svých přáních nesmíte s nikým mluvit, jinak se vám nesplní...

Ve Stykkishólmuru pak následuje standardní městský program: návštěva prasete, dotankování benzínu a prohlídka kostela. Na tomto místě bych rád podotknul, že islandské kostely mě doslova nadchly. Zajímavě tvarované, elegantní a každý je úplně jiný. Interiéry jsou jednoduchoučké, vkusné a čisté. Pro úplnost ještě dodávám, že většina Islanďanů se hlásí k protestanské Lutheránské círvi. Po návštěvě Stykkishólmuru pokračujeme dál krásnými scenériemi podél pobřeží. Naším dalším cílem je hora Kirkjufell za městečkem Grundarfjörður. Kirkjufell má sice jen 463 m, ale vzhledem ke své strmosti představuje nejtěžší výstup celé naší expedice. Lonely Planet dokonce radí výstup jen s místním průvodcem, no ale až tak zlé to zase nebylo... Problémy byly v podstatě akorát dva: jednak najít výstupovou cestu, neboť ta není nijak značená, a jednak překonat postupně tři kolmá místa, na kterých je nutné využít připravených lan neznámé kvality. Ale tak co už, na něco se umřít musí... Nebudu vás dlouho napínat, lana vydržela :-), i když byla místy různě podivně navazovaná, a odměna ve formě krásného výhledu z vrcholu do okolí stála rozhodně za vynaloženou námahu a riziko.

Pokračujeme cestou kolem Snæfellsnessu - zastavujeme se u Ingjaldshóllu, prvního betonového kostela na světě (z roku 1903), a brzy dosahujeme nejzápadnějšího bodu poloostrova a téměř nejzápadnějšího bodu celého Islandu, který stráží maják Öndverðarnes. Počasí je vskutku luxusní a západ slunce nad okolními fjordy rovněž. Na nocleh se přesouváme do městečka Arnarstapi.

13.den (18.8.2011)

Ráno balíme stany a podnikáme krátkou túru podél pobřeží z Arnarstapi do Hellnaru a zpět. To je zároveň i poslední bod programu na Snæfellsnessu, takže nasedáme opět do auta a míříme směrem k Reykjavíku. Cestou ještě zařazujeme závlek k obrovskému lávovému tunelu Surtshellir. Popravdě, nedokážu si představit, že by něco takového (z hlediska (ne)bezpečnosti) bylo otevřené v našich zemích. Cesta skrz tunel je totiž vystlána obrovskými balvany a všude je úplná tma, zkrátka ideální prostředí na zlomení si nějaké té končetiny. Nicméně Island je Island: tady najdete na začátku jen ceduli upozorňující, že máte mít dobré boty, čelovku a že máte dávat pozor. Toť vše. Tahle islandská volnost pohybu a pobytu se mi opravdu líbí.

Pro cestu zpět již raději volíme povrch a lávová pole Hallmundarhraun. No a pokračujeme dále k Reykjavíku. Objíždíme poslední fjord Hvalfjörður a zastavujeme se na začátku výstupové trasy k největšímu islandskému vodopádu Glymur. Nicméně podle cedule si ověřujeme, že výstup k vodopádu zabere několik poctivých hodin, a na to už bohužel nemáme čas. Navečer dojíždíme do Reykjavíku a zdárně tak náš jedenáctidenní okruh zakončujeme. Stavíme stany v místním megakempu a třídíme věci pro nadcházející expediční vrchol s velkým V.

14.den (19.8.2011)

Balíme stany, v přilehlém hostelu si uschováváme věci, které nebudeme během následujících šesti dnů potřebovat, stavujeme se v praseti dokoupit pár zásob, vracíme naši Toyotu a přepravujeme se na vnitrostátní letiště. Nejvíce se mi líbí kontrola příručních zavazadel - žádná není. Ale kdo by taky unášel malé letadlo, které nikam mimo Island nedoletí, že... Jediným poněkud vzrušujícím momentem na letišti se tak stává zjištění, že Vláďa zoptimalizoval svoje věci natolik, že s sebou nemá žádný doklad totožnosti. Kontrolor letenek je ale naštěstí shovívavý, stačí mu kreditka se správným jménem.

Let do Ísafjörðuru trvá něco málo přes půl hodiny a zejména přistávání je úchvatné. Ísafjörðurské letišťátko leží v samém konci jednoho z fjordů a je ze tří stran obklopené horami. Pilot tak musí vystřihnout několik půlkružnic, přičemž okolní hory míjí opravdu jen na několik metrů. Malým autobusem pak zdoláváme asi 5 km dlouhou cestu do města. Na benzínce kupujeme kartuši pro náš vařič, krátce obhlížíme nedaleký kostel a ubytováváme se standardně v místním kempu. Počasí je zatím dobré, tak snad nám to pro nadcházející dny vydrží...

