Marshallovy ostrovy (11. - 31.7.2009)

Prolog

Rok se s rokem sešel a po loňském Mongolsku mě čeká další cesta za úplným zatměním Slunce. A ne ledajakým - letošní zatmění je nejdelší z celého století a trvá zhruba 6 minut. Pás totality však moc příznivý není, prochází postupně Čínou, několika japonskými ostrovy a skrz Tichý oceán. Za naše stanoviště byl vybrán atol Enewetak, část Marshallových ostrovů. Destinace je to vskutku vzrušující - jednak proto, že vzdálenější místo vzhledem k Česku si už moc představit nelze, a jednak proto, že Marshallovy ostrovy sloužily v padesátých letech jako americká základna pro testování vodíkových bomb. Jen na samotném atolu Enewetak, kde budeme týden pobývat, jich bylo odpáleno plných 43. To je však dávná minulost, v současnosti je toto místo již sanováno a (prý) celkem neškodné a dokonce zde žije asi 700 stálých obyvatel...

Kromě Marshallových ostrovů strávíme i několik dnů na Hawaii, protože hlavní organizátorkou a koordinátorkou celé expedice je Milošova spolupracovnice, profesorka Shadia Habbal, děkanka University of Hawaii a šéfka místního astronomického institutu. Takže tolik pro začátek a nyní se už pojďte podívat, jak to letos celé dopadlo.

1.den (11.7.2009)

Pořizujeme společné foto. Čas: 20h 30min. Místo: autobusové nádraží u hotelu Grand, Brno. Pocity: deja vu. Ano, je tomu přibližně rok, co jsme takhle s Milošem vyráželi na expedici do Mongolska. Letošní akce Marshallovy ostrovy zní neméně lákavě. V několika následujících dnech procestujeme postupně 14 časových pásem a přejezd Brno ==> Praha tvoří první střípek této cesty. Přeprava autobusem probíhá ve velmi veselé náladě, ke které přispívají rovněž Prázdniny pana Beana. Krátce před půl dvanáctou přijíždíme na Florenc, kde se setkáváme s jedním reportérem z Českého rozhlasu. Dostáváme zapůjčeno nějaké hi-tech hands-free audio-nahrávací zařízení za asi 16 tisíc, kterým se máme pokusit zachytit nejzajímavější momenty celé akce. Prý z toho pak bude nějaký autentický pořad. Nu což... Jako bychom té aparatury neměli dost sami o sobě... Děkujeme tedy, Miloš podepisuje prohlášení o osobní zodpovědnosti za poskytnutý aparát a úderem půlnoci vyrážíme dalším busem směr Mnichov.

2.den (12.7.2009)

Po velmi krátké a ne příliš pohodlné autobusové noci jsme v 5 h ráno stewardkou probuzeni na mnichovském letišti. Čeká mě nejdelší den v životě, který bude mít díky přesunu o 12 časových pásem plných 36 hodin. Během dopoledne se setkáváme se zbytkem evropské části expedice, kterou tvoříme já a Miloš (za Česko), Vojto a Ľubo (za Slovensko) a Peter, Martin a Kony (za Německo). Do značné míry je tedy stará dobrá loňská mongolská parta zpět. Prvním bodem leteckého programu je hodinový poskok do Frankfurtu, jehož jediným úskalím je stihnout navazující letadlo. To se nám bez problémů daří a můžeme se tak vydat na cestu přes Atlantik. V průběhu obdivujeme zejména Island, pohled na něj je vskutku úchvatný...

