Island (26.6. - 13.7.2015)

Prolog

Volba destinace pro naši svatební cestu byla jednoduchá. Island je země, která mě doposud oslovila ze všech nejvíc, a již od návratu z první návštěvy jsem přemýšlel, jak se tam ještě někdy vrátit. Krásná příroda, celkově kultivované prostředí, málo lidí, výborné jídlo, zkrátka ideální kombinace...

Expedici jsem se snažil naplánovat v rámci možností maximálně komplementární k té, co jsme před čtyřmi lety jeli s Hankou, Vláďou a Tomášem. Do TOP 5 zážitků bych zařadil všechno trojí použití lodí, tj. noc na souostroví Vestmannaeyjar, překročení severního polárního kruhu na ostrůvku Grímsey a pozorování velryb u Húsavíku, dále pak průjezd scénickými severozápadními fjordy a konečně tisíce a tisíce papuchalků, které jsme po cestě spatřili a do kterých jsme se beznadějně zamilovali.

Bohužel ani letos se nepovedla Askja. Dlouhá zima, studené jaro a obrovské množství tajícího sněhu udělaly z většiny standardně průjezdných brodů poměrně solidní řeky, takže možnost pohybu ve vnitrozemí byla velmi omezená a některé cesty v době našeho pobytu dokonce ještě vůbec nebyly otevřeny. Pár nenavštívených míst tedy ještě zbývá a prostor pro třetí expedici tu určitě je :-)

1.den (26.6.2015)

Dostat se na tento krásný ostrov však není žádná procházka růžovou alejí. Pro cestu do Prahy volíme EC Jan Jesenius. Co čert nechtěl, těsně před příjezdem vlaku zastavuje provoz na koridoru Brno --> Praha sebevražedný skokan. Nešťastník jeden! "Auta stojí, vlaky jedou!" dnes platí přesně naopak, takže necháváme Jana Jesenia Janem Jeseniem a v 10:30 se vcucáváme do žlutého autobusu Student Agency. Vtipné je, že těsně po odjezdu zdejší letuška zjišťuje, že špatně spočítala volná místa, důsledkem čehož je moje žena usazena na jejím křesle vedle řidiče.

Příjezd na letiště nakonec v pohodě zvládáme a se společností Germanwings směřujeme přes Düsseldorf na mezinárodní letiště v Keflavíku. Přilétáme kolem 23 h. Island nás vítá lehkým deštíkem a krásnou duhou klenoucí se naproti letištní budově. Aby nedošlo k nějaké mýlce - je téměř polární den, což v praxi znamená, že slunce zapadá kolem půlnoci, vychází kolem třetí hodiny ranní, no a i po jeho západu je spíš jen takové příšeří. Čeká nás tedy krásných 17 nocí bez tmy! Pohodlným autobusem se přesunujeme do Reykjavíku a ubytováváme se v hotelu Sunna. Katedrála Hallgrímskirkja, dominanta hlavního města, se tyčí hned za rohem, takže polohu máme vskutku luxusní. Vzhledem ke světleným podmínkám samozřejmě neodolám krátké popůlnoční procházce.

2.den (27.6.2015)

Den zahajujeme výbornou snídaní a poté se již vydáváme na dopolední okruh Reykjavíkem. Hallgrímskirkja, centrum, budova AlÞingi (islandského parlamentu) a rybník Tjörnin, domov mnoha a mnoha nejrůznějšího vodního ptactva. Je docela legrace chvíli posedět a pozorovat všechno to hemžení, když se do akce pustí některý ze zdejších profesionálních krmičů. Navštěvujeme také obchod s outdoorovým vybavením a bez problémů kupujeme kartuši k našemu novému plynovému vařiči.

Odpoledne věnujeme procházce po promenádě podél pobřeží a fotíme se u téhož monumentu, jako před čtyřmi lety. Inu, tradice je tradice! Navštěvujeme rovněž výborné muzeum 871 +/- 2 a také jeden z místních hřbitovů. Studium náhrobků je totiž zajímavá kratochvíle. Jak patrně víte, Islanďané nemají příjmení tak, jak je známe my, nýbrž přidávají ke jménu otce (v ojedinělých případech ke jménu matky) koncovku „-son“ u synů a koncovku „-dóttir“ u dcer. Znaveni bloumáním po islandské metropoli usedáme v restauraci Verbúð 11 k večeři. A že to byla večeře! Za služby (pevné ubytování, restaurace, ...) tu sice člověk utratí majlant, ale nekupte to... Platýz i losos jsou naprosto excelentní a my už teď víme, kam půjdeme na večeři, až se na konci expedice do Reykjavíku opět vrátíme.

