Transsibiřská magistrála (20.7. - 17.8.2007)

Prolog

S velkým gruzínským úspěchem na kontě jsem na podzim minulého roku začal přemýšlet, kam se vydat tentokrát. Zatím si stále nemohu finančně příliš vyskakovat, takže nebylo lehké najít dostatečně zajímavou a neotřelou měsíční výpravu, která by se vešla do rámce mých možností. Finální nápad se dostavil v momentě, kdy jsem v novinách narazil na článek popisující nový interaktivní web Transsibiřské magistrály. Cíl byl tedy jasný, no a pak už jen stačilo podstoupit potřebnou dávku příprav, rozmyslet si, co všechno bych tak chtěl do takové výpravy zahrnout, a v neposlední řadě pak sehnat ještě nějaké další nadšence pro toto dobrodružství. Jsem tedy moc a moc rád, že dnes mohu říct, že se mi povedlo můj plán do posledního puntíku úspěšně realizovat. Honza i Silva se ukázali jako spolehliví spolucestovatelé a počasí nám vycházelo vstříc, takže jsme si všichni přivezli domů spoustu nových zážitků, o které se s vámi samozřejmě rád podělím. A mohu-li vám trošku poradit předem, tak si určitě nenechejte ujít zejména krásy bajkalského ostrova Olchon, (na moje poměry) velmi zdařilou kolekci fotografií nočního Petrohradu a také sbírku 10 krásných Leninových soch, které jsem osobně nafotil napříč celým Ruskem. Takže tolik na úvod a teď už se pojďme společně vydat Transsibiřskou magistrálou až na konec světa...

1.den (20.7.2007)

Je 16:25 místního času a my úspěšně dosedáme v příjemném Airbusu Českých aerolinií na letiště Šeremetěvo v Moskvě. Bez problémů podstupujeme nezbytnou trošku vízové byrokracie a naše měsíční ruské turné tak může začít! Ona vůbec tady ta ruská vízová politika je poměrně komplikovaná. Orazítkované vízum jako takové ještě nestačí, navíc je třeba při dostavení se na místo pobytu si vízum nechat registrovat. A to je (teoreticky) potřeba dělat vždy znovu a znovu, pokud dojde ke změně místa pobytu a pokud se na tomto novém místě člověk zdrží alespoň 3 dny, aby příslušné orgány měly vždy náležitý přehled o tom, kde zrovna jsme... Nicméně v praxi to zase tak horké není, my jsme se v podstatě neustále pohybovali, takže jsme ve finále měli pouze registrace z Moskvy a z Petrohradu a spoustu schovaných jízdenek, abychom mohli doložit náš pohyb. Zde bych rád poděkoval ruské miliciji, že nás v tomto ohledu nikdy neotravovala :-) Z letiště se odebíráme busem (40 RUR) a metrem (17 RUR) do našeho zarezervovaného hostelu (850 RUR / noc)s a pak už vyrážíme na procházku po večerní Moskvě. Prohlížíme si slavné Krasnaja plošaď a podnikáme okruh podél řeky a kolem Kremlu.

2.den (21.7.2007)

Program začínáme opět na Rudém náměstí, avšak snaha dostat se do nitra Leninovy hrobky je poněkud marná, neboť zdejší fronta je vskutku vražedná. Naše zamračené obličeje přitahují jednu postarší paní, která nám nabízí, že nás za 10 € dostane dovnitř bez jakéhokoliv čekání. Odmítáme, bůh ví, co je zač. Ještě nám ve finále někde zmizí a my budeme mít miliciju na krku... Lenina tedy vzdáváme a vydáme se na prohlídku Kremlu. Poněkud zmatené vývěsky s cenovými informacemi nakonec vyústí v 300 / 50 RUR dospělý / student, což je pro nás překvapivě levná záležitost. Nicméně batohy se dovnitř nepouštějí a úschovna rafinovaně stojí víc než samotný vstup (60 RUR). Vcházíme dovnitř a prohlížíme místní vládní budovy a katedrály. A také zrovna chytáme pěknou přehlídku místní stráže.

Procházíme hlavní nákupní bulvár, ulici Arbat, a odpoledne zakončujeme v Gorkého parku. Ochlazení a drobný déšť nás vyhánějí předčasně domů, ale počasí se brzy spravuje a procházce po noční Moskvě tak nic nebrání. Já si navíc ještě odnáším o jeden zážitek navíc vzniknuvší při fotografování nočního GUMu. Při snaze najít něco, o co by se dal alespoň trošku rozumně opřít foťák, poněkud podceňuji ruský smysl pro disciplínu a o délku podrážky narušuji chráněný prostor kolem Leninovy hrobky. Těžko říct, odkud se madam tak rychle vzala, ale během chvilky mám v patách dost výhružně se tvářící policistku. Vše se naštěstí vyřešilo tím, že pečlivě prostudovala můj (cestovní) pas a vízum a že jsem ji ubezpečil, že jsem tu jen adin a jako úplně režimu neškodný turist. I když je pravda, že jako první věc v pasu samozřejmě neomylně vyhmátla moje americké vízum, takže jsem byl docela zvědavý, co se bude dít :-)

3.den (22.7.2007)

Navštěvujeme Kurský vakzál a pokoušíme se o první koupi vlakových jízdenek. Po půlhodinovém luštění několika tabulí plných azbuky si vybíráme vlak, který by nás měl dovézt do Vladimiru. Bába u okýnka nám však začne akorát pěkně rusky nadávat něco o expresu, což bylo jediné slovo, kterému jsem z jejího plamenného projevu porozuměl. Vydáváme se tedy raději k prigorodnym kasám koupit si lístek na nějaký bezpečný pomalík. Zde nás pro změnu holčina pošle pryč s tím, že si máme přijít až v den odjezdu (tj. zítra). První kontakt s nádražím byl tedy - diplomaticky řečeno - poněkud neúspěšný, ale věříme, že se to časem poddá :-) Jinak např. zdejší informační centrum je nanic, člověk by čekal, že alespoň jedna z těch pěti ženských, co tam byly, bude umět anglicky, ale to bychom asi chtěli po Moskvě příliš...

Necháváme tedy vakzál vakzálem a vydáváme se na další výlet do nitra Moskvy. Za zmínku stojí snad jen soubor stalinovských "mrakodrapů" (viz univerzita, MZV, hotel Ukrajina atd.), které jsou roztroušeny různě po městě a odpoledne zakončujeme pěknou procházkou po nábřeží podél jižního meandru řeky Moskvy, které je takřka bez aut a je dělané speciálně pro pěší a kolečkobruslící lid. Celkově vzato však Moskva příliš zajímavá není, v podstatě jen Rudé náměstí, Kreml a hotovo. Nicméně půvab místních dívek vám dozajista onen nedostatek nemovitých dominant bohatě vynahradí :-)

4.den (23.7.2007)