Všechno krásné však jednou končí a po 11 hodinách non-stop letu přistáváme na letišti v San Franciscu. Jestliže frankfurtské letiště co do pohodlnosti přestupu naprosto fungovalo, pak to sanfrancisské je vrcholem absolutní organizované neschopnosti. Posuďte sami: na výměnu letadla máme podle letenek celkem 90 minut, přičemž díky pozdnímu příletu skoro o polovinu této rezervy přicházíme. Vystojíme frontu k imigračnímu úředníkovi a potom čekáme na naše zavazadla. Ano, při příletu do Spojených států je nutné si vyzvednout naše zavazadla, i když budeme záhy pokračovat dále. Bagáže se dočkáváme asi po půlhodině čekání - později na Honolulu zjišťujeme, že čtyři z nich byla otevřena a podrobena prohlídce, proto tato další prodleva. Milošovi dokonce rozbalili i astronomickou knížku, kterou vezl Habbalové zabalenou v novinách... Náš boarding time je samozřejmě dávno minulostí, do odletu zbývá asi 5 minut. Bereme zavazadla, přesunujeme je asi o 50 metrů dále a opět je odevzdáváme. Chytrý systém. Čeká nás poslední překážka - inspekce palubních zavazadel. Marně se snažíme přesvědčit místní dozorkyni, že nám za mínus 1 minutu letí letadlo a že potřebujeme pustit na začátek fronty. Prý není k něčemu takovému oprávněná... Kdybych tohle neslyšel na vlastní uši, nikdy bych neuvěřil. Onehdy na Šeremetěvu jsme byli schopni přestoupit za 20 minut, protože nám všichni vymetli cestu. Nebudu to dále protahovat, k bráně se dostáváme asi 15 minut po plánovaném odletu s tím, že letadlo čekalo jen 12 minut. Nechápu, jak můžou skupinu šesti lidí takto odříznout, když vědí, že jsme na letiště v předchozím letadle v pořádku a celkem včas dorazili. Prostě Amíci, co jiného čekat...

Jediným štěstím je to, že ten den letí ještě jedno letadlo, takže jsme přesunuti do něj. Sice má pro změnu 3 hodiny zpoždění, ale to už je detail. Úspěšně překonáváme další tři časová pásma a necelou hodinu po půlnoci konečně přistáváme na Honolulu. Welcome to Hawaii! Shledáváme se s vytrvale čekající Shadiou a poté se již přesunujeme na náš hotel na Waikiki. Ubytování perfektní, 5 minut k pláži, co víc si přát :-) Jsou asi 3 hodiny v noci, ale jedno uvítací pivo v nedalekém Irish pubu ještě samozřejmě stihneme.

3.den (13.7.2009)

Podstupujeme první aklimatizační den na Hawaii, krátká procházka, focení, pláže, koupání, odpočinek na balkóně ve stínu palmy... Prostě tvrdá expedice. Kolem 19 h se přesunujeme k Shadie na večeři, do jejího krásného růžového domu, kamžto jsme byli včera pozváni. Seznamujeme se s většinou jejího (převážně ženského) týmu a plánujeme poslední detaily našeho přesunu na Enewetak. Po návratu testuji svůj nový ministativek a pokouším se o nějaké noční fotky pláže a okolí, ale není to nic moc. Waikiki je plné akorát tak svítících hotelů, takže na zajímavé noční focení tu toho příliš mnoho není.

4.den (14.7.2009)

Pro náš druhý a prozatím i poslední den na Hawaii si pronajímáme auto (105 $ na den i s pojištěním) a vyrážíme na prohlídkový okruh kolem východní části ostrova O'ahu. Úchvatnost místní scenérie je nepopsatelná, vidět fotky je nezbytně nutné. Zastavujeme na mnoha vyhlídkových místech a najdeme si pochopitelně i čas na další koupání v oceánu, které je pro dnešek zpestřeno poměrně silnými vlnami.

Část odpoledne trávíme sháněním potřebného 110 V <=> 220 V transformátoru a dostatečně velké roz-en-ky pro americký typ zásuvek. (Pro neznalé: roz-en-ka je souhrnný název pro rozdvojku, roztrojku a tak dále pro případ, když přesný počet výstupů neznáme nebo když na něm nezáleží.) Po navrácení auta následuje dobrá večeře, shledání s Peterem, který musel kvůli pracovním povinnostem někde v Saúdské Arábii odcestovat o něco později než my, balení batohů a placení hotelu.

5.den (15. - 16.7.2009)

Poněkud krutý budíček nás ve 3:50 probouzí doprostřed hawaiiské noci. Dobalujeme zbytek věcí a přepychovou limuzínou se přesunujeme na letiště. Expedice se zkrátka stává tvrdší a tvrdší... Zde bych chtěl ale podotknout, že tato kratochvíle nás dohromady stála jen 45 $, což bylo o 9 $ méně, než jsme souhrnně zaplatili za oprýskaný autobusek, který nás vezl z letiště. Na letišti se definitivně shledáváme s americkou částí naší expedice, zcela zavalenou tunami různých přístrojů, příslušenství a zavazadel. My máme výhodu v tom, že hlavní část našeho vybavení již byla v předstihu odeslána lodí a čeká na nás přímo na Majuru. Odbavení žádné problémy nepřináší a po chvíli čekání se v 6:55 vydáváme s Continental Airlines vstříc tropickému ráji. Během asi pětihodinového letu se přesunujeme o další dvě časová pásma a protínáme i datovou hranici.