3.den (28.6.2015)

Po dvou příjemných nocích dáváme sbohem hotelu Sunna a přesunujeme se k centrále již osvědčené autopůjčovny Átak. Pro letošek byla volba jasná: Suzuki Jimny. Je to nejmenší auto s pohonem všech čtyř kol (4WD) a ideální vozítko pro dvoučlennou posádku. Na Islandu je velmi populární, potkali jsme jich během expedice mraky. Na cestách skrz vnitrozemí je mít 4WD předepsaná nutnost a, přiznejme si, i na některých dalších "takysilnicích" to není vůbec na škodu. Je neděle, oblíbený supermarket Bónus (a.k.a. prase) otvírá až v pravé poledne, a tak máme nějaký čas nazbyt. Navštěvujeme poloostrov Seltjarnarnes, který představuje konec Reykjavíku a pevniny tímto směrem vůbec. Kocháme se krásným počasím a několika druhy místního ptactva. Krátce po poledni tedy nakupujeme nějaké zásoby jídla a vyrážíme na okruh kolem Islandu!

Je-li někde pěkné počasí, je potřeba vyrazit někam, kde bude hůř. Věrni tomuto heslu opouštíme Reykjavík, najíždíme na Ring Road (hlavní silnici obtáčející celý ostrov) a směřujeme do Hveragerði. Severně od tohoto městečka se nachází Reykjadalur, krásné dýmící geotermální údolí. Jak už jsem avizoval, chytlo nás tu nejhorší počasí za celý pobyt, takže výšlap to byl trochu slabší, nicméně alespoň jsme si to špatné odbyli hned zkraje. Putujeme tedy několikakilometrovou cestou zpět k autu a vyrážíme dále na východ. Vzhledem k pokračujícímu dešti se nám jako nejvhodnější program jeví návštěva nějakého restauračního zařízení. Vybíráme si pizzerii ve Hvolsvölluru a posilňujeme se pro další pohyb. Počasí se mírně lepší a podvečerní zastávka u vodopádů Seljalandsfoss a Gljúfuárbui je už docela příjemná.

Večer přichází první vrchol naší cesty. V 19:45 se i s panem Jimnym naloďujeme na trajekt mířící na Vestmannayejar. Pohled z dálky i samotný příjezd na toto dramatické souostroví skutečně stojí zato. Útesy čnící z mlhy kdesi v dáli v moři vypadají docela pekelně. Neméně působivý je i samotný kemp na Vestmannaeyjaru, který se nachází v polorozbořeném kráteru vyhaslé sopky. Zároveň ho hodnotím jako druhý nejlepší za náš pobyt na Islandu co do vybavenosti. Vybíráme si místo pro stan, které bude alespoň trochu kryté před všudypřítomným větrem, a poté již využíváme půlnočního světla a šplháme na okolní hřebeny. Výhledy na moře i na Vestmannayejar samotný jsou parádní. A vidíme také své dva první papuchalky!

4.den (29.6.2015)

Dopoledne využíváme na prohlídku Vestmannayejaru, přesněji jeho hlavního ostrovu Heimaey. Vyjíždíme na Stóraklif, vyhlídkový bod na úplném jihu ostrova. Pěšky potom obcházíme několik ptačích útesů a vidíme pár dalších papuchalků! Ale to stále není nic oproti tomu, co přijde později... Dalším bodem programu je Skansinn a tzv. Pompeje severu. 23.ledna 1973 totiž Vestmannaeyjar zažil výbuch sopky a třetina jeho jediného města (400 domů) byla pokryta lávou. Všichni obyvatelé museli být na pět měsíců evakuováni. No, docela drsná a ne zas až tak vzdálená historie...

Ve 13:30 se opět naloďujeme na trajekt a Vestmannayejar opouštíme. Vracíme se na Ring Road a ještě jednou se zastavujeme u vodopádu Seljalandsfoss. Člověk sice trošku zmokne, ale dá se obejít kolem dokola! Cestou dál nás zaujme farma Þorvaldseyri na úpatí sopky Eyjafjallajökull. Ta se proslavila zejména svojí erupcí v roce 2010, kdy její popel na docela dlouhý čas zkomplikoval leteckou dopravu. Island je však zemí vodopádů a další krásný exemplář na sebe nenechá dlouho čekat. Podél 62 m vysokého Skógafossu se dá dokonce vystoupat až nahoru na výhledovou plošinku. Další zastávku tvoří ledovec Sólheimajökull - asi nejsnáze přístupný kus ledovce z celého Islandu. Stačí na pár kilometrů odbočit z Ring Road a z parkoviště se projít zhruba kilometr pěšky. Pod Sólheimajökullem se také nachází pěkná ledovcová laguna, nicméně uznávám, že s Jökulsárlónem se to úplně srovnávat nedá.

