|
Prolog "Do Mongolska? Co tam budeš dělat? Vždyť tam nic není..." Tak tohle byla poměrně častá reakce na oznámení mé letošní destinace. Po měsíci stráveném v této neuvěřitelné zemi však můžu osobně potvrdit, že úplný opak je pravdou. Mongolsko je země krásných buddhistických klášterů, ať už uprostřed měst či uprostřed hor; rozmanité a velmi rychle se měnící krajiny od naprosté pouště přes písečné duny, skály, ledovcové průsmyky, jezera až po hory plné zelené vegetace; mnoha a mnoha volně pobíhajících stád velbloudů, koňů, jaků, koz, ovcí a bůhvíčeho jiného; pohostinných lidí žijících v malých rodinných gerech doslova uprostřed ničeho; drsných terénních cest a v neposlední řadě samozřejmě nespočtu píchnutých pneumatik a ohnutých náprav, opět samozřejmě doslova uprostřed ničeho, bez možnosti se dovolat nějaké zvláštní pomoci. Pevně tedy doufám, že se mi tímto cestopisem povede zbourat všechny mýty obsažené ve třetí větě. Kromě již výše uvedeného uvidíte i podrobný průběh stavby pravého mongolského geru, mnoho rituálních pyramid zvaných ovoo, které se nacházejí po celé zemi, jeden z největších měděných dolů na světě, projížďku na koních kolem krásného jezera Chövsgöl na severu země, benzínovou čerpací stanici na ruční pohon, nocleh uprostřed 100 km dlouhé písečné duny, tradiční mongolskou zpívanou prstovou hru a rovněž pravděpodobně nejdražší metr čtverečný v celém Mongolsku. Jak už koneckonců napověděl samotný nadpis, první dva týdny jsem strávil jako součást expedice za dalším úplným zatměním Slunce. Naše pozorovací místo bylo situováno uprostřed pouště a vzdáleno zhruba 1 600 km jízdy terénním autem od Ulaanbaataru, takže můžu rozhodně slíbit, že nouze o zážitky nebude ani z této cesty, ani z náročných příprav na zatmění samotné. Na zbývající dva týdny jsem se pak připojil ke skupince tří dalších dobrodruhů a společně jsme objeli nemenší množství zajímavých míst. Tolik tedy slov na úvod a nyní již pojďme na činy... 1.den (22.7.2008) Jsou 2 h v noci a temným Brnem se plíží dvě postavy ověšené batohy a fotoaparáty... Ano, takto nenápadně začíná III. expedice VUT v Brně za úplným zatměním Slunce, tentokrát do pouště Gobi v Mongolsku. Z Brna vyjíždím já a můj Ph.D. školitel, prof. Miloslav Druckmüller. Na letišti v Praze se poté setkáváme s Honzou Sládečkem z Prahy a s Peterem Aniolem a Martinem Dietzelem z Mnichova. Poměrně rozsáhlé logistické problémy toho druhu, že docela dlouho nebylo jasné, kudy a vlastně zda vůbec se pojede právě do Mongolska, že jsme tím pádem asi osmkrát předělávali letenky a že datum mého návratu je jiné než u ostatních, sice vyústily v to, že jsem se netrefil do stejného letadla do Moskvy, nicméně tato skutečnost se nakonec ukázala býti velmi prospěšnou. Mongolové mi totiž špatně natiskli vízum: datum od, datum do, i datum vydání obsahovaly rok 2006. S dvouletým zpožděním jsem se však smířit samozřejmě nechtěl, takže jsem se ještě v 9 h ráno, těsně před odletem, vypravil na mongolskou ambasádu. Velvyslanec problém v tichosti krátce prozkoumal a po 10 minutách mi pas vrátil se slovy "Teď dóbry..." Již tedy vybaven všemi dokumenty se vracím na Ruzyni a odlétám za ostatními do Moskvy. Zde potkáváme slovenskou část expedice, kterou tvoří Vojto Rušin, Ľubo Klocok a Peter Zimmermann. Asi dvou a půl hodinová přestávka ubíhá s několika panáčky rychle a ve 20:35 místního času odlétáme do Ulaanbaataru. 2.den (23.7.2008) Je 6:15, náš Tupolev let úspěšně zvládá a po necelých šesti hodinách tak v pořádku dosedáme na Činggis Chaanovo mezinárodní letiště v Ulaanbaataru. Za zmínku zde stojí zejména nějakých posledních 15 minut před přistáním: pohled na Mongolsko z ptačí perspektivy je opravdu úchvatný. Zelená, kam jen oko dohlédne, sem tam jen hory, gery (mongolský termín pro jurty) a změti hliněných silnic... Spolu s námi doráží i naše zavazadla, takže Aeroflotu píšu po loňsku další jedničku. Strach jsme měli zejména o Peterův kufr plný fototechniky vážící 32 kg, za který v Praze zaplatil asi 1200 € přesváhu. Nutno však ještě dodat, že jeho druhý kufr vážil asi 55 kg, čímž už se stal natolik těžkým, že nešel podat jako klasické zavazadlo do letadla. Díky obrovské vstřícnosti jak pražského letiště, tak Aeroflotu, se tento problém vyřešil tak, že se Peterovi podařilo si tuhle věc protlačit na palubu jako příruční zavazadlo, čímž patrně trhnul rekord všech dob...