Krátce po desáté dopoledne místního času konečně přistáváme na mezinárodním letišti Amata Kabua na atolu Majuro, hlavním "městě" Marshallových ostrovů. Procházíme se po ranveji a pořizujeme první fotky. Letištní "budova" je skutečně k nakousnutí, však posuďte sami... Kromě šíleného vedra a ještě šílenější vlhkosti nás vítá i několik formulářů, které musíme vyplnit. Razítko do pasu ale všichni dostáváme, takže vstupu do země už nic nebrání. Vycházím před terminál a natáčím okolí letiště. Výsledek si můžete prohlédnout zde.

Brzy zjišťujeme, že do přistaveného autobusku se všichni najednou nevejdeme, protože jen naše vybavení ho zabere snad polovinu. Ale to vůbec nevadí, není kam spěchat, do hotelu se přesunujeme nadvakrát. Výhled z pokoje na oceán je nádherný, cesta ze dveří pokoje směrem k nebližšímu koupacímu místu je dlouhá asi 50 metrů (než obejdete hotel). Ono se totiž ani není čemu divit - když se na Majuru postavíte na zcela náhodné místo, tak to vzdušnou čarou k oceánu není nikdy více než nějakých 100 metrů. Jedná se o klasický atol, tj. o skupinu úzkých a do prstence zformovaných ostrovů, kam se napříč vejde maximálně jedna silnice a několik domků. Program dne je docela jednoduchý - aklimatizace sestávající z koupání, oběda, internetu a koupání. Jinak samotné Majuro má asi 35 tisíc obyvatel a nic extra zajímavého k vidění tu není. Podél oceánu je tu dokonce poměrně velký nepořádek, takže z naší malé podvečerní procházky jsme lehce zklamaní. Děláme tedy aspoň nějaké fotky západu Slunce a vracíme se na hotel.

6.den (17.7.2009)

Na devátou hodinu ranní je naplánována hlavní pracovní porada se Shadiou, na které domlouváme zbývající porobnosti zítřejšího přesunu na Enewetak a zejména pečlivě sčítáme váhy všech osob a zavazadel, protože nesmíme překročit možnosti našeho malého letadla. (Pozn. - pivo se už nevešlo.) S posledním letadlem jsme vůbec měli spoustu problémů... Air Marshall Islands totiž mají k dispozici jedno jediné letadlo, které je schopné přeletět vzdálenost Majuro ==> Enewetak (cca 3 hodiny letu s jedním mezipřistáním). No a tomuto jedinému letadlu pár týdnů před expedicí odešel motor a musel být odvezen na opravu někam do Kanady. Ještě při příletu na Majuro jsme nevěděli, zda se vše stihne a zda na Enewetak vůbec odletíme.

Zbytek dopoledne trávíme na pokoji s programováním skriptů pro jednotlivé fotoaparáty a s jejich následným testováním. Po obědě sedám na chvíli k internetu a řeším problémy s letenkami do Ománu. Turecké aerolinky překopaly své letové plány a přesunuly nám let z Istanbulu do Muscatu o dva dny a totéž při cestě zpět. Emailuji tedy na Student Agency s žádostí o odpovídající přesunutí letů z Prahy do Istanbulu. Výsledek se sice dozvím asi až někdy za deset dní, protože na Enewetaku s internetem nepočítám, ale tak snad vše proběhne v pořádku. Jinak na celých Marshallových ostrovech není žádná mobilní síť, to mě docela překvapilo.

Hlavní bod programu přichází odpoledne. Nasedáme na loď a vyrážíme na projížďku (22 $) po ostatních ostrovech atolu. Jestliže hlavní ostrov je plný různého haraburdí, pak malé okolní ostrovy jsou skutečným rájem na zemi. Příjezd na jeden z nich si můžete prohlédnout zde. Koupání naprosto luxusní, na prvním ostrově jsme úplně sami. Fotky snad nepotřebují přílišný komentář, skoro až přemýšlím, zda jsou v této podobě vůbec publikovatelné...