Dopoledne dobíjíme potraviny a naplno pociťujeme moskevskou drahost. Odhlašujeme se z hostelu a vydáváme se zpět na Kurské vlakové nádraží pokusit se znovu o koupi jízdenek. Z Moskvy do Vladimiru a z Vladimiru do Nižného Novgorodu je to jen kousek, takže to se v pohodě ještě přepravíme pomalíky, nicméně na další cesty už budeme potřebovat pravé transsibiřské spací vlaky. Včera večer jsme strávili 2 hodiny na internetu a pečlivě jsme hledali, co kdy a jak jede, tak uvidíme... Tentokrát naštěstí narážíme na velmi sympatickou a ochotnou paní, se kterou není až tak obtížné všechno domluvit. Kupujeme jízdenky z Novgorodu do Permu (1113 RUR) a z Permu do Jekatěrinburgu (304 RUR) a zakládáme tak naši pěknou sbírku. Najdete ji zde. Totiž tady to kupování lístků není až tak jednoduché, pokud člověk neumí skoro vůbec rusky a pokud si už dopředu nezjistí, kdy co jede a kde je kolik volných míst. Trošku teorie: pro průměrně finančně zaopatřeného jedince jsou k dispozici dva typy vagónů - kupejny (devět klasických čtyřkových kupé) a plackartny (devět čtyřkoých otevřených "kupé", přičemž naproti každému z nich jsou ještě přes uličku další dvě postele). Vlaky jsou na slušné úrovni, každý vagón má dva záchody a jeden samovar, ze kterého je možné si kdykoliv natočit vřelou vodu. O každý vagón se starají dvě - na směny pracující - provodnice. Nákup jízdenek je třeba provést vždy trochu dopředu, neboť jinak se vám často dostane nepříjemné odpovědi, že "miest nět". Při plánování je také třeba si dát pozor na to, že některé vlaky jezdí denně, ale jiné jen v sudé nebo jen v liché dny, přičemž pravý zmatek pak nastává na přelomu měsíců, kdy mohou přijít dva liché dny po sobě. Trošku složité je také sledování času, neboť napříč celým Ruskem jsou všechny časové údaje týkající se dálkových vlaků uváděny v moskevském čase. Když tedy máte v Irkutsku na jízdence napsáno, že vlak jede v úterý ve 20 h večer, pak ve skutečnosti přijede ve středu 1 h po půlnoci.

Navečer úspěšně dorážíme do Vladimiru (151.km Transsibiřské magistrály) a bereme autobus směrem na Suzdal. Toto městečko jsme si vybrali po jeho pěknou a klidnou přírodní polohu, po Moskvě to bude zajímavá změna. Suzdal prý navíc má stejně kostelů jako lidí. Na okraji města nacházíme vhodné místo pro stan a já se pokouším o jedno a druhé panorama z místa našeho nového bydliště.

5.den (24.7.2007)

Ráno balíme stan a vyrážíme na prohlídku Suzdalu. Bagáž nám ochotně uskladňují v nedalekém hotelu, takže máme alespoň klid. Prohlížíme místní Kreml, náměstí s obchůdky, klášterní komplex Deposition of the Holy Robe a místní Rudé náměstí s první krásnou sochou pana Lenina, která tak započíná naši bohatou sbírku, na kterou jsem upozorňoval již v předmluvě. Najdete ji zde. Pokračujeme klášterním komplexem svatého Euthyia a večeří v místní hospůdce, kde nás navíc potěší přítomností anglického menu. Honza dostává jídlo v takovém komickém hrnečku, teď mě zpětně moc mrzí, že jsem to nevyfotil...

Večer navštěvujeme místní avtovakzál a kupujeme lístky na zítřek. Tohleto ošklivé autobusové "nádraží" je další taková ruská finta. Je asi 2 km za Suzdalem více méně uprostřed ničeho. Smysl tohoto krajně nepraktického umístění jsem doteď nepochopil, ale asi to nějaký hluboký důvod mít bude... Nám to však dost komplikuje situaci, neboť kvůli vlaku musíme chytit hned první zítřejší autobus, což znamená být na nádru již kolem 5:15. Balit stan za tmy a mokra je dost nepříjemné, takže přesouváme ubytování co nejblíž nádraží a nocujeme tak někomu na poli asi 300 m od pěkné dálnice.

6.den (25.7.2007)

Příjemný budíček nás ve 4:24 probouzí do brzkého suzdalského polního rána. Balíme stan a v poklidu stíháme autobus do Vladimiru. Kupujeme jízdenku do Nižného Novgorodu na náš druhý prigorodny pojezd. Každý dostáváme tři malé lístky, přičemž smysl této další ruské finty jsem rovněž doteď nepochopil. Lístečky ukazujeme dvakrát a v obou případech všechny dohromady, tak proč nestačí jeden? Ještě také doplním, že názvy Nižnij Novgorod a Jekatěrinburg nikde na tabuli ani na jízdence nenajdete, Rusové stále (a pro mě opět z neznámého důvodu) používají staré názvy Gorkij a Sverdlovsk.

V 10:30 úspěšně přijíždíme do Nižného Novgorodu (441.km Transsibiřské magistrály). Batohy putují do kaměry chraněnija a my se vydáváme na prohlídku města. Novgorodský Kreml se může pyšnit velmi pěkným umístěním na kopci nad řekou Volhou. Hlavní novgorodská ulice, Bolšaja Pokrovskaja ulica, je bohužel zrovna v rekonstrukci, což má pro mě jeden nepříjemný následek - při chůzi pod lešením mi přede mnou jdoucí Honza nadzvedne špatně připevněné prkno, já došlapuji poněkud do prázdna a před početným publikem se pořádně vysekávám. Naštěstí dvě nejkřehčí části mého těla, tj. ústa a foťák, zůstaly v pořádku, takže nakonec o nic nejde :-) Pokračujeme přes pár dalších katedrál a kolem řeky zpět za Kanavinský most směrem na Leninovo náměstí, kde si s radostí doplňujeme naši sbírku Leninů o druhý přírůstek. A to tedy novgorodský Lenin není jen tak nějaký Lenin - velikostně opravdu stojí za to... Večer se při začínajícím drobném deštíku vracíme na nádraží a čekáme na náš první pravý transsibiřský přesnoční vlak. Naplánovaný odjezd ve 23:22 dodržuje velmi přesně a my se tak můžeme ubytovat na našich prvních plackartách.

7.den (26.7.2007)

Po 14 hodinách ve vlaku přijíždíme kolem 15:30 do Permu (1434.km Transsibiřské magistrály). Podotýkám, že počítat jsem opravdu nezapomněl, Perm má oproti moskevskému pásmu již plus 2 hodiny. Základní vlakový vzhled jsem popisoval před pár dny, takže jen doplním: hygiena je na poměrně slušné úrovni, provodnica toalety několikrát denně čistí a stejně tak alespoň jednou denně vysává celý vagón. Každý dostane čisté zabalené povlečení na postel plus ručník, takže se spinká výborně :-) Novější vlaky mají rovněž v každém vagónu displej ukazující čas, teplotu a indikátor obsazenosti / volnosti toalety. Problémem jsou však poněkud krátké postele. Je jen málo okamžiků v životě, kdy jsem vděčný za svých 169 cm, ale tohle je jeden z nich. Docela mi bylo vždy líto Honzy, když musel na postel skládat svých 190 cm... Každopádně záleží dost na tom, jaké sousedy zrovna chytnete. S pohodovými lidmi probíhá cesta pohodově, ale potkáte-li nějaké prudiče, může se vám pobyt dost znepříjemnit.