Na letišti již čeká náš protějšek, profesor Batmunch z Centra astronomie a geofyziky. Zajišťuje nám jednak odvoz do města a jednak ubytování v bytě v jednom ulaanbaatarském paneláku. Hned úvodní úkol - výměna peněz - je docela zajímavý, protože za 300 $ dostanete zhruba 350 000 mongolských tögrögů, což už je pořádný štos bankovek. Na druhou stranu zase ale není tak těžké se tu stát milionářem... Odpoledne pak máme na programu úvodní expediční poradu. Ta však není příliš dlouhá, takže mám dostatek času k prvnímu průzkumu hlavního města. Ulaanbaatar se svým jedním milionem obyvatel tvoří zhruba 40% mongolské populace. Většina města se táhne mezi horami od východu na západ podél hlavního bulváru, Ench Tajvny Örgön Čölöö.
V samotném centru města leží mohutné Süchbaatarovo náměstí, pojmenované po místním revolučním hrdinovi. V pozadí fotky pak můžete vidět budovu parlamentu se sochou Činggis Chaana v čele. Poblíž náměstí mě potěší další Leninova socha do sbírky a zajímavostí je také sídlo komunistické strany MPRP, které bylo vypálené po letošních volbách. Najdete jej zde, mezi fotkami, které se mi už sem do textu nevešly, ale které rozhodně za zkouknutí stojí. Pokračuji kolem chrámu Bakuly Rinpočeho směrem k hlavní ulaanbaatarské pamětihodnosti, klášteru Gandan, jedné ze tří nejvýznamnějších buddhistických staveb v Mongolsku vůbec. Uvidíte samozřejmě všechny. Jinak první dojmy z Ulaanbaataru jsou poměrně kladné, takový správný chaos a spousta děr v zemi... Zejména podél hlavní ulice. Bezpečnostní problémy však nepociťuji žádné výjimečné, je třeba si jen samozřejmě dávat standardní pozor na všechny věci. 3.den (24.7.2008) Dopoledne zabírá druhá společná expediční porada, tentokrát již i za účasti profesora Batmuncha a předvedení terénních Toyot, které jsme si na jedenáctidenní výpravu pronajali. Všechny fotografie bezprostředně související s naší expedicí za zatměním Slunce jsem umístil do této sekce. Po obědě se již samostatně přesunuji zpět do centra. Místní MHD je další taková veselá záležitost. Jízdné stojí plošně T 200, což jsou naše necelé tři koruny. Na zastávkách panuje totální zmatek: mimo autobusy přijíždí vždy mraky různých minivanů, z nichž vystrčí hlavu jeden týpek a začne přes všechny ostatní vyřvávat, kam všude vůz jede. Jinak nemusím jistě zdůrazňovat, že něco jako jízdní řády zdejší systém nikdy neviděl, ale o to je doprava zajímavější...
Zejména kvůli neutuchajícímu vedru obětovávám T 1000 a navštěvuji Přírodopisné muzeum. (Pro srovnávání cen: 1000 mongolských tögrögů odpovídá 14 korunám českým.) Zvířátka mají pěkná, včetně několika koster dinosaurů. Navíc si uvědomuji, že podobné muzeum v Petrohradu bylo z hlediska popisků jednodušší, páč Rusové většině zvířat říkají stejně jako my. V angličtině mi různí bobři a sysli přeci jenom dělají mírné problémy, budu se muset doučit... (Ať mě teď někdo neobviní, že nepoznám bobra: ok, ale když máte vedle sebe jen pět podobných lebek, je to o už o něčem jiném.) Zaujalo mě rovněž to, že se celkem nikde moc nehlídá, oproti ruskému systému co místnost, to baba je to přeci jenom výrazná změna...