7.den (18.7.2009)

Vstáváme ve 4 h ráno a přesunujeme se na letiště. Odbavení probíhá velmi přátelsky: spočívá v podstatě v tom, že se všichni zvážíme a odevzdáme velká zavazadla. Poprvé v životě mi nikdo nekontroluje, co si beru s sebou na palubu... Letíme s Air Marshall Islands letadlem pro asi 30 osob. Po asi hodince letu mezipřistáváme na atolu Kwajalein, kde vidíme i onen slavný a tolik diskutovaný americký radar, který se má potenciálně převézt do Česka. Celé letiště i celý ostrov je tudíž velmi nepřátelská a drsná vojenská základna, kde se člověk nesmí bez povolení skoro ani nadechnout, natož se někde projít.

Dotankování paliva trvá 30 minut a poté se již vydáváme na poslední let naší cesty. Po celkem 25 hodinách strávených v jednotlivých letadlech dosedáme v 9:50 místního času na naší cílové destinaci, atolu Enewetak. Dostává se nám nejvřelejšího přivítání, jaké jsem kdy zažil. Všichni dostáváme květinové věnce kolem krku a kokos na osvěžení. Záběry pořízené těsně po přistání si můžete prohlédnout zde a zde. Jinak Enewetak je takový krásný konec světa. Jedna cesta středem ostrova, mobilní síť i internet v nedohlednu, stejně tak jako obchod nebo aspoň něco na ten způsob. Místním se v podstatě všechno musí dovážet, jediné, co se tu dá spontánně sehnat, jsou ryby a kokosy.

Krásným barevným autobuskem se přesunujeme do našeho ubytování v místní radiologické laboratoři. Vytipováváme vhodná místa pro naše montáže, vybalujeme základní vybavení a připravujeme pozorovací stany. Vedro a vlhkost jsou tu podobně šílené jako na Majuru, přes den se tak dají rozumně dělat jen dvě věci: buď se koupat, nebo pracovat v klimatizované laboratoři. Laboratoř sama o sobě je vybavená velmi slušně, takže ten týden tu snad ve zdraví přežijeme. Američané navíc vymysleli, že si z Majura přivezeme vlastní kuchařku. Původně jsem se nad tímto řešením trošku pousmíval, ale zpětně můžu zodpovědně vyhodnotit, že to byl opravdu velmi, velmi, velmi dobrý nápad... Joanni se rozhodně osvědčila.

8.den (19.7.2009)

Po pozorování východu Slunce nad oceánem a po dobré snídani vyrážím na dopolední prohlídku ostrova. Již od 9 h ráno panuje standardní těžko snesitelné vedro, nicméně cíl je jasný: není důležité přežít, ale pořídit nějakou vypovídající fotografickou dokumentaci. Enewetak je zvláštní místo... Na straně jedné krásný tropický ostrov plný palem, písku a krásných krabů, na straně druhé je však plný i různých zrezivělých strojů působících jako memento neblahé minulosti. Obzvlášť bagr za naší laboratoří, to je naprostý skvost. Ten snad skutečně pamatuje i ty jaderné testy...

Během odpoledne pokračujeme ve výpočtech, v přípravě montáží a počítačových skritpů. A už teď doufáme v příznivé počasí, až nadejde den D. Podle dlouhodobých zkušeností tu na Enewetku vypadají všechny dny podobně. Mráčků se honí poměrně dost, ale jsou toho typu, že by se měly při ochlazení během zatmění více méně rozpustit. Pokud samozřejmě nepřijde nějaká dramatičtější oblačnost. Statistiky uvádí, že je tu jen 0,1% zcela jasných dnů (jeden za tři roky) a 0,2% zcela zatažených dnů (jeden za rok a půl). Však uvidíme, nějak to dopadne... Před večeří si jdu rovněž poprvé zde zaplavat. Docela by mě zajímalo, kolik Čechů se přede mnou koupalo na atolu Enewetak. Vzhledem k odlehlosti tohoto místa a vzhledem k jeho minulosti si i dělám i mírné naděje, že bych mohl být první :-)