Vyrážíme na krátkou prohlídku Permu. Nicméně, pojedete-li někdy kolem, můžete toto město s naprostým klidem zcela vynechat, protože tu není opravdu ale opravdu vůbec nic zajímavého k vidění. Doporučení Lonely Planet tak můžu osobně verifikovat. Koneckonců my jsme zde zastavovali jenom proto, abychom nemuseli trávit dvě noci ve vlaku za sebou. Navíc mě ještě v jedněch produktech bába natáhla o 21 rublů, což jsem bral dost osobně. Na tyto věci si vždy dávám extrémní pozor, ale tentokrát jsem byl nachytán v nedbalkách :-( Večer se vracíme na vakzál a bereme si na pár hodin jednu komnatu otdycha (230 RUR). Opět trošku teorie: každý větší vakzál má v jednom z vyšších pater zřízeno několik (2 - cca 10) různě velkých pokojů, což já osobně považuji za povedený nápad. Pokud přijíždíte hodně pozdě večer nebo odjíždíte hodně brzy ráno a pokud vám nevadí hluk nádraží za hlavou, jsou tyto komnaty velmi zajímavou alternativou ke spaní na sedačce...

8.den (27.7.2007)

Osmý den nás vítá drobným deštěm, ale to nám vůbec nevadí, neboť se chystáme do dalšího vláčku. V 6:55 opouštíme Perm opět sedačkovým (i když poměrně dost upgradeovaným) vlakem, brzy překračujeme euro-asijskou hranici a ve 12:41 dorážíme do Jekatěrinburgu (1814.km Transsibiřské magistrály). Po příjezdu absolvujeme další porod v podobě kupování jízdenek na následující dva úseky naší cesty. Holt s naší omezenou ruštinou je to úkol vždycky složitý. Je třeba domluvit kdy, kam, jakou třídou, kde jsou volná místa, horní postele, dolní postele atd. Ale povedlo se, jízdenky máme, a tak v klidu vyrážíme na prohlídku našeho prvního "asijského" města. Jekatěrinburg zdobí zejména rozlehlý městský rybník či nádrž či jak to vlastně nazvat, krásný červený Leninův řád, Krvavý kostel (Church of the Blood) postavený na počest Romanovců a obsahující nejdražší ikony v rámci celého Ruska a také monumentální památník obětem války v Afghánistánu na náměstí Sovětské armády. Jinak v před chvílí zmiňovaném kostele jsme zrovna chytli zajímavou pravoslavnou bohoslužbu, takže máme o další nevšední zážitek navíc. Hned vedle je roztomilá dřevěná kaple věnovaná princezně Jelisavetě Fjodorovně.

V Jekatěrinburgu máme naplánovánu jednu noc, takže začínáme hledat nějaké to ubytování. Tentokrát odmítáme předražené komnaty otdycha (750 RUR plus vykopnutí v 6:00) a moc se nám nelíbí ani nejbližší alternativa, hotel Sverdlovsk (1900 RUR za pokoj pro dva). Před hotelem nás však odchytává jedna babka a nabízí nám vlastní kvartýr za 500 RUR pro každého. Zvažujeme, zda se jedná opravdu jen o sympatickou a čipernou babušku, se kterou nehrozí žádné nebezpečí, anebo o profesionální naháněčku pro její dva syny, kteří nám pak dají někde po ústech a okradou nás. Babka ale vypadá nanejvýš pohodově a popravdě bychom taky rádi infiltrovali místní kulturu, takže souhlasíme. Jedeme autobusem na sídliště a dostáváme se do nitra ruského nefalšovaného paneláku. Byt je pěkný, můžete si prohlédnout obývák, kuchyň a koupelnu, kde máme dokonce i vanu! Původně jsem myslel, že tu babka zůstane společně s námi, nicméně byt je prý jenom pro nás, takže bydlíme sami. V televizi dávají pěkný film s typickým východním dabingem, kdy je polohlasný originál přemlouván monotónním hlasem jednoho borce, který překládá dialogy všech aktérů...

9.den (28.7.2007)

Noc u babušky proběhla bez komplikací, synové nás nepřepadli, takže infiltrace ruského paneláčku byla úspěšná. Autobusem se vracíme zpět na vakzál, ukládáme batohy a dokončujeme prohlídku města. Já si beru rovněž hodinku internetu a zjišťuji, co je kde nového. Pokud jde o principy placení v ruské MHD, tak jsme se během cesty setkali se třemi variantami: něco jako šalinkarta se tu vesměs nepěstuje. Většinou má bus kromě řidiče ještě konduktorku, která každého hned po nástupu zkasíruje. V Irkutsku jsme pak narazili na klasické štípačky jízdenek a často se také platí při výstupu (!) přímo řidiči. Pak je ale nutné, aby všichni vystupovali předními dveřmi, což je při obsazenějším busu docela legrace...

Odjezd do Omsku naplánovaný na 17:40 se dlouho nekoná. Obvykle velmi přesná magistrála má tentokrát téměř 2 hodiny zpoždění. Před Jekatěrinburgem se vyskytnul blíže nezjištěný problém a světelná tabule už ani nestačí pojímat další a další zpožděné a čekající vlaky. Ruské hlášení o zpoždění už známe nazpaměť a nervózně sledujeme, jak se za sebe pěkně řadí jeden vlak od Moskvy za druhým. Na tabuli pěkně svítí Moskva ==> Tynda (náš), Moskva ==> Novokuzněck, Moskva ==> Sverdlovsk, Moskva ==> Krasnojarsk, znovu Moskva ==> Sverdlovsk, všechny plánované odjezdy již dávno překročené a kde nic, tu nic... Nakonec se však přece jenom dočkáváme a můžeme tak strávit pohodlnou noc v jediném kupé, které jsme za celou cestu použili.

10.den (29.7.2007)

Na luxusní nádraží v Omsku (2716.km Transsibiřské magistrály) dorážíme s asi devadesátiminutovým zpožděním, takže pojezd toho přes noc moc nenahnal. Nicméně času na prohlídku máme i tak dost, takže pohodička... Vakzál je několik kilometrů od centra města, a tak využíváme k přepravě místní trolejbus jedoucí podél hlavní ulice, prospektu Marksa. Vystupujeme na nezvykle zanedbaném náměstí Lenina, překračujeme Komsomolský most přes řeku Om, tradičně obtáčíme několik katedrál a dřevěných domečků a směřujeme na odpolední šašlik na nábřeží řeky Irtyš. Impozantní kolonie dopravních jeřábů (alias ocelových žiraf) je bohužel dost daleko, takže fotografie není nic moc. Mrzí mě, že jsem při příjezdu vlakem neměl zrovna v ruce foťák, neboť železnice vedla těsně kolem nich. Tak snad příště... Kolem 18:50 opouštíme Omsk a směřujeme opět už plackartou dále na vostok. Pobyt ve vagónu nám tentokrát zpříjemňuje kupa dětiček, takže snad se další noc vyspíme víc :-)

11.den (30.7.2007)

Jedenáctý den na chvíli (80 km) odbočujeme z hlavní magistrály a do programu zařazujeme Tomsk, podle Lonely Planet nejhezčí sibiřské město. Celý Tomsk je totiž protkaný krásnými původními dřevěnými sibiřskými domky. Kolekci nejpovedenějších fotografií najdete zde. Tomsk však neobsahuje jen mraky dřevěných domků, ale bohužel i mraky aut, což celkový dojem velmi podstatným způsobem kazí a poněkud zpochybňuje status nejhezčího sibiřského města. Při příjezdu do Tomsku nám navíc přidělává vrásky zcela zatažená obloha a vytrvalý déšť. Na nádraží nacházíme velmi nápomocnou vyhledávací mašinku, na které se dají zjistit nejen vlakové časy, ale i obsazenost jednotlivých míst. Po dobré hodince kombinování různých možností si odcházíme koupit lístky na další úseky cesty. Díky připraveným datům je pobyt u okýnka naprosto pohodový, takže děkujeme mašince za ušetření obvyklých nervů, no a kromě toho zatím zázračně přestalo pršet, takže balíme připravené pláštěnky a míříme do ulic.