Navštěvuji chrám Daščojlon a poté již mířím na jih kousek za město. Na začátku hor je situován Zajsanův památník. Překonávám nějakých 200-300 schodů vedoucích na vrchol a naskýtá se mi krásný výhled na celý Ulaanbaatar. Akorát mě mrzí, že už je docela dost večer, takže tohle a tohle panorama je maximum, co jsem byl schopen (navíc jen zruky) vytvořit. Nicméně místní výhled mě opravdu nadchnul, jen mi není úplně jasné, proč si Mongolové ničí místní scenérii tím, že si uprostřed hor staví ošklivé barevné paneláky... Po prohlídce Zajsanu se už vracím zpět na byt a lehce pomáhám Milošovi s testováním počítačového ovládání našich fotoaparátů. Jinak tři další fotky z dnešního dne najdete opět zde. 4.den (25.7.2008) Výprava do pouště začíná! Nakládáme auta, nakupujeme zásoby a přesunujeme se před Centrum astronomie a geofyziky za profesorem Batmuchem. Na auta lepíme expediční loga, dostáváme expediční kšiltovky a Vojto poskytuje rozhovor pro mongolskou televizi. Vyrážíme celkem se čtyřmi auty, tři jsou naše a jedno veze náš mongolský doprovod. Asfaltka končí poměrně záhy za Ulaanbaatarem a dostáváme tak první kapky místních přírodních drsnocest. Musím říct, že od této výpravy mám velmi hluboký respekt ke všem, co jezdí Dakar a podobné věci, protože já jsem byl po třech dnech této jízdy opravdu rád, že už do auta chvíli nemusím...
Jinak silnice je v Mongolsku v podstatě všude, kde si ji uděláte. Není žádnou výjimkou najít třeba desetiproudové tahy, když je zkrátka jedna cesta už moc hrbatá, ihned vedle ní spontánně vznikne nová. Není to žádný problém, protože 99,9% mongolské půdy nepatří nikomu. Respektive patří všem. Čili si můžete jezdit jak chcete a kde chcete a stejně tak si můžete postavit stany jak chcete a kde chcete. V průběhu dne projíždíme celý ajmag (= kraj, provincii, chcete-li) Töv, míjíme mnoho a mnoho velbloudích stád a odpoledne přijíždíme do Arvajcheeru, kde si dáváme i dobrou večeři. Název města znamená v překladu něco jako bystrý kůň a jednoho takového potkáváme i v nedalekém památníku. Večer je velmi vydařený a celá okolní scenérie stojí skutečně za to.
Projíždíme rovněž celý ajmag Övörchangaj, kde v přímém přenosu chytáme jednu nehodu na motorce. Chlapíka se podaří vzkřísit, ovšem madam je na tom o něco hůře. Dopravujeme ji tedy k nejbližším gerům a doufáme, že je jenom v šoku a že bude brzy v pořádku. Tady tyhle záležitosti nejsou v Mongolsku určitě žádná legrace. Pomoc daleko, aut moc nejezdí, cesty příšerné, mobilní signál většinou není, no, nezávidím... Velmi dlouhou etapu zakončujeme až po půlnoci v Bajanchongoru, kde přespáváme v místním hotýlku (T 7500). Však je také nejvyšší čas, začíná lít a řidiči už mají cesty plné kecky. 5.den (26.7.2008) Brzy ráno opouštíme Bajanchongor a směřujeme k městu Altaj. Projíždíme dalšími krásnými úseky. Přicházejí hory, velbloudi, stepi, velbloudi, poušť, velbloudi, brodíme řeku, asi patnáctkrát se ptáme na cestu, několikrát měníme píchnutou pneumatiku a přikládáme na ovoo. Tradice velí pyramidu třikrát obejít ve směru chodu hodinových ručiček a poté na ni přihodit něco dalšího (kámen apod.). Odpoledne již úspěšně dorážíme do cíle naší dnešní etapy a ubytováváme se v hotelu Altaj (T 8000).