9.den (20.7.2009)

Do zatmění Slunce zbývají dva dny. Na dnešek je plánován přílet druhého a posledního letadla z Majura, takže část osazenstva včetně mě se dopoledne vydává zpět na letiště přivítat další účastníky a zejména pak zbytek našich zásob. Přílet letadla se ve stanovený čas (zhruba 10 h - 11 h) nekoná a nikdo z místních nemá zcela přesné informace o tom, kde se co přihodilo. Tak si alespoň ještě jednou v klidu natáčím celý letištní terminál. Čekání vzdáváme kolem půl jedné, podobně jako většina připraveného uvítacího výboru. Martina později přes svůj satelitní telefon zjišťuje, že letadlo se kvůli problémům s hydraulikou muselo vrátit zpět na Majuro a že tedy už nepřiletí. Náš odlet je naplánován na 25.7., tak doufáme, že do té doby bude všechno v pořádku a že nás letadlo zvládne vyzvednout. Jinak bychom museli z Enewetaku cestovat na Kwajalein tři dny lodí, která navíc pojede bůhví kdy...

Problémy s letadlem nás však až tak netrápí, zpátky se už nějak dostaneme. Minimálně doplavat se dá vždycky. Horší jsou problémy s Peterovou supermontáží, na které závisí většina našich plánovaných experimentů. V důsledku drtivé vlhkosti došlo k tomu, že někde uvnitř elektroniky zkondenzovala voda a čtečka polohy posílá do počítače nesmyslné hodnoty deklinace. Podobný problém (i když z úplně jiné příčiny) s pohybem v jedné ose jsme měli i loni, nicméně hlavní montáž byla tehdy mechanická, takže se dala jakž takž znásilnit, aby dělala to, co potřebujeme. Nová montáž je již plně elektronická, takže se rozjede až tehdy, bude-li si program myslet, že je vše v pořádku. Peter montáž v rámci možností rozebírá (momentální stav si můžete prohlédnout zde) a snažíme se pomocí fénu problematické místo vysušit. Zatím neúspěšně. Paradoxní je to, že Peter stejných montáží provozuje po světě už asi 30, jsou navíc umístěny uprostřed chilské pouště a na podobných místech a nikdy zatím nebyly žádné problémy. Až teď. Zkrátka enewetacké horko-vlhké prostředí je zatím to nejextrémnější, kam se montáž kdy dostala...

10.den (21.7.2009)

Úterní dopoledne využívám k sepisování tohoto cestopisu, je to poprvé, co mám čas a zdroje tohle udělat už v průběhu expedice. Naše situace se však nelepší, problémy s montáží přetrvávají. Pohyb v rektascenzi je v pořádku, nicméně deklinace stále posílá do počítače nesmyslné hodnoty. Peter konzultuje celou situaci po telefonu se svým německým odborníkem. Na základě jeho analýzy pokračujeme ve fénování, nicméně teď už proud vzduchu pečlivě soustřeďujeme na jediné relevantní místo. Vše si můžete prohlédnout na těchto záběrech. Montáž se postupně začíná chovat trochu rozumněji, nicméně finální zlepšení nepřichází. Zatím máme stále jen bezkonkurenčně nejdražší stativ na celém světě (za cca 500 tisíc korun). Začínáme pomalu propadat skepsi a Miloš sepisuje první katastrofické skripty s výhradně krátkými expozicemi, které bychom použili v tom případě, že se montáž nepovede rozběhat, abychom měli aspoň něco. Zároveň se se Shadiou domlouváme na tom, že na jednu z jejích montáží ještě zvládneme vhečmat náš nejdůležitější foťák.

Peter nakonec celou hlavu odmontovává a přenáší ji dovnitř klimatizované laboratoře. Musíme doufat, že se v příznivém prostředí nějakým způsobem vzpamatuje. Jak už jsem nakousnul dříve, bez funkční montáže vyjde velká část našich příprav vniveč. Dlouhé expozice jsou obecně nemožné, což mimo jiné znamená zcela zapomenout na zelenou korónu, na kterou se já osobně těším nejvíc. Kromě toho vyhodnocování a zužitkování právě těchto dat je předmětem mého grantu. Máme sice data již z Mongolska, nicméně tehdy jsme tento experiment prováděli poprvé a neměli jsme zcela jasnou představu o tom, jaké expoziční časy nastavit. To již teď víme zcela přesně a krom toho máme jednak opět lepší techniku a jednak zatmění skoro třikrát tak dlouhé, takže data by měla být nesrovnatelně lepší. Nu což, nezbývá než doufat...