První tři doporučované domky stojí na Krasnoarmejské ulici. Míjíme katedrálu Petra a Pavla a stoupáme na kopec nad městem, ze kterého však stejně nic moc vidět není. Pouze ve Vozněsenském kostele potkáváme zrovna nějaký pohřeb, takže se raději klidíme pryč. Sestupujeme dolů směrem na náměstí Lenina, které je sice dost ošklivé, nicméně si alespoň s radostí doplňujeme naši sbírku Leninů. Po dlouhé době navštěvujeme restaurační zařízení a luštíme jídelní lístek plný azbuky. Ale povedlo se :-) Jako vrchol dne je naplánována Tatarskaja ulica, kterou Lonely Planet doporučuje jako hlavní naleziště dřevěných domků. Jedná se o ulici na okraji města, takže jsem tak nějak podvědomě očekával klidnou venkovskou ulici plnou krásných domečků, kde jediný provoz tvoří krávy a babušky s kýblem. Bohužel varuji ostatní, že se jedná o velmi rušnou dálnici plnou náklaďáků, které naprosto kazí veškeré pěkné dojmy. Obcházíme ještě místní mešitu a kolem univerzity se pomalu vracíme zpět na nádraží.

Přímý vlak do Krasnojarsku byl už obsazen, takže musíme poněkud hloupě přestupovat v Tajze (3565.km Transsibiřské magistrály). Návrat na hlavní magistrálu si krátíme mariášem a přijímáme první důkladné lekce zkušeného hráče Honzy. Na nádraží v Tajze si nás vyhlížejí dva mladí Rusové a dávají nám tak možnost si konečně s někým z místních promluvit anglicky o tom, jak to tak tady chodí. Půl hodiny po půlnoci nastupujeme do vlaku a vyjíždíme směrem na Krasnojarsk. Musíme se sice trošku pohádat s jednou familií, která nám bez skrupulí zabrala naše vydřené dolní místo, ale vše nakonec dopadá dobře a bez fyzického násilí :-) Bába se sice tvářila poněkud uraženě, ale pravda byla holt na naší straně...

12.den (31.7.2007)

Kolem půl desáté přijíždíme do Krasnojarsku, předposledního předbajkalského města (4098.km Transsibiřské magistrály). Po několika nocích ve vlaku chceme zase jednou přespat pohodlněji, takže si pro jistotu hned zkraje rezervujeme jednu komnatu otdycha (300 RUR / 12 h). Krasnojarsk sám o sobě až tak zajímavý není, takže po velmi stručné prohlídce města (ulice Karla Markse, Leninova socha, most přes řeku Jenisej) si kupujeme lístky na plavbu lodí do Divnogorsku (150 RUR, doba cesty 1,25 hod).

Divnogorsk leží asi 25 km od Krasnojarsku a výlet do tohoto místa má dva výrazné důvody: Jenisej jednak protéká opravdu krásnou přírodou, takže plavba lodí rozhodně stojí za to, a jednak 5 km za Divnogorskem leží přehrada s druhou nejvýkonnější vodní elektrárnou v Rusku. Příjezd do Divnogorsku nám vylepšuje krátká letní přeháňka a poté se již se dvěma místními průvodci vydáváme na cestu k elektrárně (100 RUR / os.). Jako bonus k cestě navíc dostáváme i odborný výklad a prohlídku samotného Divnogorsku, takže spokojenost s výletem je maximální. Zpátky se už nevracíme předraženou lodí, ale električkou (místní vlak) (22 RUR) jedoucí neustále podél řeky, takže o krásný výhled není rozhodně nouze. Doporučuji.

13.den (1.8.2007)

Noc v komnatě otdycha byla vskutku luxusní a zejména místní sprcha byla snad nejlepší v mém životě. Stála sice 55 RUR navíc, ale byla krásná, teplá, se světlem a s hudbou, akorát masážní trysky se mi nějak nepodařilo rozchodit... Každopádně uvážíte-li cenu zaplacenou za tuto noc, dostáváte se k velmi velmi příznivému poměru cena / výkon. Volné individuální dopoledne v Krasnojarsku využívám zejména k posezení u internetu. Internet Klub na ulici Lenina nedoporučuji, po pěti minutách spadl signál a už se nezvedl... Zkouším tedy Paradoks, který Lonely Planet doporučuje jako nejlepší. A má asi pravdu... Podnik se sice nachází v nitru velmi hnusného dvora, ale net tady alespoň funguje :-) Jako další bod programu marně hledám nějaký supermarket a nakonec se spokojuji poměrně s málem... Dobíjím tedy nějaké potraviny a krátce po 14 h už vyrážíme dalším přesnočním vlakem směrem na Irkutsk a nezadržitelně tak směřujeme k toužebně očekávanému Bajkalu.

14.den (2.8.2007)

Přijíždíme do Irkutsku (5185.km Transsibiřské magistrály) a trávíme hodinku plánováním pobytu v bajkalské oblasti i zbytku cesty do Vladivostoku. Místní šalinkou vyrážíme k Visitor Information Office. Pod tímto poněkud honosným názvem se skrývá malá špeluňka uprostřed jednoho dvora, ale jedna holčina tu alespoň umí dobře anglicky, takže se dá zjistit a domluvit, co je potřeba. Je jasné, že vše, co jsme si naplánovali, můžeme zahodit. Přeci jenom jsme v Rusku a služby i v takto atraktivní oblasti tu ještě nejsou na takové úrovni, jak by člověk očekával. Tedy několik doporučení a osobních zkušeností: přeplout Bajkal napříč si neplánujte, je to za rozumné peníze nemožné. Žádná oficiální loď tu neexistuje, lze si jen velmi draze zaplatit nějakou soukromou. Půvabná Circumbaikal Railway jezdí pouze dvakrát týdně a bez dopředného naplánování je velmi obtížné se na ni dostat. Loď z Irkutsku na ostrov Olchon jezdí rovněž pouze dvakrát týdně a (pro změnu) bez dopředného naplánování je velmi obtížné (ne-li skoro nemožné) se na ni dostat. Počítejte tedy s tím, že na Olchon pojedete pěkných 7 hodin autobusem tak, jako my :-) Jinak obecně vzato - ať už budete u Bajkalu plánovat cokoliv, tak vězte, že přeprava čímkoliv a odkudkoliv kamkoliv vám vezme zhruba dvakrát tolik času, než byste řekli. Na základě všech těchto nových informací tedy tvoříme definitivní plán: bohužel jedna noc zde v Irtkutsku (busy na Olchon jezdí jen ráno), tři noci na Olchonu, návrat přes Irkutsk do Sljudjanky, jedna noc zde, přejezd do Aršanu v Sajanských horách, dvě noci zde, návrat do Sljudjanky a poté už vlakem na Vladivostok s jedinou zastávkou v Ulan-Ude, hlavním městě Burjatské republiky. Jak už jsem říkal, tady u Bajkalu trvá vše dvakrát déle, než by člověk řekl, takže z nedostatku času už vypouštíme dvě potenciální zastávky v Čitě a Chabarovsku.