Celý hotel je taková zajímavá oprýskaná stavba, kterou asi nejlépe vystihuje první věta z Lonely Planet: "This unexciting relic from the Soviet past,..." K tomu už asi není, co dodat :-) Večer navštěvuji místní klášter a fotím si památník rusko-mongolského přátelství při západu slunce. Další zážitek. Večer zakončuji s Milošem na Internetu a jedním společným pivkem v hotelu. 6.den (27.7.2008) Opouštíme hotel s netekoucí vodou, objíždíme několik místních "autoopraven" a vydáváme se na poslední etapu cesty. Jinak ještě dodám, že se mi líbí místní služby: přijedete třeba v sobotu pozdě večer, dáte do opravny několik píchnutých pneumatik a hned v neděli brzy ráno je máte hotové. Kromě toho má také velmi mnoho místních kšeftíků otevřeno třeba do půlnoci, ne-li rovnou non-stop. První větší zastávkou na cestě je osada Šarga. Místní slečny jsou sice nejprve poněkud ostýchavé, nicméně nakonec dávají možnost vzniknout několika pěkným fotkám. A ještě bych opět dodal, že se mi rovněž líbí tady tyto osady: viděl bych to na nějaké bývalé sovětské polorozbořené základny, kde se postavilo několik gerů a spontánně tak vzniklo další městečko...
Terén začíná být stále více a více hornatý, můžete si prohlédnout následující krátké video z jízdy. Další větší zastávkou na cestě je osada Tonchil. Strávil jsem spoustu krásných chvil s místními dětičkami... Zpočátku byly opět standardně plaché, ale velmi brzy se vše otočilo a pózovaly a pózovaly a vznikaly tak další a další krásné fotky. Tu asi nejpovedenější vidíte níže, tři další včetně místní osmdesátileté babičky najdete opět mezi ostatními fotkami.
Postupujeme dále mezi hřebeny hor směrem k naší cílové destinaci, kterou je místo zvané Bor-Udzuur. Cesta však začíná být poměrně obtížná, překonáváme mnoho kamení, brodů, stád všeho možného ležících přes cestu a rovněž standardně několik píchnutých pneumatik. Brzy je jasné, že už dnes nedojedeme, takže nocujeme v autě u jedné z dalších osad. Spaní venku je zde v podstatě vyloučené, protože bezprostředně hrozí přejetí první motorkou, která bude vytvářet novou cestu, či počůrání prvním ranním psem... 7.den (28.7.2008) Noc v autech je za námi, dáváme si na povzbuzení nějaký hnusný japonský čaj a vyrážíme na posledních asi 25 km naší cesty. S pomocí GPSky a dvou počítačových softwarů velmi přesně vytipováváme místo uprostřed pouštního ničeho pro vybudování expediční základny. Odkazuji sem, čtvrtá fotografie. Vybalujeme základní vybavení a vydáváme se zpět do nejbližší osady pro benzín.
Celá následující akce s benzínkou byla další top zážitek. Abyste měli představu o tom, jak vše probíhalo: hledání benzínky (15 minut), hledání obsluhy (20 minut), pumpa je na ruční pohon (!), čili tankování čtyř aut zhruba 1 hodina, přejezd ke geru, kde bydlí majitelka pumpy, (10 minut) a placení a rozpočítávání benzínu na jednotlivá auta (20 minut). Celkově se tedy z tankování stane pěkná zábava na půl dne. Jinak jak už jsem zmínil, velmi mě zaujal ruční pohon benzínky, videozáznam si můžete prohlédnout zde. Je to vskutku dřina, na místě se obvykle několikrát vystřídají všichni přítomní muži. Co mě ještě zaujalo: jak můžete vidět na poslední fotografii nad tímto odstavcem, každý (byť sebeosamocenější ger uprostřed ničeho) má svoji vlastní satelitní parabolu. A často i solární panel.
Odpoledne přijíždí na naše stanoviště náklaďák s místním domorodým obyvatelstvem a stáváme se svědky stavby tří pravých mongolských gerů. Podrobnou fotoreportáž jsem připravil na této stránce. Doporučuju. Mongolové jsou velmi šikovní, za nějakých 20 minut první ger stojí. Moc fajn bylo to, že dva gery byly pro naši expedici a do třetího geru se nastěhovala jedna místní rodinka a vařila nám. 8.den (29.7.2008) První noc v expedičním geru byla výborná, spíme ve spacáku na zemi, ale na dvou matracích, takže luxus... Ráno dostáváme mísu parádní mongolské polévky a čaj, zkrátka pobyt takřka all inclusive :-) Vypravujeme se na vyvýšené místo asi čtvrt hodiny za táborem, abychom našli co nejlepší stanoviště pro umístění několika kamer, které budou monitorovat okolní krajinu a přicházející stín během zatmění Slunce. Poté pokračujeme několikahodinovou procházkou po okolí a musím říct, že opuštěnější místo se asi jen tak lehce najít nedalo. Krásný námět na nějakou reality show typu zavážeme vám oči, vysadíme vás někde neznámo kde a přežijte... Všichni si také užíváme úplné svobody, na místě budeme celkem 5 dnů a mobilní signál v nedohlednu.