Cestou mezi Skógarem a Víkem nás doprovází další pěkná duha, ale pak to přijde... Solidně se rozprší. Pro dnešní nocleh jsem vytipoval Þakgil, další spektakulárně umístěný kemp. Zde je navíc dobrodružstvím už samotná cesta do kempu – 19 km podél silnice 214 je vskutku výživa. Podle mě je to zcela regulérní Fko (vysvětlím později, znalí islandských poměrů ví). Počasí však bohužel zůstává docela špatné, ale místní jeskyně naštěstí poskytuje suché, i když na druhou stranu docela studené zázemí pro vaření, posezení a klábosení. Za slunečného počasí tu musí být opravdu nádherně.

5.den (30.6.2015)

Prší i ráno, tudíž se po krátké procházce rozhodneme zrušit plánovaný výstup na Mælifel a přesunout se někam, kde pršet nebude. Přejezd mezi Víkem a Kirkjubæjarklausturem zeje úžasnou prázdnotou. Není divu, Island je větší než ČR a má méně obyvatele než Brno. V Kirkjubæjarklausturu také poprvé tankujeme. Benzínky jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Většina jich je „sjálfsali“, tj. automatická (samoobslužná, chcete-li). Přijdete, vložíte platební kartu, naťukáte, kolik maximálně chcete utratit, natankujete, vložíte kartu znovu a dostanete účtenku. Rozdíl mezi původní částkou a skutečným natankováním je vám vrácen. Místo Mælifelu zařazujeme výlet v národním parku Skaftafell a stoupáme k ledovci Skaftafellsjökull. Mise splněna – nepršelo, nicméně zato dul takový vichr, že na otevřených prostorech měl člověk občas problém se vůbec udržet na nohách. Jako fakt, něco takového jsem ještě nikdy nezažil...

Opouštíme Skaftafell a směřujeme k městečku Höfn na jihovýchodě země. Vichr nepolevuje a já jsem tak tak schopen držet auto vůbec na silnici. Poslední zastávku dnes představuje Jökulsárlón, úchvatná ledovcová laguna. Viděli jsme v ní dokonce tuleně! Za zmínku také stojí, že laguna si zahrála už v několika filmech. Např. pro účely natáčení bondovky Die Another Day (2002) byla laguna speciálně zmrazena a na jejím ledu bylo zničeno šest Aston Martinů :-) A za zmínku také stojí, že mi tu těžce nepřeje počasí. Před čtyřmi roky byla solidní mlha, letos pro změnu vichr a déšť. Mám skoro strach se sem ještě někdy vrátit. Navečer přijíždíme do Höfnu. Stavět stan podruhé za sebou za deště se nám moc nechce, a tak si bereme pevné ubytování v malém penzionku u jedné velmi sympatické slečny. Líbí se nám, jak je komplet všechno vybavení z Ikey. Jako doma. Výhra také je, že na jednom z šesti islandských kanálů, které nabízí pokojová TV, zrovna běží MS žen ve fotbalu, které jsem měl doma rozsledované. Víte, že se Německo řekne islandsky Þýskaland? Přijde mi to roztomilé.

6.den (1.7.2015)

Ranní počasí je už jakž takž. Opouštíme Höfn a vydáváme se šněrovat podél východních fjordů. Za pěkného počasí by víc vynikla jejich scéničnost a všechny výhledy, které se cestou nachází, no ale co už, člověk musí pracovat s tím, co má. První větší zastávku máme ve Stöðvarfjörðuru. Již doma při plánování trasy mě zaujal Kirkjubær. Tento malý kostelík byl proměněn v pozoruhodné ubytovací zařízení. Kazatelna a oltář jsou stále součástí interiéru! Noc zde se mi ale bohužel nehodila do itineráře, tak třeba příště. V Eskifjörðuru pak navštěvujeme další samoobslužnou benzínku.

Zajíždíme podél Reyðarfjörðuru několik kilometrů za město. Někde vysoko v kopci měl být starý zaniklý důl na jakýsi cool krystal, který se používal v raných mikroskopech. Lokalizovat se nám jej však bohužel nepodařilo. Ale výhledy jsme měli pěkné. V Egilsstaðiru navštěvujeme Bónus, dokupujeme nějaké zásoby a vyrážíme dál. Silnice mezi Egilsstaðirem a Seyðisfjöðurem se klene přes zhruba 1000 m vysoký horský průsmyk a dostali jsme se na ní do takové mlhy, že by se opravdu – jak se praví v Rákosníčkovi – dala krájet. Viděli jsme doslova jen na pár metrů. Nicméně po výjezdu z ní se nám otevřel opravdu nádherný výhled. Prohlídku Seyðisfjöðuru necháváme na zítra a vyrážíme k farmě Skálanes.