Krátce před večeří konečně přichází průlomová zpráva: montáž se prozatím vzpamatovala. V laboratoři funguje perfektně, nicméně klíčový bude její přesun do venkovních podmínek - proto čekáme, až zapadne Slunce, aby vzniknuvší šok byl co nejmenší. Bereme pětaosmdesátikilový mechanizmus a montujeme jej zpět. Program nám dává zelenou a největší problémy jsou tak snad definitivně zažehnány! Fotografujeme překrásnou noční oblohu, nezkaženou městským světelným znečištěním.

11.den (22.7.2009)

Přichází vrchol celé expedice, přichází zatměňový den! Předběžně montujeme všechny fotoaparáty a provádíme ostrý terénní test. Je třeba si pečlivě ujasnit, kdo co bude dělat, kdo kde bude stát, který kabel přijde do kterého počítače. Spouštíme skripty a tím i krásnou symfonii pro tři počítače a šest foťáků. Vše cvaká tak, jak má, spokojenost s testem je maximální. Během dopoledne musíme montáž dvakrát zakrývat před rychlými přeháňkami, ale poté již načas panuje dlouho nevídané jasno. Zhruba hodinu dvacet před klíčovým okamžikem kontrolujeme teleskopem první kontakt (Měsíc se právě dotýká Slunce) a poté již definitivně měníme všechny baterie, formátujeme karty, kontrolujeme veškeré nastavení a definitivně upevňujeme a seřizujeme všechny fotoaparáty. Ukázku z příprav najdete zde.

Nervozita stoupá s přibývajícími mraky. Zbývá necelá hodina do druhého kontaktu, do začátku klíčového momentu, který rozhodne o tom, zda se veškeré vynaložené úsilí vyplatí. Náklady na jednu osobu jsem odhadnul na 95 tisíc korun (letenky, ubytování, jídlo) (tohle násobte počtem členů, tedy osmnácti), celková hodnota našeho vybavení se pohybuje kolem 6 miliónů, nepočítaje v to určitě nemalé náklady na letecko-lodní přepravu všech aparátů na malý atol na konci světa... Začíná se ochlazovat, začíná se lehce stmívat, za chvíli se rozhodne...

Nebudu situaci dále napínat, přichází 15 hodin 27 minut a 39 sekund místního času, spouštíme Enter na všech počítačích, úplné zatmění začíná za právě jednu minutu. Drobné mráčky se tvoří přesně tam, kde je nepotřebujeme, a částečně nám přecházejí přes pozorovanou sluneční korónu. Po 5 minutách a 41 sekundách nastává třetí kontakt a úplné zatmění Slunce končí. Přírodní úkaz je to skutečně fascinující... Je tedy po všem, na nadšené jásání a zapalování doutníků to sice není, ale nějaká data máme. Trošku ironií je, že těsně po zatmění mraky odchází a následující dvě hodiny je naprosté jasno... Ale co už, koróna byla jasná a bez mraků odhadem tak 30 - 40 procent času, čili co do množství kvalitních snímků jsme někde na úrovni Mongolska. Všechny výsledky budou samozřejmě opět postupně přidávány na Milošovy stránky. Pořizujeme nezbytné skupinové fotky a ze všech konečně padá veškerá nervozita. Pro každý foťák pořizujeme ještě dark-framy a flat-fieldy potřebné pro správné zpracování dat a pak už se můžeme plně věnovat jen večeři a koupání. Ale každopádně bychom všichni tady po tom stresu a napětí potřebovali týdenní prázdniny na nějakém klidném a bezpečném místě. Například v továrně na dynamit.