Odpoledne a večer padá na přípravu a ladění počítačových programů pro ovládání fotoaparátů, testování a rozmýšlení, jak a které přístroje umístit na tu kterou montáž. Jinak první dva dny na místě byly poměrně zatažené, takže uvidíme, uvidíme... Teď to zatím nevadí, ale 1.srpna v 18:03 potřebujeme jasno. 9.den (30.7.2008) Probouzíme se do dalšího zataženého dne a na snídani si opět dáváme výbornou polévku plus nějaké pirožky s Nutellou, či jak to celé pojmenovat. Bereme auta a spolu s naším početně narůstajícím mongolským doprovodem vyrážíme na půldenní obhlídku širšího okolí našeho expedičního stanoviště. Nacházíme dokonce i stromy a podobnou vegetaci a míříme k jednomu jezírku obklopenému solnou půdou. Odpoledne trávíme opět nad notebooky s testováním našich skriptů. Máme drobné problémy s automatickým nastavováním dlouhých expozic a pečlivě také prověřujeme, jakou nastavit prodlevu mezi jednotlivými snímky, aby foťák stíhal ukládat na paměťovou kartu. Jde opravdu o vážné věci, každá chybička může způsobit havárii a zatuhnutí fotoaparátu, což by během krátkého dvouminutového zatmění byla zcela nenávratná katastrofa.
Postupem dne začíná oblačnost konečně ustupovat. Večer připravujeme paralaktické montáže a věnujeme se prvnímu focení naprosto úchvatné noční oblohy. Myslím, že takovéhle podmínky se nikde v Evropě najít nedají. Zde nemáme opravdu žádné světelné rušení na obzoru, nejbližší město je přes tisíc kilometrů daleko...
10.den (31.7.2008) Nastává první takřka jasný den. Ostatní pokračují v přípravách na zatmění a já podnikám půldenní výstup do nedalekých hor. Brodím říčku a během hodiny a půl přecházím rozlehlou planinu oddělující náš tábor a nejbližší pohoří. Potkávám mraky gekonů a podobných potvůrek, nějakou bývalou výzkumnou stanici či co uprostřed hor a poté již postupně zlézám několik nejvyšších kamenitých vrcholků. Velmi zajímavé je to, že jednotlivé stěny hory mají diametrálně odlišné zbarvení (viz druhá fotografie ve druhém řádku). Chvilku odpočívám v ojedinělém stínu v jedné dutince a už za zcela úmorného vedra stoupám na místní globální maximum. Do tábora se vracím řádně uchozen a doslova s posledními kapičkami mojí vody...
Miloš s Peterem zatím dokončují naši hlavní montáž a instalaci jednotlivých přístrojů. To, co vidíte na fotografiích, má dohromady cenu tak 1,5 až 2 miliony korun, takže počítám, že jsme zrovna vytvořili nejdražší metr čtverečný v celém Mongolsku :-) Problémy taky působí nastupující šílené vedro a mraky písku a prachu, přičemž ani jedno citlivým přístrojům pochopitelně moc nesvědčí. Sjíždíme několik testů počítačových programů a vše vypadá dobře. Zítra uvidíme...