Plány jsou tedy hotovy a my vyrážíme na okruh Irkutskem. Bez nějaké velké nadsázky mohu říct, že nejzajímavějším bodem programu byl oběd, podnik U Džuzeppe mohu doporučit. Jídlo výborné a cenově pohodové, servírky rychlé a pěkné :-) Jinak Irkutsk sám o sobě je město nanejvýš odpudivé, samé auto a opilý mariňák... Vracíme se na vakzál a podstupujeme další boj o vlakové jízdenky. Počet volných míst na trase Ulan-Ude ==> Vladivostok se oproti našim informacím z před tří dnů až nečekaně drasticky zmenšil a jedinou dostupnou variantu tvoří plackarty a tři horní boky za sebou. Další porážkou je také přejezd ze Sljudjanky do Ulan-Ude. Magistrála zde lemuje jižní břeh Bajkalu plný tunelů a útesů, takže jsme samozřejmě chtěli tento úsek zvládnout za dne. Bohužel ani toto nám není dopřáno a irkutský den je tak celkově velkým zklamáním. Všechny komnaty otdycha jsou navíc obsazené a musíme ještě teď navečer měnit i noclehové plány. Naštěstí dostáváme tip na něco mezi hostelem a homestayem 15 minut odsud (450 RUR), takže nemusíme nocovat s bezdomovci pod mostem :-)

15.den (3.8.2007)

Vstáváme v 6:30 a tramvají dojíždíme na autobusové nádraží. Na místní MHD se mi líbí, že řidička je schopná prodávat lidem jízdenky nejen ve stanici, ale naprosto bez problémů i během jízdy :-) Nástup do autobusu je velmi zajímavý, neboť všechny batohy je nutné naskládat dovnitř. A že jich je... Po cestě je pak zábavné pozorovat tu hromadu bagáže, jak se pomaličku polehoučku sune na naproti sedící paní. V jedné ze zatáček už krajně nestabilní struktura nevydrží a hroutí se dolů. Zaujímá tak alespoň mnohem stabilnější rovnovážnou polohu, takže jsou nakonec všichni spokojení. Jinak pro nás nebyla cesta až tak moc pohodlná, musíme sedět vzadu na pětce a já navíc namáčknutý na jednom stokilovém Burjatovi.

Po asi pěti a půl hodinách jízdy se konečně dočkáváme vytouženého Bajkalu. Jeden z prvních kontaktů s jezerem najdete zde. Vystupujeme z autobusu a během hodinového čekání na trajekt na ostrov Olchon si můžeme naplno vychutnávat krásu kolembajkalské přírody. Po krátké plavbě trajektem pokračujeme ještě asi hodinu autobusem do vesnice Chužir, centra ostrova Olchon. Poněkud překvapivá je pro nás přítomnost elektrického vedení a mobilního signálu. Lonely Planet z loňského roku ještě uvádí, že ostrov je v tomto ohledu zcela panenský, takže všechny tyto záležitosti moderní doby zde musely být zbudovány doslova před chvílí.

Doplňujeme ještě zásoby jídla a pití a vydáváme se po nádherném západním pobřeží ostrova dále. S přibývajícími kilometry se hustota zalidnění ostrova přeci jenom velmi slušně snižuje. Občas nás sice mine nějaké to auto, ale jinak je to tu naprostá pohoda. Po všech těch městech jsou místní vzduch a příroda skutečným balzámem na duši. Foťáky pracují stále naplno a kolekci mých nejzdařilejších fotografií, které jsem pořídil během třídenního pobytu na ostrově Olchon, najdete zde. Nacházíme vhodné kryté místo pro stan pár kroků od jezera, no a samozřejmě nevynecháváme ani osvěžující večerní koupel v patnáctistupňovém jezeru...

16.den (4.8.2007)

Probouzíme se do dalšího krásného dne a jsem moc a moc rád, že se náš pobyt u Bajkalu obešel bez deště. Na počasí jsme měli opravdu štěstí, kdyby nám tu tři dny pršelo, tak jsou veškeré zážitky a dojmy třetinové. Jdeme dalších pár kilometrů směrem k severnímu konci ostrova. Tato západní část Olchonu je stoprocentně a zcela libovolně schůdná (viz fotografie), východní část ostrova je pak tvořena lesem. Původní plán překrosit napříč celý ostrov nakonec plní jen Honza, mně je líto strávit v podstatě celý den uprostřed hlubokého lesa, takže se raději spolu se Silvou asi po hodince otáčíme a vracíme se zpět na pobřeží. Po výstupu z lesa sundáváme z obličeje asi 26 pavučin, které jsme po cestě posbírali (a to jsme se ještě mnoha a mnoha jiným pohotově vyhnuli), no a pak už pokračujeme dále. Mnoho výběžků ostrova má pěkné skalnaté zakončení, takže mě nikdo nemusí vybízet k činnosti. Tohle mě vždy baví ze všeho nejvíc. Vedro je dnes ale pekelné, takže jsme nakonec docela rádi, když se dostáváme navečer zpět ke stanu. A druhá koupel v Bajkalu byla opět řádně osvěžující :-) Jinak ještě dodám - kromě toho, že je Bajkal i v létě pekelně studený, tak je i neuvěřitelně čistý a jeho voda se OPRAVDU DÁ PÍT přímo a bez jakékoliv úpravy. Této informaci z průvodce jsem zpočátku moc nevěřil, ale je tomu skutečně tak. A také ještě dodám, že kupodivu jsme za celou dobu pobytu zde neměli žádné větší problémy s komáry. Jediným opruzem tak byly tisíce drobných ranních a večerních mušek, ale ty aspoň neštípaly...

17.den (5.8.2007)

Po dvou nocích na jednom místě balíme stany a přesunujeme se zpět přes Chužir a kotvíme u pláže kousek před vesnicí, abychom bez problémů stihli zítřejší ranní autobus. V Chužiru si dáváme stylový oběd, kdy filé z omula zapíjíme pravou vodou z Bajkalu. Odpolední výprava vede směrem k jižnímu konci ostrova, procházíme burjatskou vesnicí Malý Chužir a zlézáme mnoho výběžků ostrova. Samozřejmě také doplňujeme naši sbírku fotek. Navečer se počasí začíná poněkud kazit a vítr nám pěkně lomcuje se stanem. V sousedství se zcela náhodně ubytovávají kolegové s Liberce, kteří mají navíc spadeno na tentýž autobus jako my, takže máme aspoň možnost si s někým vyměnit dosavadní zážitky.