15.den (20.8.2011)

Přichází patnáctý den expedice a s ním dlouho očekávaný vrchol celé akce: čtyřdenní trek napříč Hornstrandirem, odlehlým a trvale neobydleným poloostrovem na samém severozápadě celého Islandu. Žádné silnice, žádné obchody, téměř žádný mobilní signál, žádná civilizace. Jen panenská příroda plná ledovců, vodopádů, říček, nejrůznější zeleně a také mnoha polárních lišek. Všichni jsou odkázáni jen sami na sebe, veškeré vybavení je nutné nést s sebou. Zkrátka trek se vším všudy. Pojďme tedy na to...

Domluvenou lodí opouštíme Ísafjörður a míříme vstříc Hornstrandiru. Naším cílem je fjord Veiðileysufjörður, kde bude námi naplánovaná trasa začínat. Loď cestou ještě zastavuje v Hesteyri, kde bude naopak naše trasa končit a kde nabíráme několik skupin, které mají již svoji pouť Hornstrandirem za sebou. A že všichni vypadají docela zbědovaně... Prý celý minulý týden pršelo, všechny řeky byly rozvodněné a bylo tak nutné neustále brodit... No, máme se asi na co těšit :-) Konečně přijíždíme do Veiðileysufjörðuru. Není tu však žádné nástupní molo, tudíž jsme přesazeni na malý nafukovací člun a dopraveni na břeh. Loď odjíždí a my si definitivně uvědomujeme, že zkrátka musíme všechny tři etapy cesty dokončit a dojít včas do cíle. Jinak se odsud holt nedostaneme...

První etapa vede z Veiðileysufjörðuru do kempu Höfn u fjordu Hornvík. Částečně značenou cestou necestou stoupáme k místu, kde tušíme sedlo Hafnarskarð (519 m.n.m.), kterým musíme projít. To se nám daří, nicméně na druhé straně sedla nás pohltí totální mlha. Není vidět téměř ani na špičku nosu a v něčem takovém najít cestu je v podstatě nemožné. Náš pohyb se tedy velmi brzy mění v absolutní off-road a sestupujeme většinu doby po kotníky v různých meších, kytičkách a občas i říčkách a máme hlavně co dělat, abychom se sobě navzájem neztratili. Naštěstí jsme nepodcenili domácí přípravu a máme GPS souřadnice cílového místa, takže více či méně přímou cestou postupně konvergujeme tam, kam máme. Po 5,5 hodinách konečně dorážíme na místo a vítá nás severní pobřeží poloostrova. Nacházíme i boudu s místním hlídačem, který přijel dohlédnout na ukončení letošní "sezóny", dá-li se takto nazvat těch pár týdnů, kdy se dá jakž takž po Hornstrandiru trekovat. Ze všech velmi mokrých míst v okolí si vybíráme pro naše stany to nejméně velmi mokré a jsme rádi, že první etapa je úspěšně za námi. K večeru se navíc mlha začíná lehce zvedat, takže máme i první nesmělé výhledy po okolí.

16.den (21.8.2011)

Další den se probouzíme do až neuvěřitelně krásného počasí. Alespoň tedy na hornstrandirské možnosti. Mlha je téměř ta tam a občas mezi mraky prosvitne i slunce. Balíme stany, loučíme se s hlídačem a loučíme se i se třemi polárními liškami, které zde dávají dobrou noc i dobré ráno. Prohlížíme si ještě nedaleko stojící nouzový přístřešek. Těchto budek je na Hornstrandiru několik. Obsahují rádio pro zavolání pomoci (byť návod je jen v islandštině...), nějaké jídlo a několik lidí se v nich v případě nouze i vyspí. Je zde rovněž deník, který jsme letmo prošli, a musím říct, že některé zápisy byly dost drsné. Je vidět, že když se na tomto místě příroda opravdu vzbouří, tak to není vůbec žádná legrace...

Druhá naše etapa vede z Höfnu do Hlöðuvíku, který leží u stejnojmenného fjordu, opět na severní straně Hornstrandiru. Počasí je celý den velmi dobré a etapa není dlouhá, takže si můžeme do sytosti vychutnávat krásnou přírodou. Začátek vede ne zcela snadno schůdnou cestou podél pobřeží, ale vše v pořádku zvládáme, včetně přelezu téměř kolmé stěny za pomoci lan, a za chvíli již procházíme sedlem Atlaskarð (327 m.n.m.), kde pro vrcholové foto konečně vytahujeme i českou vlaječku. Po dalších několika kilometrech sestupujeme k Hlöðuvíku. Závěrem musíme přebrodit řeku Horná a je to kupodivu úplně první místo, které vyžaduje regulérní brodění. Doteď se všechny řeky daly více či méně obtížně přeskákat po kamenech. Hladiny už tedy oproti minulému týdnu klesly, což nás samozřejmě těší. V kempu se opět seznamujeme s několika polárními liškami a kocháme se pohledem na širé moře. A řeknu vám, je to tu fakt lepší než někde v Chorvatsku...