Farma Skálanes nabízí výborné ubytování a výborné jídlo v nádherném, klidném a zcela odlehlém prostředí. Moc doporučuju. Dostat se na místo je však dobrodružstvím samo o sobě. Posledních 10 km jedete po cestě plné balvanů. No, jedete... Rychlost jízdy většinou nepřekračuje rychlost běžné chůze, takže je to docela zdlouhavá řehole. Ba co víc, letošní rozvodněná situace vyústila v to, že posledních pár kilometrů přetínají "silnici" tři poměrně solidní veletoky. Před čtyřmi roky jsme bez problémů dojeli až na místo svépomocí, na cestě byl jen jeden brod, a to ještě spíš takový formální. Letos bylo potřeba zaparkovat vůz před první, největší řekou, přejít ji po pěším mostku a přivolat si odvoz ze Skálanesu. No ale jak jsem říkal, veškeré útrapy se bohatě vyplatí. Okolí farmy je nádherné a nějakých 300 m od ní se nachází krásné ptačí útesy. A vidíme další 4 papuchalky!

7.den (2.7.2015)

Další výborná snídaně, další procházka k ptačím útesům a další dva papuchalci. Žena se ještě nechává vyfotit v nekonečných lánech vlčího bobu a pak už jedeme zpět k našemu odloženému autu. Drkotavá cesta jakž takž uběhne a přijíždíme zpět do Seyðisfjörðuru. Procházíme si městečko, děláme si jedno společné foto a nakukujeme do Bláa Kirkjan. Moc se mi líbí, jak jsou tady ty islandské kostelíky jednoduché a elegantní. Opravdu pěkné. A každý je přitom úplně jiný.

Hlavním dnešním cílem jsou ale papuchalčí útesy v Borgafjörðuru Eystri. První absolutní papuchalčí ráj! Hnízdí zde 10 až 15 tisíc párů. A na celém Islandu jsou jich prý 2 až 3 miliony. Papuchalci jsou neuvěřitelně roztomilí. A jsou hrozně blízko. Pochodí si po kraji, šup do nory, šup ven, šup do oceánu pro rybičku... Zkrátka pozorováním těchto stvoření by se dal bez problémů strávit celý den. No, nedá se svítit, musíme pokračovat dál. Pro dnešní nocleh máme vybrán kemp ve Vopnafjöðuru a je to přeci jen ještě poctivý kus Islandu daleko. Poslední úsek cesty navíc vede přes vysoký horský hřeben, na kterém se opět dostáváme do totální mlhy. A je to docela dlouhý úsek. Několikrát se nám stalo, že když už jsme byli přesvědčeni, že musíme začít každou chvílí klesat, tak přišla značka nebezpečné stoupání... Vše nakonec zvládáme a zdárně přijíždíme do kempu. Stan stavíme za lehoučkého deštíku.

8.den (3.7.2015)

Přejíždíme z Vopnafjöðuru do Þórshöfnu, kde dokupujeme potravinu, která nám večer došla, tj. pivo. Jinak Þórshöfn jako takový není ničím moc zajímavý, akorát jeden zavřený kostelík, déšť a mlha. Hlavním bodem dopoledního programu je Rauðanes, výběžek mezi Þórshöfnem a Raufarhöfnem. Podél pobřeží je vytyčen výborný 7 km dlouhý okruh. K vidění je spousta zajímavých skalních útvarů a ... také spousta papuchalků! Je pěkné, že jsme zde úplně sami, a navíc současné mlhavo-mrholivé počasí dodává celému místo úžasnou atmosféru.

V původním itineráři byl i okruh autem kolem poloostrova Melrakkasléttarnes a návštěva jednoho či dvou majáků, nicméně vzhledem k tomu, že je za současného počasí vidět celkem houby, se rozhodujeme tuto část vypustit a přesunujeme se rovnou do Ásbyrgi, základny pro národní park Jökulsárgljúfur. Stan stavíme v pěkném kempu vedle pěkného stolečku a lavičky. Zároveň se bavíme příjezdem slovenského autobusu, ze kterého vyklopýtalo několik desítek poměrně dost zbědovaných a promáčených osob. Prý absolvovali nějakou ultradrsnou trasu, která byla o něco ultradrsnější, než na co je průvodce připravil, a během které skončili kdesi po pás ve vodě a tak... Inu, s Islandem je neradno si zahrávat, je to drsná země... Pak už se vydáváme na podvečerní 8 km dlouhou trasu, která nás zavedla k první vyhlídce na kaňon řeky Jökulsá á Fjöllum. A ano, jak je z fotek patrno, i na Islandu lze najít zeleň!

9.den (4.7.2015)

Od dnešního dne nám konečně začíná přát počasí! Přesunujeme se po "silnici" 862 o několik drkotavých kilometrů na jih do Vesturdaluru, základny pro průzkum střední části národního parku Jökulsárgljúfur. První zhruba 7 km dlouhý okruh nás vede k dalším výhledům na kaňon řeky Jökulsá á Fjöllum, plus je k vidění spousta zajímavých skalních útvarů. O několik ještě drkotavějších kilometrů dále na jih leží Hólmatungur, další bod pro průzkum okolí. Vystupujeme na vyhlídku Katlar. Program v národním parku Jökulsárgljúfur zakončujeme dvěma vodopády. Dettifoss, nejmohutnější vodopád v Evropě, je pochopitelně obležen houfy turistů, takže mnohem hezčí se mi jevil nedaleký Selfoss. Ten je sice možná méně mohutný, ale dostat se až na jeho okraj není úplně jednoduché, takže to odfiltruje většinu autobusových turistů a máte ho téměř sami pro sebe.