18.den (6.8.2007)

Včerejší hrozivé večerní počasí naštěstí nemá žádné pokračování a probouzíme se do dalšího krásného bajkalského dne. Balíme stan a směřujeme do Chužiru na autobus. Pečlivé ruské načasování jízdních řádů opět neomylně vyústí v hodinové čekání na trajekt, ale tak zase na druhou stranu máme ještě poslední možnost si vylézt na jeden z kopců a naposledy se pokochat krásou ostrova Olchon. Bohužel za celou dobu pobytu nebylo nikdy úplně jasno, takže nemlhavých fotografií protějšího břehu jsme se nedočkali. Trajekt konečně přijíždí a my nadobro opouštíme Olchon. Následující hodiny v přehřátém autobuse byly dost vyčerpávající, takže v 17:30 s úlevou vystupujeme na nádraží v Irkutsku. Další noci zde se samozřejmě snažíme za každou cenu vyhnout a velmi vhod nám přichází maršrutka jedoucí v 19 h do Sljudjanky (91,50 RUR + 23 RUR bagáž). Při jízdě se mi dostavuje lehké deja vu a vzpomínám na loňskou Gruzii, kdy jsme takto cestovali v jednom kuse. Maršrutkář samozřejmě dělá čest svému povolání a jede jak drak. Naštěstí nás nikde nepřevrací, a tak ve 21:15 ve zdraví dorážíme opět k Bajkalu a vystupujeme ve Sljudjance. Vhodné místo na stan je v nedohlednu, a tak - hlavně vzhledem k pokročilejšímu času - kýváme na nabídku jednoho z místních a jedeme pár kilometrů za město na jednu pěknou a docela schovanou pláž.

19.den (7.8.2007)

Deštivé dopoledne nám trošku komplikuje plánovaný přesun do Aršanu, ale nedá se nic dělat, vyrazit musíme... Po čtvrthodince chůze se dostáváme na hlavní silnici vedoucí zpět do Sljudjanky a snažíme se odchytit nějaký dopravní prostředek, protože představa několikakilometrové deštivé chůze po silnici není příliš lákavá. Stopujeme plných 7 sekund a poté se již nakládáme do jedné maršrutky, která směřuje požadovaným směrem (20 RUR). Rozpadlá tabule na "nádraží" udává, že ve 14 hod by měl jet nějaký bus do Aršanu. Čekání nám krátí mimo jiné jedna milá babuška, od které si kupujeme několik pirožků (2 RUR / kus), ať má babka taky nějakou radost ze života... Očekávaný autobus se skutečně dostavuje. Přijíždí však dost narvaný, a to přesto, že toto místo měla být jeho výchozí stanice. V momentě, kdy jsem si jistý, že se do busu nevmáčkne už ani myš, tak se tam dostáváme (za velkého povzbuzování místních) ještě my tři s velkými batohy plus čtyři další Burjati s asi osmi zavazadly... Jako poslední nastupuje řidič, přelézá hromadu zavazadel a v cestě už tedy nic nebrání.

Předpokládaných 55 km zdoláváme díky různým zajížďkám za tři hodiny, ale odměnou za autobusové strádání je příjezd pod překrásné Sajanské hory. Aršan sám o sobě je malé rekreační centrum plné turistů, nicméně o kousek dál v horách už člověk na nikoho nenarazí, jak je den dlouhý. Stavíme stan v místním kempu a vyrážíme na krátký večerní okruh po blízkém okolí. Kolem 21 h se vracíme na šašlik do jedné hospody a zbytek dne už trávíme s pár pivky a mariášem. Hru nám nejprve komplikuje jedná opilá asi padesátiletá bába, která se na nás pořád lepí. Jejího přímého vyznání, že jsem krasivij si sice cením, ale musím ji zklamat, není bohužel můj typ, dávám totiž přednost o něco mladším a méně opilým slečnám :-) O naši hru se ke konci zajímá také několik zdejších Uzbeků, ale s těmi je narozdíl od báby aspoň legrace.

20.den (8.8.2007)

Na jubilejní dvacátý den máme naplánován velký výstup na jednu z okolních hor. Počasí nám po včerejším šedém dni neuvěřitelně přeje a dává vzniknout další pěkné kolekci fotografií. Po hodince ukončujeme marné procházení obchůdků a hledání nějaké alespoň trošku použitelné mapy. Vybíráme si tedy horu a vyrážíme. Cesta vede přibližně do jedné pětiny a pak přichází skalnatý úsek, který tvoří (alespoň pro mě) nejkrásnější (i když zároveň nejnebezpečnější) část celého výstupu. Obtížnost skal se však postupně zvětšuje a bez jištění už nemá smysl zbytečně riskovat a pokračovat dále. Skály tedy obtáčíme a většinu druhé poloviny cesty se prodíráme dost náročným a zarostlým terénem. Nicméně výhled je opravdu neskutečně krásný a s každým dalším metrem ještě lepší a lepší. Po pěti a půl hodinách konečně zdoláváme přibližně 1350 výškových metrů převýšení, kocháme se výhledem z vrcholu a doplňujeme fotky.

Pro sestup volíme jižní a mnohem strmější stranu hory, takže po dvou hodinách a osmi škrábancích na rukou už opět staneme dole v Aršanu. Po náročném dni bereme příjemnou koupel v místním minerálním prameni a nakonec pro velký úspěch opakujeme včerejší večerní program a zlepšujeme se v mariáši.

21.den (9.8.2007)

Nastává další přesouvací den. Jízda autobusem z Aršanu do Sljudjanky je tentokrát velmi komfortní, větřík fouká, bus je poloprázdný, takže co víc si přát... Navíc nás ještě baví jeden veselý Burjat, který nejprve pořád něco hustí do nás, ale pak si naštěstí vybírá někoho, kdo mu rozumí :-) Na začátku se taky stihne pohádat s konduktorkou. Škoda, že jsme nerozuměli, hádka byla dost ostrá.

Navečer dorážíme na vakzál ve Sljudjance (5311.km Transsibiřské magistrály). Vynecháváme tedy pár kilometrů trati mezi Irkutskem a Sljudjankou, nicméně na oplátku jsme zase před časem zařadili zajížďku přes Tomsk, takže se ty plusy a mínusy úspěšně vyrovnají. Docela mě překvapí, že Rusko je v podstatě velmi malá země, neboť tu po dvou dnech opět narážíme na naše bajkalské přátele z Liberce, kteří si přišli zjišťovat nějaký vlak na další dny. Aby toho nebylo málo, tak potkáváme ještě jednu českou výpravu, která se právě vrátila z Ulan-Ude. Dostáváme pár zajímavých tipů - uvidíte zítra :-) Čtvrt hodiny po půlnoci přijíždí náš pojezd, ovšem docela rafinovaně na jednu ze zadních kolejí, takže ho nacházíme jen tak tak...

22.den (10.8.2007)

Pohodlná, ale bohužel velmi krátká noc ve vlaku je za námi a kolem 6:15 přijíždíme do Ulan-Ude, hlavního města Burjatské republiky (5640.km Transsibiřské magistrály). Batohy putují jako obvykle do kaměry chraněnija a my vyrážíme do ranního města. Neobvykle odbytou a zapadlou Leninovu sochu (viz kolekce) však bohatě vynahrazuje náměstí Sovětů se svojí dominantou - největší Leninovou hlavou na světě. A že to tedy je pořádná hlava... Pokračujeme pod vítězným obloukem a procházíme ulici Lenina, jediné hezké místo v celém městě. Od Ulan-Ude jsem si sliboval docela dost, nicméně město stojí poměrně za houby. Všude akorát spousta aut a odpadků. Obzvlášť procházku kolem řeky Selengy příliš nedoporučuji. Je možné, že by vše vynahradil známý buddhistický klášter Ivolginskij Dacan, nicméně ten se nachází asi 40 km od města, a tak ho z nedostatku času zařadit do programu nemůžeme. Na včerejší doporučení českých kolegů ale zařazujeme Přírodopisné muzeum. Půjdete-li kolem, určitě se zde zastavte. Takový muzej jen tak někde neuvidíte. Těžko říct, jak dlouho už je v provozu, ale zdá se mi, že od začátku na ty exponáty ještě nikdo nesáhnul. Když nějaká žárovička přestane svítit, nic se neděje, pár dalších jich ještě funguje. Opravdovou perlu tvoří včerejší noviny pohozené v jedné výloze mezi exponáty a také tři lahvičky. První ukazuje vodu před jakýmsi čištěním. Druhá tutéž vodu po čištění a třetí obsahuje destilovanou vodu pro srovnání výsledku. Exponát je to zajímavý, bohužel prostřední lahvička je prasklá a voda je pryč... Ale abych jenom nehanil: kolekce vycpaných zvířat je velmi pěkná (i když mi není moc jasné, proč byl mezi nimi i vlak) a stejně tak za zmínku stojí velký model Bajkalu, který je poctivě udělán v měřítku, takže se dá porovnat jeho hloubka v různých místech a také vzhledem k okolním horám. Vyčerpávající muzejní prohlídku zakončujeme v přilehlé restauraci, dál se bez načerpání nových sil opravdu dojít nedalo :-)