17.den (22.8.2011)

V noci mírně sprchlo, ale ráno je počasí opět celkem dobré. Vydáváme se na třetí a nejdelší etapu vedoucí z Hlöðuvíku do cílové "vesničky" Hesteyri. Jak jinak, opět se kocháme krásnou přírodou a jsme skutečně vděční, že máme z hlediska počasí takovéto štěstí. Vystupujeme do sedla Kjaransvíkurskarð a po jeho překonání se nám opět po čase naskýtá pohled na jižní pobřeží Hornstrandiru. Kupodivu na jižní straně poloostrova je horší počasí než na té severní, standardně tomu bývá naopak. Ale není to nic hrozného, jen takové mírné mžení.

Pozdě odpoledne již sestupujeme do cílového místa, malé vesničky Hesteyri, obsahující několik vesměs opuštěných domků a pěkný hřbitov. Během lodního provozu jsou zde 1-2 (téměř) stálí obyvatelé, jinak nic. Naposledy tedy stavíme stany a procházíme se po pláži. A jsme rádi, že jsme bez vážnějších problémů zvládli dojít včas tam, kam jsme měli.

18.den (23.8.2011)

Poslední den našeho pobytu na Hornstrandiru je počasí asi nejhorší, ale stále je to celkem v normě. Ráno přijíždí lodí asi padesátka německých turistů směřující na krátkou obhlídku okolí. Naše domluvená loď odjíždí až večer, takže zbývající čas využíváme k túře podél Hesteyrarfjörðuru a zpět, jejímž cílem je maják Sléttunes. Odpoledne se vracíme do Hesteyri, balíme stany a v dosti větrném a mlhavém počasí čekáme na záchrannou loď. Ta kolem 19 h skutečně přijíždí a bere nás zpět do Ísafjörðuru, zpět do civilizace. Docela nás překvapuje, jak krásné je v Ísafjörðuru počasí. Bez velké nadsázky, přejezd lodí opravdu působí jak návrat z nějakého temného podsvětí zpět na světlo světa :-) Nocleh v Ísafjörðuru.

19.den (24.8.2011)

Odpočinkový den začínáme prohlídkou města, na kterou navazujeme obědem ve stylové islandské restauraci Tjöruhisið. Prvním chodem je nějaká rybí polévka, které dostáváme k dispozici plnou mísu. Ačkoli nevím přesně, co to bylo, tak vím přesně, že to byla nejlepší polévka, kterou jsem kdy v životě jedl... Všichni jsme si postupně nandali asi tři talíře, no a měli jsme co dělat, aby nám zbylo místo na to hlavní. Naservírovaný platýz byl totiž skutečným kulinářským vrcholem expedice a je vidět, že pokud jde o přípravu ryb, tak se Islanďané rozhodně vyznají.

Po obědě se vydáváme volnou procházkou na letiště, které je od města vzdálené zhruba 5 km. Přicházíme tam hodinu a půl před odletem a ještě dobrou hodinu jsme tam úplně sami. Ono taky není divu, odbavit 30 lidí moc času nezabere a žádná zavazadla se nekontrolují. Let probíhá bez problémů a navečer tak přistáváme zpět v Reykjavíku. Přesouváme se na jednu noc do hostelu, kde si vyzvedáváme uschované věci a domlouváme si odvoz na letiště na následující noc.

20.den (25.8.2011)

Pro rozlučkový den nám Reykjavík připravuje krásné počasí, takže nic nebrání návštěvě posledního místa, které je ještě v plánu: Modré laguny. Ano, Lonely Planet má absolutní pravdu - to, co je Eiffelovka v Paříži nebo Disney Land na Floridě, to je Modrá laguna na Islandu. Tedy jakýsi takový turistický, přelidněný, komerční kýč. Nicméně pokud si v Paříži na tu Eiffelovku nevylezete, tak prostě o něco (těžko pojmenovatelného) přicházíte. A to samé platí zde: pokud Modrou lagunu vynecháte, tak o něco z Islandu zkrátka přijdete. Hanku s Vláďou nakonec o svém názoru nepřesvědčím, takže do Modré laguny se vydávám na vlastní pěst. A i přes všechnu tu komerci (všechno vyšňořené pro turisty, bar uprostřed laguny,...) to stálo za to, koupání uprostřed lávových polí je to úžasné.

Po důkladné regenerační koupeli se vracím zpět do města, procházím si znovu pár památných míst, dokupuji ještě několik suvenýrů a usedám také k poslední islandské večeři. Tentokrát si vybírám tresku a ani tato volba nezklamala. Zkrátka islandská kuchyně je výborná... Večer se vracím do hostelu a spolu s ostatními čekáme na náš Flybus. Ten přijíždí kolem 22 h a přesouvá nás na mezinárodní letiště.

21.den (26.8.2011)

Island opouštíme kolem 1 h v noci a opět s přestupem v Hamburku se přepravujeme do Vídně. Máme štěstí, chytáme první autobus Student Agency a kolem poledne už přijíždíme do Brna. Expedice Island tak zdárně končí a já ještě jednou děkuji všem zúčastněným za zodpovědný přístup a za skvěle strávené tři týdny. Tak někdy zase na viděnou :-)