Odpoledne se přesouváme ke geotermální oblast Hverir. Sirné šumáky a sirný zápach jsou úplně všude. A je to asi jediné místo na Islandu, kde je krásné počasí na škodu. Před čtyřmi lety jsme tu měli solidní pošmourno a příjezd do Hveriru působil jako příjezd do pekla, popř. jako na nějakou nehostinnou planetu. No ale když už máme to pěkné počasí, je potřeba toho využít. Zastavujeme se ještě na chvilku u geotermální oblasti Bjarnarflag a poté se již nakládáme na hodinku a půl do přírodního termálního koupaliště u jezera Mývatn. Je menší a mnohem méně komerční než proslavená Modrá laguna u Reykjavíku a je to vskutku příjemné pokoupání. Pro nocleh volíme kemp v Húsavíku, kterýžto se vyznačuje tím, že je to momentálně asi jediné místo na celém Islandu, na kterém leží obrovský těžký nízký mrak.

10.den (5.7.2015)

Půldenní program v Húsavíku zahajujeme velrybím muzeem. Na muzea moc nejsem, ale tohle bylo fantastické. Velmi poutavým způsobem se dozvíte o velrybách opravdu úplně všechno. Věděli jste například, že dvěma šedým velrybám často při kopulaci pomáhá třetí, aby se mohly správně přišmajchlovat? Zkrátka paráda. Z muzea spěcháme dolů do přístavu, neboť se blíží další vrchol naší expedice - vyrážíme na širé moře pozorovat velryby! Ne nadarmo se Húsavíku říká velrybí metropole Islandu. Modrá velryba nám pořádá skvělé představení. Vynořila se mnohokrát, takže pozorovací mise byla úspěšná. A musel to být opravdu solidní macek – při jejím běžném vynoření prý vidíme maximálně 10 % těla. Jsem skoro rád, že jí naše loď nepřišla dostatečně zajímavá a významná na to, aby se s ní nějakým způsobem utkala... Program v Húsavíku zakončujeme v obchodě se suvenýry, kde si mimo jiné pořizujeme plyšového papuchalka. Těšíme se na něj už od Reykjavíku. Původně jsme si ho chtěli koupit až poslední den, nicméně tady nám přišel o něco levnější, tak jsme neodolali. Aspoň máme pasažéra na zadní sedadlo našeho auta.

Opouštíme Húsavík a směřujeme na západ. Další zastávkou je Goðafoss, opět velmi působivý vodopád. Legenda praví, že Þorgeir, zakladatel islandského AlÞingu, byl v roce 930 přinucen se rozhodnout, jaké náboženství Island přijme. Po 24 hodinové meditaci se rozhodnul, že země bude křesťanská. Během cesty domů procházel kolem tohoto vodopádu a vhodil do něj svoje sošky nordických pohanských bohů, čímž ustanovil jeho jméno. Odpoledne přijíždíme do Akureyri, druhého největšího islandského města. Procházíme si centrum a stoupáme k hlavní dominantě, katedrále Akureyrarkirkja. Podobnost v základních rysech s reykjavíckou Hallgrímskirkjou není náhodná, obě katedrály jsou od téhož architekta.

Navečer načínáme okruh kolem poloostrova Tröllaskagi. Velmi scénický okruh podél hor je cílem sám o sobě, nicméně to úplně hlavní přijde až zítra. Ubytováváme se v kempu v Dalvíku. Hodnotím jej jako úplně nejlepší z těch, které jsme během naší cesty poznali. Krásná tráva a rovinka a výborné zázemí. Vzhledem k tomu, že tu hodláme strávit dvě noci, jsme nanejvýš spokojeni. Zajímavé je, že první noc byl plný karavanů a druhou noc v něm bylo pusto prázdno.

11.den (6.7.2015)

Lehce mrholivé ráno nám nevadí, pro dnešek výjimečně nemusíme balit stan. V 9 h ráno se naloďujeme na trajekt a směřujeme k dalšímu vrcholu naší expedice, ostrůvku Grímsey. Trajekt jezdí jednou za dva dny, jedna cesta trvá tři hodiny a - pokud nechcete přenocovat - máte čtyřhodinový prostor na průzkum ostrova, než se trajekt začne vracet zpět do Dalvíku. Grímsey se vyznačuje třemi věcmi: je tam krásně, je tam naprosto neuvěřitelné množství papuchalků (a samozřejmě mnoha a mnoha jiného ptactva) a jeho severní část je jediný kus Islandu, který leží až za severním polárním kruhem.