Na večeři poprvé dostáváme buuz, snad nejtradičnější mongolské jídlo. Jedná se o takové taštičky plněné mletým skopovým masem. Naprosto perfektní. Nastávající noc je už definitivně zcela jasná, takže pokračujeme v prohlížení a fotografování přenádherné noční oblohy. 11.den (1.8.2008) Přichází den závěrečného zúčtování, přichází den D. Počasí vypadá velmi velmi slibně, probouzíme se do zcela jasného rána. Probíhají poslední přípravy na zatmění. Kdo něco podobného nikdy nezažil, těžko bude chápat naše pocity a napětí. Dva roky příprav, statisíce vynaložených korun, spousta sil a času věnovaných počítačovým programům a v neposlední řadě velmi složitá organizace celé této cesty. To vše s vědomím, že pouhé dvě minuty dnes večer rozhodnou o totálním úspěchu nebo o totálním fiasku. Stačí jediná chybička v programu, jedna špatně nastavená konstanta, jediné špatné nastavení jednoho z fotoaparátů, stačí v závěrečném stresu zakopnout o jeden z dvaceti kabelů, stačí jediný mrak na špatném místě a vše je ztraceno, druhý pokus nebude. Odjížděli jsme s vědomím, že máme podle dlouhodobé statistiky tohoto místa 55% šanci, že budeme mít v hodinu zatmění zcela jasno. Přichází poledne. Počasí zatím stále drží, nicméně závěr příprav se brzy mění v horor.
Peterova montáž, která nese drtivou většinu přístrojů, se zasekla a nejde s ní otáčet. V noci se totiž přes tábor přehnalo drobné tornádo a veškerá technika byla vystavena hromadám prachu a písku. Do zatmění zbývá šest hodin. Veškerá práce na montáži z posledních dvou dnů přichází vniveč. Miloš s Peterem ji celou rozebírají, čistí a znovu zaměřují a sestavují. Přichází první kontakt (tj. začíná částečné zatmění, Měsíc se právě "dotknul" Slunce). Do úplného zatmění zbývá jedna hodina. Práce na montáži pokračují. Měli jsme v plánu udělat během odpoledne v klidu dva ostré testy. Stíháme test jen jeden a ve velkém neklidu, protože testovací sekvenci spouštíme pouhých 12 minut před zatměním. Stres vrcholí, při testu se zasekává jeden fotoaparát a nikdo dost dobře neví proč. Na žádné korekce už ale není čas. Je 18 hodin 2 minuty a 35 sekund místního času. Miloš hlásí přesně jednu minutu před druhým kontaktem (tj. Měsíc zcela zakrývá Slunce, nastává asi dvouminutové úplné zatmění), což je chvíle, kdy simultánně odpalujeme Enter na všech třech počítačích. Od této chvíle už nemůžeme nic dělat, vše je v rukou Linuxu. Začíná se stmívat, zvedá se vítr a citelně se ochlazuje. Nastává úžasný astronomický úkaz, nastává úplné zatmění Slunce. Všech osm fotoaparátů cvaká tak, jak má. Pohled na zářící sluneční korónu je úchvatný... Je 18 hodin 5 minut a 38 sekund místního času, nastává třetí kontakt, úplné zatmění Slunce končí. Fotoaparáty úspěšně dojíždějí svoje sekvence a všichni propadáme naprosté euforii. Vše se zdařilo ne na 100, ale na 120 procent, a máme dost materiálu na to, abychom současnou vědu posunuli zase o kus dál! Nastává spousta výkřiků radosti, objímání, šampaňského a vzájemného focení... Všechny výsledky budou postupně přidávány na Milošovy stránky. Záznam reportáže, která proběhla 27.8. v 18:00 na ČT 1, najdete na tomto odkazu, přesuňte se na čas 9:50. 12.den (2.8.2008) Brzy ráno balíme veškeré vybavení, rozebíráme úplný chaos ve fotoaparátech, paměťových kartách, bateriích a kabelech a kolem 8 h již vyrážíme na zpáteční cestu. Ještě dodám, že za jídlo během celého pobytu jsme měli Mongolům zaplatit každý T 30 600, což je opravdu neuvěřitelná cena... V nejbližší vesnici se naposledy setkáváme s naší rodinkou ze třetího geru a probíhá nezbytné závěrečné focení.
Směrem na Tonchil se tentokrát vydáváme jinou cestou. Místní nám poradili výraznou zkratku skrz hory, abychom je nemuseli celé objíždět jako posledně. Inu, cesta byla asi třikrát kratší, co do kilometrovného, to je pravda, ale na druhou stranu byla minimálně třikrát horší a pomalejší, co do rychlosti. Naše Toyoty dostávají opravdu pořádně zabrat, na čtvrté a páté fotce z dnešního dne můžete vidět, s čím vším jsme se museli potýkat. Tři další fotografie z této etapy najdete opět mezi ostatními fotografiemi. Bezmocnost našich Toyot pak umocňuje několik starých ruských maršrutek, které si to díky svým vysokým podvozkům šinou i touto cestou kolem 50 km/hod... Nicméně okolní scenérie je opět nádherná, takže nám pomalý postup až tak moc nevadí.