12.den (23.7.2009)

Trávíme pohodový pozatměňový den. Nejtěžší rozhodnutí, které jsem dnes musel učinit, bylo, zda jít plavat do oceánu nebo do laguny... Po hektickém včerejšku příjemná změna :-) Dostáváme rovněž kusé informace o situaci v Číně, kamžto se vypravila většina našich spolupracovníků. Počasí měli velmi špatné, vesměs zataženo a celodenní déšť. Letošní zatmění bude jedno z nejméně úspěšných za poslední dobu. Jsme tedy jednou z mála úspěšných skupin a jsme moc rádi, že máme alespoň to, co máme.

13.den (24.7.2009)

Poslední předodletové dopoledne na Enewetaku vyplňujeme lodním výletem po okolních ostrovech atolu. Hlavním cílem je jeden z největších protějších ostrovů se známým betonovým bunkrem - po jaderných testech v padesátých letech sem Američané navezli veškerý radioaktivní materiál a celé místo pohřbili pod tunami betonu. Dojmy z procházky po této betonové kopuli dokresluje pohled na obrovský kráter vzniknuvší po jednom z výbuchů - panorama najdete zde. Je zajímavé, jaká místa může člověk při studiu matematiky navštívit...

Po obědě balíme a vážíme jedntlivá zavazadla a místní úředníci berou vše poměrně dost vážně, takže se zdá, že pro nás zítra možná i něco přiletí. Jestli tedy letadlo nebude mít opět nějakou nepředpokládanou poruchu. Ne nadarmo se místním aerolinkám Air Marshall přezdívá Air Maybe... Zbytek dne pak věnujeme potápění a fotografování podvodními foťáčky.

14.den (25.7.2009)

Probouzíme se do deštivého a kompletně zataženého dne. Jestliže jsme těsně po zatmění měli poněkud smíšené pocity, tak teď jsme všichni hodně rádi, že jsme viděli alespoň něco. Všechny tři další dny na Enewetaku totiž byly plné těžkých mraků a ze zatmění by nebylo zhola nic. Po snídani se přesouváme na letiště a loučíme se s naším dočasným domovem, protože letadlo pro nás v pořádku přilétá. Přesunujeme se na atol Majuro, konečně jakž takž zpět do civilizace, a za dalšího hustého deště spokojeně usedáme k dobré večeři a po týdnu i k internetovému spojení s okolním světem.

15.den (26.7.2009)

Trávíme těžce pohodovou aklimatizační neděli na Majuru a vydáváme se lodí na náš oblíbený ostrov (viz 6.den). Koupání, potápění s prohlídkou korálů a rybiček nejrůznějších barev a velikostí, jízda na velkém plovacím kruhu taženém superrychlým člunem, povídání, piknik, pivo, co víc si přát... Navíc díky poměrně velké oblačnosti je celý den nezvykle příjemně. Jedinou drobnou nesnází jako tradičně je, že na hotelu vůbec, ale vůbec nic neschne. Díky klimatizaci je vlhkost v pokoji takřka stoprocentní a kalhoty, které jsem si dal po ranní procházce v dešti na uschnutí, jsou stále vlhčí a vlhčí...

16.den (27.7.2009)

Nakupujeme suvenýry, balíme batohy a po obědě vyklízíme naše pokoje. Majuro se s námi loučí krásnou tropickou bouří - je to pro mě skoro neuvěřitelné, ale už pátý den v řadě je tu velmi špatné počasí. Zatměňový den byl poslední pěkný, následujících zmiňovaných pět dní bychom ze zatmění Slunce neviděli absolutně nic.

V 17 h odjíždíme na letiště, kde na nás čeká poměrně extrémní odbavení - koupit si velký rentgen na zavazadla doteď v silách majurského letiště nebylo, tudíž jednotliví pracovníci kontrolují veškerou bagáž ručním prohrabáváním. Kufr tento způsob zacházení ještě jakž takž snese, nicméně pro pečlivě zabalený batoh je to docela pohroma. Navíc účinnost této "kontroly" je zcela mizivá. Kdybych na dně batohu měl bombu, v žádném případě by nalezena nebyla... Kolem 22 h nastupujeme do letadla a definitivně opouštíme Marshallovy ostrovy. Opět překračujeme datovou hranici a na Honolulu přistáváme mnohem dříve, než jsme odletěli - tentýž den ve 2:30 v noci. Na hotel se dostáváme takřka se svítáním.