Ale pojďme postupně. Příjezd na Grímsey máme poněkud mlhavý, avšak počasí se naštěstí pozvolna lepší. Fotíme se u poněkud neutěšeného monumentu, překračujeme severní polární kruh a spěcháme pryč od ostatních lidí. Což není tak těžké, Grímsey má asi 90 obyvatel, kteří jsou navíc soustředění kolem přístavu, no a trajektem připluje nějakých 30 - 40 turistů, které rychlým krokem bez problémů setřesete. SZ výběžek ostrova je samozřejmě nejsevernější bod celého Islandu. Cestu podél pobřeží lemují nekonečné útesy tisíců papuchalků. A jak už jsem předeslal, lidí je tu naprosté minimum, takže všechny tyhle krasavce máte doslova sami pro sebe. A to nemluvím o tisících a tisících dalších ptáků. Ostrov je jimi doslova posetý. Včetně letištní ranveje. Docela by mě zajímalo, jak to tady řeší... Dokončujeme několikakilometrový severozápadní okruh a vracíme se zpět do přístavu. Do odjezdu trajektu nám zbývá ještě hodina a půl, takže stíháme dojít podél jižního pobřeží kolem místního kostelíku až k majáku na konci ostrova. Neustále nás doprovází houfy ptactva. Dokonce tak, že jeden exemplář při náletu klovne moji ženu do hlavy :-) Ale naštěstí se nic vážného nestalo.

Vracíme se zpět do přístavu a obdivujeme čerpací stanici. Těsně před zpáteční cestou pozorujeme nakládání ryb do lodi. A že jich bylo. Už se těšíme, jak si zítra večer zase nějakou dáme. Za již slunečného počasí Grímsey opouštíme a směřujeme zpět do Dalvíku. Po vylodění zakončujeme krásný den návštěvou restauračního zařízení a objednáváme si absolutně výbornou rybí polévku. Večer v kempu je idylický - teplo, sluníčko a totální klid, neboť všechny karavany někam zmizely a zbyly tu jen asi tři osobní auta.

12.den (7.7.2015)

Po dvou dnech balíme stan, loučíme se s naším oblíbeným kempem a vyrážíme na nejdelší přejezd celé expedice - je před námi 445 km dlouhá cesta do Heydaluru v severozápadních fjordech. Scénická a slunečná cesta kolem poloostrova Tröllaskagi skýtá nejednu zvláštnost. Tou největší jsou jednomístné tunely. Z cesty před čtyřmi roky dobře vím, že islandské silnice dost často používají jednomístné (= jednoproudé) mosty, a to i na Ring Road. Nicméně použití jednomístných tunelů – to byla letošní novinka. Vyhýbací výklenky jsou v tunelu umístěny poměrně často a poměrně pravidelně, ale i tak to bylo lehce děsivé, neboť tunel má několik kilometrů. Ale vzhledem k tomu, že v odlehlejších oblastech potkáte jedno auto dopoledne a druhé ve středu, to není až takový problém. Hlavní přestávku děláme v Blönduósu u zdejšího podivuhodného kostela (viz cestopis z roku 2011).

Odpoledne konečně vstupujeme do dlouho očekávaných severozápadních fjordů. Pohyb v nich je sice poměrně zdlouhavý, neboť často objíždíte úzké, ale opravdu velké a hluboké zálivy, nicméně výhledy, které se vám cestou otvírají, rozhodně stojí zato. Navečer přijíždíme do Heydaluru, odlehlé farmy, kterou jsme si vytipovali jako naše poslední pevné ubytování. Překvapí nás početná skupina Čechů, která zde pracuje. Na večeři si dáváme pstruha z místního chovu a jehněčí na houbách. Obojí naprosto luxusní, skoro se ani nemůžeme dohodnout, kdo jak velkou část které porce sní. Po večeři se ještě vydáváme na příjemnou procházku údolím za doprovodu psa, který po nás neustále chce, abychom mu aportovali kameny :-)

13.den (8.7.2015)

Po výborné snídani a menším souboji se stávkujícím platebním terminálem se s Heydalurem loučíme a vyrážíme dál podél severozápadních fjordů. Výhledy jsou to opravdu krásné. Počasí nám přeje a kombinace zálivů a hor se zasněženými vrcholky je vskutku působivá. Po nějakých 100 km dorážíme do Ísafjörðuru, metropole severozápadních fjordů. Na islandské poměry se jedná o skutečné velkoměsto, neboť zde sídlí asi 2 600 obyvatel. Stoupáme na vyhlídku nad městem, aby nám řádně vyhládlo, a poté již usedáme k obědu v restauraci Tjöruhúsið. Já se tak po čtyřech letech vracím na místo činu - tatáž restaurace, tatáž pánev a tentýž platýz. Alespoň tedy vzhledově :-) A přijel bych znovu. A znovu. A znovu... Jak správně poznamenala moje žena, tohle je ještě mnohem lepší tradice, než focení se u té kostěné ryby v Reykjavíku.