Nakupujeme nějaké jídlo a sudoku pro nadcházející třídenní cestu vlakem. Na vakzálu si nás při čekání vyhlédne jeden přiopilý otrapa a něco do nás pořád hustí. Moc mu bohužel (jako obvykle) nerozumíme, takže spíš posloucháme jeho monology. Přijíždí vlak, ubytováváme se na svých třech horních postelích a s napětím čekáme, kdo chytne jakého souseda. Místo pode mnou zůstává dlouho prázdné. Nedělám si příliš velké iluze, že by bylo volno, tohle ruské dráhy v žádném případě nedopouští. Nebo že by...? Kdepak. Těsně před odjezdem se přikolébá právě ten ožrala, který nás otravoval na nádraží. Vážení přátelé - řeknu vám, že kdybych na vakzálu viděl tu jeho místenku, tak přísahám, že do Vladivostoku letím letadlem... Borec dosedá, roztahuje široko daleko svoje tašky, jídlo a další vodku. Tu mi samozřejmě okamžitě naleje do mého stakánčiku a není s to pochopit, že já to s ním tady prostě pít nebudu. Výměny názorů poněkud přibírají na decibelech a kolemjdoucí provodnica mu láhev rychle zabavuje. Chlap se vydává za ní a my máme trošku i strach, aby jí nějak neublížil. Já využívám chvíle a prohlížím si jeho lístek, abych zjistil, jak dlouho ho tady budu muset trpět, a při pohledu na "Chabarovsk" se o mě pokoušejí mdloby. Přichází vrchní provodnica a něco se dlouze řeší. Mám takový nápad a začíná mi svítat malá naděje. Chlap se však vrací zpět i s vodkou. Naštěstí začíná pospávat, tak je aspoň chvíli klid a já si jdu za Honzou na partičku šachů. Na zastávce v Petrovsku se nakonec přece jenom zhmotnily všechny mé momentální sny. Nastupují dva policajti, z jízdenky na tři dny si velkou hlavu nedělají, drapnou chlapa a vykopávají ho z vlaku ven. Ruská milicija si u mě tímto aktem skutečně připisuje pořádnou porci kladných bodů. A my tím pádem zabíjíme všechny mouchy jednou ranou: nejen, že je chlap pryč, ale navíc bude až do Chabarovsku jeho místo prázdné, což je v přecpaném plackartním vagónu naprostý luxus. Máme tak zcela svobodný přístup ke stolečku, já se nemusím s nikým dělit o polici nad postelí a Honza se může na noc v klidu přesunout pode mě na volnou postel, protože dole je schopen svých mnoho centimetrů poskládat přece jenom o něco snadněji.

23. - 24.den (11.-12.8.2007)

Směřujeme magistrálou dále na východ a místa teď už máme pro sebe dostatek. Tři dny ve vlaku si krátíme šachami a mariášem a také navštěvujeme krásný restaurační vůz. Idylku narušuje akorát dost pekelné vedro, vagón má asi nějaké problémy s klimou. Jsme tak vděční za každou zastávku, kdy můžeme vyjít ven. Pokouším se také o nějaké fotky přes otevřené okýnko. Z mírné letargie nás probírá nádraží v Bělogorsku, kde si s velkou radostí doplňujeme do sbírky krásného stříbrného Lenina. Poslední noc ve vlaku začíná dost smutně, o pár postelí před námi umírá jeden chlápek. Možná nějaký infarkt z horka, ale těžko říct, horlivé diskuzi jsme jako obvykle moc nerozuměli...

25.den (13.8.2007)

Krátce po poledni přijíždíme již poloprázdným vlakem do cíle naší velké cesty a vítá nás lehce deštivý VLADIVOSTOK. Počasí se ale naštěstí jako na povel zlepšuje a my tak můžeme opět v pohodičce vyrazit na prohlídku města. Obdivujeme rozlehlý přístav a nezapomeneme se samozřejmě vyfotit u pomníčku, který indikuje konec Transsibiřské magistrály. Přecházíme rušnou ulici vedoucí před nádražím a přidáváme devátého Lenina do naší sbírky. Procházíme se po promenádě kolem Amurského zálivu, dáváme si až nečekaně dobrý oběd (zkusili jsme si objednat, aniž bychom vlastně přesně věděli co) a já si fotím přilehlý fotbalový stadion týmu Luch-Energiya Vladivostok, v současné době domova mj. exlibereckého brankáře Marka Čecha. Navštěvujeme i náměstí Revolučních bojovníků, kde se nachází vskutku monumentální památník věnovaný vojákům, kteří bojovali za sovětské síly na Dálném východě. Stoupáme na jeden z městských vrcholků a naskýtá se nám opravdu krásná, i když velmi větrná vyhlídka na město. Pokouším se o jedno a druhé šedivé panorama mlhavého Vladivostoku.

Sestupujeme zpět k pobřeží míříme k ponorce S-56, která za druhé světové války potopila deset nepřátelských lodí. Interiér je za 50 RUR přístupný. Okruh městem ukončujeme opět na vakzálu a jako další bod programu nastupujeme do autobusu místní MHD a jedeme se podívat dál do města k jednomu ze sídlišť, které jsme si předem vytipovali na mapě kvůli pozici mezi mnoha zálivy, kterými je Vladivostok doslova protkaný. Celkově mohu říct, že Vladivostok byl jedním z nejhezčích a nejzajímavějších měst, které jsme po cestě potkali a určitě vám ho k návštěvě doporučuji :-)

Kolem 22:30 se vracíme na nádraží pro batohy a bereme si taxíka na letiště (1000 RUR celkem). Ono totiž vladivostocké letiště leží 50 km od města a je poměrně obtížně přístupné. První ranní maršrutka (55 RUR) odjíždí v 6:40, což je pro nás samozřejmě krajně riskantně pozdě (maršrutka jede něco přes hodinu a my letíme v 8:30), no a poslední večerní odjíždí v 17:40, což je zase pro nás nesmyslně brzy. Když už jsme se sem trmáceli 25 dnů, tak by byla škoda to tu balit kolem páté... Noční jízda taxíkem je krásná a krátce před půlnocí přijíždíme na letiště. Nebyli jsme si samozřejmě úplně jistí, zda bude otevřené non-stop, ale naštěstí je tomu tak. Navíc nás překvapuje svojí moderností, takže se v klidu ubytováváme na zemi a těšíme se na zítřejší Tupolev.