17.den (27.7.2009)

Pácháme další pohodový aklimatizační den na Waikiki. Nakupujeme suvenýry, internetujeme, koupeme se a večer vyrážíme s částí americké expedice na společnou večeři. Kromě probírání dojmů z právě proběhlé akce je část diskuzí samozřejmě věnována i úplnému zatmění Slunce, které proběhne v červenci příštího roku. Základní pozorovací místa jsou plánovaná na Tahiti, na Mangaie (Cookovy ostrovy) a na Velikonočním ostrově. Uvidíme, kdo se nakonec kam propracuje, a to, zda budu sepisovat další zajímavý cestopis, ještě samozřejmě netuším...

18.den (28.7.2009)

Do předposledního hawaiiského rána se já i Miloš probouzíme s docela slušnou virózou. Postupně navíc zjišťujeme, že podobnými problémy trpí nebo trpěly už asi 2/3 jak naší, tak americké části expedice. Problém patrně vzniknul někde v letadle na cestě z Majura. Drtivou většinu dne tedy trávím na hotelu ve snaze dát se nějak rozumně dohromady, protože zítra na letišti by při rozeznatelné horečce mohl vzniknout i docela vážný problém. Obzvlášť teď při tom všem nesmyslném bláznovství s prasečí chřipkou...

19.den (29.7.2009)

Přichází poslední den našeho pobytu za oceánem! Zdravotně jsme na tom už podstatně lépe, tak snad se vše nakonec přece jenom v dobré obrátí. Dopoledne balíme zavazadla, odhlašujeme se z hotelu a odjíždíme za Shadiou na její Institute for Astronomy, součást University of Hawaii. Navštěvujeme její přednášku o naší expedici Enewetak uspořádanou pro ostatní osazenstvo institutu a pak už se definitivně s našimi americkými kolegy loučíme. Podnikáme krátkou závěrečnou procházku po Waikiki a večer odjíždíme na letiště.

Odbavení i kontroly jakž takž odsýpají a ve 22:20 se s naším Boeingem vydáváme směr Los Angeles. Při závěrečné kontrole palubních zavazadel mě docela pobavilo, že vůbec nikdo nenašel Vojtovu půllitrovou flašku od alkoholu, z části ještě dokonce i s původním obsahem. Hlavně že se všechno třikrát rentgenuje a musíme si i zouvat boty... Ale tady ta americká neschopnost mě už nepřekvapuje, stále si ještě dobře pamatuji, jak Miloš před časem vezl automatický časovač pro několik foťáků. Byla to taková krabička, ze které koukalo několik drátů, spínačů a páček, zkrátka ideální odpalovač pro nějakou bombu. Na obou evropských letištích musel okamžitě vysvětlovat, co to je a co to přesně dělá. Američani mu sice koukali do všech objektivů, ale krabičku pro jistotu vůbec nenašli...

A ještě poslední historka na podobné téma k dobru: při předvčerejší večeři nám Shadia vyprávěla svoje zážitky v souvislosti se zatměním, které pozorovala v roce 2007 v Libyi. Tři měsíce po návratu do USA na ni dost drsně vlétla CIA, že prý zjistili, že s sebou vezla infračervenou kameru. Chtěli vědět, proč ji vezla, co s ní dělala, zda ji přivezla zpátky, fotili si veškerou dokumentaci kamery... Pro mě je to úplně neuvěřitelné, oni jsou schopni vyslýchat děkanku místní univerzity kvůli přístroji, který si dnes může úplně běžně úplně každý koupit za pár tisíc na internetu... No prostě USA.

20. - 21.den (30. - 31.7.2009)

Trávíme dalších 17 hodin v letadlech a vracíme se postupně přes 12 časových pásem zpět domů. Přestupy v Los Angeles i ve Washingtonu probíhají bez problémů a v Mnichově se dokonce setkáváme i s našimi zavazadly. Za zmínku stojí ještě jedna úsměvná epizoda, jak washingtonské letiště neví, co je Česká republika - zde můžete nahlédnout srovnání letenky mojí a letenky kolegy Martina Dietzela. Po příletu do Mnichova na nás čeká ještě pár volných hodin, které vyplňuji dosepisováním tohoto cestopisu. Pak už se vydáváme autobusem směr Brno a naše další expedice za úplným zatměním Slunce tak zdárně končí!