Cesta z Ísafjörðuru do Þingeyri přináší další zajímavý prvek - uprostřed několikakilometrového tunelu je zcela regulérní křižovatka. A abychom nevyšli ze cviku, další tunel je pro změnu jednomístný. Opravdovou výzvou je ale až silnice z Þingeyri do Bíldudaluru. No, silnice... Je to spíš taková štěrková klikatice s početnými prudkými stoupáními a klesáními. Vede přes rozsáhlou náhorní plošinu a je opravdu dlouhá a drkotavá. Pěkným zpestřením je vodopád Dynjandi, nejmohutnější vodopád severozápadních fjordů. Z parkoviště se dá vystoupat až těsně k němu. Lehce znaveni přijíždíme večer do dnešního cíle, kempu v Tálknafjörðuru. Dáváme si večeři a malou procházku k místnímu kostelíku. Sluníčko svítí a až do půlnoci je krásné světlo a jasno.

14.den (9.7.2015)

Probouzíme se do dalšího krásného dne. Páreček na snídani, sbalit stan, natankovat v Patreksfjörðuru a poté již vzhůru k dalšímu vrcholu islandské expedice, ptačímu útesu Látrabjarg! 46 km podél silnice 612 je poměrně výživných, nicméně stoprocentně stojí zato tuhle anabázi absolvovat. Po cestě potkáte opět mnoho krásných výhledů a dokonce i pár písečných pláží. A na konci přijde samozřejmě to hlavní - mohutný ptačí útes Látrabjarg, nejzápadnější bod Evropy (nepočítáme-li Azory) a domov (mimo jiné) nespočetného množství papuchalků. Někteří jsou navíc tak odvážní, že si na ně můžete téměř sáhnout... Papuchalčí videa si můžete prohlédout zde, zde a zde. Procházka podél útesu je sice větrná, ale parádní. Další rozměr tomuto zážitku přidávají cedule upozorňující na to, že při pozorování papuchalků je velmi doporučeno ležet, neboť konce útesů jsou podnorovány papuchalčími obydlími a hrozí jejich zřícení.

My jsme se naštěstí nikam nezřítili a ve zdraví se s papuchalky definitivně loučíme. Tak snad zase někdy... Opouštíme Látrabjarg a vydáváme se na další poměrně dlouhý přesun. Projíždíme jižní část severozápadních fjordů a ubytováváme se v kempu u hotelu Laugar. Sprcha, večeře, procházka - zkrátka taková ta večerní příjezdová klasika. Ještě nás taky zaujalo, že se na místních silnicích vyskytuje poměrně dost Škodovek. Smějeme se, že je Islanďané mají rádi proto, že jsou to auta stavěná a ozkoušená na podobných typech silnic, jako jsou zde :-)

15.den (10.7.2015)

Přesunujeme se do Blönduósu, poslední zastávky v civilizaci před cestou do neznáma. Dáváme si tradiční "hot-dog se vším", tankujeme plnou nádrž, vyhrnujeme si rukávy a započínáme 150 km dlouhou cestu skrz islandské vnitrozemí, Kjölur F35. Zde je na místě krátká exkurze do jednotlivých typů islandských silnic: zpevněný asfaltový povrch mají jen hlavní silnice. Většina vedlejších silnic má povrch štěrkový (jehož příchod je vždy avizován naší oblíbenou dopravní značkou Gravel road ahead). A pak tu máme tzv. horské silnice, které mají před svým číslem písmeno F (z islandského fjallið = hora). To jsou vesměs větší či menší drsnocesty plné kamenů, děr a brodů, na kterých je zakázáno používat osobní auta. Musíte mít 4WD. (Resp. je zakázáno používat osobní auta z autopůjčoven, se svým si můžete teoreticky dělat, co uznáte za vhodné.) Kjöllur F35 je ze všech vnitrozemských cest ta zdaleka nejmírnější, takže i v současné rozvodněné situaci jí nebyl problém překonat i s naším autem menších rozměrů. Nic to ale nemění na faktu, že je to docela silný zážitek. Žádné obchody, žádné benzínky, jen rozlehlé prázdno. Člověk musí být kompletně soběstačný.

Čas na přestávku a na svačinku nastává u pěkného jezera Blöndulón, zásobárny vody pro hydroelektrárnu Blanda. V brzkém odpoledni po mnoha drkotavých kilometrech přijíždíme do cíle naší dnešní cesty, geotermální oblasti Hveravellir, která se nachází zhruba uprostřed cesty F35. Rozbíjíme stan a v očekávání studené a velmi větrné noci jej pečlivě obestavujeme velkými kameny. Odpoledne a večer trávíme 10 km dlouhým výšlapem ke kráteru Strýtur. Bylo to nakonec náročnější, než jsme čekali, neboť bylo potřeba překonat asi patnáct větších či menších sněhových polí a několik nepříjemných bažinek, takže se vracíme poněkud uondaní, nicméně výhledy stály opět zato. Islandské vnitrozemí ve své plné kráse...