26.den (14.8.2007)

Začíná dlouhý den, který pro nás bude mít 31 hodin. Vladivostocké letiště velmi brzy ožívá a kolem 7:00 podstupujeme bezproblémový check-in, takže naše dlouho dopředu obstaraná letenka od Asiany funguje. V 8:30 se soukáme do očividně starého Tupolevu TU 154, ale let je naštěstí v naprosté pohodě a dostáváme dokonce i dvakrát dobře najíst. Po necelých pěti hodinách přistáváme v Krasnojarsku a máme hodinovou přestávku. Tupolev následně zvládá i druhou část letu a po dalších zhruba pěti hodinách už přistáváme zpět v civilizaci, na letišti Pulkovo 1 v Petrohradu.

Batohy navíc přiletěly společně s námi, takže v tuto chvíli už bychom měli mít snad všechny riskantní a nejisté prvky naší cesty za sebou. Busem a metrem se vydáváme hledat náš zarezervovaný hostel a stránky www.hostels.com i napodruhé zafungují spolehlivě. Platíme, registrujeme si víza a vyrážíme na odpolední prohlídku města. Díky něvské deltě, díky mnoha a mnoha dalším menším kanálům a díky spoustě krásných nábřeží, mostů, parků a zahrad, je Petrohrad na sto procent a jednoznačně nejhezčím městem, které jsme během ruského turné navštívili. Vše navíc doplňuje množství katedrál, monumentů a dalších dominant, no a díky širokým silnicím auta - ve srovnání s ostatními městy - skoro vůbec neprudí. A taky se mi na tom všem líbí, že ráno jsme se ještě probouzeli kdesi ve Vladivostoku a teď odpoledne si už guljáme po Petrohradu kousek od domova...

Prohlížíme Church of the Saviour on Spilled Blood, hlavní náměstí (Dvorcovaja plošaď) s Alexandrovým sloupem a Zimním palácem s Ermitáží, procházíme přes Strelku, kolem Petropavlovské pevnosti, jedné mešity, křižníku Aurora a program zakončujeme na náměstí Lenina, kde si doplňujeme jubilejního desátého a bohužel posledního Lenina do naší speciální sbírky.

27.den (15.8.2007)

V noci nás - oproti neblahému očekávání - otravoval jen jediný komár, a tak můžeme po dlouhém včerejšku zcela odpočatí a opět za krásného počasí vyrazit na další okruh Petrohradem. Procházíme přes Letní zahrady a Martova pole a poté již míříme do Ermitáže, kde trávíme přibližně pět hodin. (Můžu potvrdit, že držitelé ISICu mají vstup volný.) Pokračujeme přes náměstí Děkabristů s bronzovým jezdcem na Vasiljevský ostrov, který procházíme úplně celý až k mořskému pobřeží. Cestou potkáváme lesní ortodoxní hřbitov a také monumentální sídliště. Sídliště samo o sobě je opravdu pěkné, nicméně o pár metrů za ním je u moře pořádný bordel, což dost dobře nechápu.

Zpět na hostel se vracíme metrem. Podle mého skromného názoru je tohle jedna z mála věcí, kterou by Petrohrad mohl ještě vylepšit. Jsou tu pouze 4 linky a počet stanic jsem odhadnul na plus mínus stejně, jako má Praha. Petrohrad je však asi čtyřikrát větší, a proto jsou stanice až trošku nepříjemně daleko od sebe. Večeříme a krátce před 23 h opět opouštíme hostel a vydáváme se do ulic fotit překrásný noční Petrohrad. Celou sbírku mých nejpovedenějších fotografií najdete zde.

28.den (16.8.2007)

Předposlední den naší výpravy se rozhodujeme pro individuální program. Opět procházím překrásné a klidné Letní zahrady a mířím k Petropavlovské pevnosti. Plním svoje morální povinnosti vzhledem k babičkám a dobrou hodinku trávím porovnáváním a nakupováním různých suvenýrů. Vylézám na ochoz pevnosti. Krásný výhled na řeku Něvu bohužel kazí dost silný opar, takže následující panorama představuje opravdu maximum, které jsem byl schopen v danou chvíli vytvořit. Nicméně širokoúhlá šedá je pořád lepší než obyčejná šedá, takže jsem spokojen :-)

Přicházím ke katedrále svatého Izáka a šplhám na její ochoz (100 RUR). Katedrála bohužel není až tak vysoká, jak by bylo potřeba, ale vyhlídka je i tak docela pěkná. Akorát pohledy na nejzajímavější stranu hatí mohutný jeřáb. Pokračuji ke Kazaňské katedrále, kde v 18 h chytám začátek mše. Jako velké finále procházím Něvský prospekt, hlavní a mnohakilometrový petrohradský bulvár, a poté se již vracím zpět na hostel. Přichází na mě závěrečná chodící krize, ale po drobné regeneraci u večeře jsem schopen opět vyrazit do nitra nočního města a doplnit si sbírku fotografií.

29.den (17.8.2007)

Balíme, odhlašujeme se z hostelu a kolem půl druhé vyrážíme na letiště. Petrohrad se s námi sice loučí deštěm, ale to už nám dnes vůbec nevadí :-) Nicméně nám vadí patrně nějaké skvrny na Slunci či něco podobného, máme dnes totiž nevídané problémy s přepravou. První přichází v metru na přestupní stanici. Ta je poněkud zákeřně naprojektována tak, že na jednom místě jsou spolu jeden směr první linky a jeden směr druhé linky. Na jiném místě jsou pak spolu opačné směry obou linek. Tohle řešení jsme ještě nikdy neviděli, a tudíž ani neočekávali, takže se na přestup automaticky hrneme na ono druhé místo a přitom jenom stačilo přejít platformu... Dalším nesnázím musíme čelit při přestupu na autobusovou linku 13. Za houstnoucího deště se nám moc nechtělo běhat kolem, a tak se spokojujeme s první zastávkou, kterou potkáváme. Zastávka je to sice pěkná, bohužel však na opačnou stranu. Ale po briskní intervenci místních vše naštěstí rychle napravujeme, vystupujeme a otáčíme se. Dorážíme na letiště, podstupujeme tradiční kontrolní procedury a nakládáme se do dalšího komfortního Airbusu ČSA (i když je pravda, že po tom Tupolevu mi už teď asi každé standardní letadlo bude připadat luxusní). Odlet bohužel zdržuje jedna hysterická ruská bába, když omylem nacheckinovali ji a dítě na oddělená místa. Je to samozřejmě chyba, nicméně letušky byly velmi ochotné problém řešit a někoho přesadit. Jenže bába navíc požadovala místo u okna, za žádnou cenu nechtěla sedět v poslední řadě a bůh ví, co ještě... Každopádně a priori odmítala spolupracovat a jen a jen kvůli ní jsme nabrali asi hodinové zpoždění. Já jsem však na tom všem vydělal, z prostředního místa v poslední řadě jsem se nakonec dostal o šest řad dopředu a navíc k uličce :-) Let je krásný, mám konečně zase české noviny, no a v 17:59 zdárně přistáváme v Praze. Pasová kontrola je už tentokrát jenom formalitka a měsíc v Rusku tak definitivně končí! Všichni jsme si přivezli spousty a spousty zážitků a já se už teď moc těším na příští rok.