16.den (11.7.2015)

Předpověď nelhala a noční teplota klesla až téměř k bodu mrazu. Z vedlejšího spacáku lezla doslova jen čepice :-) Ale byli jsme připravení, takže žádný problém. Horší je se ráno vysoukat z toho vyhřátého spacáku do studeného a větrného exteriéru. Ale není zbytí. Balíme stan a vydáváme se na druhou část F35 vedoucí z Hveravelliru ke Gullfossu. Po několika velmi kamenitých kilometrech míjíme odbočku na Kerlingarfjöll, což byl můj původní plán pro tuto noc. Tento plán jsme bohužel museli přehodnotit, jak už jsem psal, dlouhá zima a velké množství tajícího sněhu pohyb po vnitrozemí značně ztížily a místy až znemožnily. Pokračujeme dál přes mnoho děr v zemi a dokonce jeden menší brod, jižní část F35 je každopádně v horším stavu než část severní.

Odpoledne se vracíme zpět do civilizace a do úplně jiného světa. Prázdné a opuštěné vnitrozemí je za námi a vynořujeme se u krásného vodopádu Gullfoss. Blízkost Reykjavíku je zřejmá, turistů je tu požehnaně. Pokračujeme do nedaleké gejzírové oblasti, šplháme na vyhlídku a pozorujeme výbuchy gejzíru Stokkur. Gejzír Geysir po kterém dostaly tyhle věcičky jméno, je už bohužel neaktivní, nicméně Stokkur vám to bohatě vynahradí. Bouchá každých několik minut a některé výtrysky jsou opravdu mohutné. Dnešní program zakončujeme v národním parku Þingvellir, historicky veledůležitém místě. Zde to totiž všechno začalo. V roce 930 byl ustanoven AlÞing, první demokratický parlament na světě. A shromáždění se uskutečňovala právě na tomto místě. Stavíme stan, večeříme a užíváme si nejteplejší noci za celý náš pobyt.

17.den (12.7.2015)

Poslední den na Islandu nás vítá nádherným ránem. Naposledy balíme stan, definitivně balíme i batohy, přesouváme se do Reykjavíku a loučíme se s panem Jimnym. Sloužil nám dobře a užili jsme si spolu spoustu dobrodružství a legrace... Odvoz z centrály autopůjčovny Átak na hlavní autobusové nádraží BSÍ je poněkud divoký, neboť šofér má očividně za sebou solidní páteční pařbu, ale zvládáme to. Kupujeme si lístky na večerní Flybus (autobus spojující centrum Reykjavíku s letištěm) a batohy ukládáme do úschovny. Rovněž naposledy navštěvujeme hlavní dominantu Reykjavíku, katedrálu Hallgrímskirkja, no a poté se už věnujeme bloumání po suvenýrech, knihkupectvích a posezení v kavárně nad výborným dortíkem. Jo, to je život...

Rozhodujeme se otestovat i reykjavíckou MHD, což je takový zajímavý začarovaný kruh. Každý člověk na Islandu má auto, tudíž MHD nikdo moc nepoužívá. Tudíž jednotlivé intervaly jsou kolem 20 až 30 minut. Což je dost nepohodlné, tudíž MHD tím spíš nikdo moc nepoužívá. A tak dále. Ale mají takové roztomilé malé jízdenečky. Jedeme ke komplexu Perlan, z jehož horní platformy je krásná vyhlídka na centrum města. Hallgrímskirkja samozřejmě dominuje. Museum Saga, které zde mělo rovněž být, hledáme marně. Na Internetu zjišťujeme jeho novou lokaci poblíž přístavu, takže se tam vydáváme. Muzeum výborné! Historie Islandu podaná ve velmi realistických výjevech. Následuje krátká procházka po přístavu a poté již dlouho očekávaný bod islandského programu - rybí večeře v naší oblíbené restauraci Verbúð 11. Tohle se mi fakt líbí - jídlo skvostné, zaplatíme obvyklé 2 tisíce našich korun, sebereme svoje batohy a pohorky a jdeme dál :-) Na BSÍ se vydáváme pěšky, není to daleko. Naposledy také posedíme u rybníku Tjörnin a ve 21 h Reykjavík opouštíme.

18.den (13.7.2015)

Všechno krásné jednou končí a končí i naše svatební cesta. Na letišti podstupujeme tradiční odbavovací procedury, fotíme se s naším plyšovým papuchalkem a kolem 1 h ranní odlétáme. Islande, děkujeme, bylo to super! Přijedeme zase!