Kromě několika tradičních píchnutých pneumatik přichází větší problémy s jedním naším autem, kterému se začíná příliš přehřívat motor. Naši řidiči však opět dokazují, že každý řidič v Mongolsku musí být zároveň i brilantní automechanik. Pomoc je v nedohlednu, takže co si neopravíte sami na místě, to nemáte... Vypouští se nějaká kapalina, rozebírá se část motoru a přepojuje se kus elektroniky, přičemž všechny dráty se zásadně odizolovávají pomocí zubů. Po nějaké hodince se operace daří a můžeme vyrazit dále. Zbytek etapy je už v pohodě a krátce po 22 h dorážíme znovu do našeho oblíbeného hotelu v Altaji. Konečně se také dostáváme do dosahu mobilního signálu a dozvídáme se o podobném superúspěchu druhé části naší expedice, která odjela do ruského Novosibirsku. 13.den (3.8.2008) Po dlouhé době si užíváme klidnou a komárůprostou noc, štípance nasbírané za posledních pět dnů jdou totiž na každém z nás do mnoha desítek. Před hotelem potkáváme 4 nadšence, kteří zrovna jedou ve dvou osobních autech rallye Madrid ==> Ulaanbaatar a vypadají, že už toho mají docela dost :-) Vyzvedáváme zalepené pneumatiky, tankujeme benzín a vyrážíme směrem na Arvajcheer.
Kocháme se opět krásnou přírodou, sem tam vyměňujeme pneumatiky, taháme z brodu jednoho týpka, který tam zrovna uvíznul, dáváme si skvělou večeři v Bajanchongoru a řádně vytřesení přijíždíme asi v jedenáct večer do cíle. Zde mě pobavil rozhovor mezi Honzou a Milošem o kvalitě zdejších paneláků. Honza: Ty paneláky vypadají z dálky docela dobře. Miloš: Ale jenom z hodně velké dálky. Honza: No, je fakt, že když se na to dívám pořádně, tak by potřebovaly nějakou generální opravu. Miloš: Spíš generální výbuch... 14.den (4.8.2008) V závěrečné části návratu do Ulaanbaataru zařazujeme do programu prodlužku přes Charchorin. Těsně za Arvajcheerem tedy kacířsky opouštíme jednu z mála asfaltek, které v zemi jsou, a směřujeme na Chužir. Charakter krajiny se opět rychle mění a projíždíme o poznání zelenějšími úseky, než na které jsme byli za poslední dny zvyklí. Cílem tohoto závleku je klášterní komplex Erdene Zuu (v překladu něco jako Sto pokladů), který patří k na začátku zmiňovaným třem nejvýznamnějším buddhistickým stavbám v celém Mongolsku vůbec. Nejpovedenější fotografie jsem soustředil na tuto stránku.
Následně zvládáme poslední šestihodinový úsek cesty a navečer už přijíždíme do Ulaanbaataru a ubytováváme se v hotelu. Teplá sprcha po 11 dnech je skutečné vysvobození a pak už nezbývá nic jiného, než se chvíli věnovat zaslouženému odpočinku. V klidu si také konečně na počítačích prohlížíme nashromážděná data ze zatmění a nemůžeme se ubránit dalším pocitům naprostého vítězství... 15.den (5.8.2008) Program na patnáctý den je jasný - pohodička v Ulaanbaataru a regenerace sil pro dalších čtrnáct dnů mého pobytu. Dopoledne doplácíme za pronájem našich aut. Závěrečná cena je až překvapivě příznivá: 573 $ na osobu za jedenáctidenní pronájem luxusní terénní Toyoty včetně řidiče, benzínu, všeho. Když si vezmu, jak byla auta po cestě omlacována, kolik jsme spotřebovali pneumatik a tak dále, tak mně není úplně jasné, jak se tohle může oné firmě vyplatit... Odpoledne se vydávám na prohlídku Muzea mongolské historie. Super, určitě mohu doporučit, uvidíte všechno od primitivních nástrojů přes všechny druhy mundurů a obydlí, které kdy Mongolové používali, až po spoustu výstřižků a fotografií z revolučního období. Po deseti dnech také konečně navštěvuji Internet a večer se s Milošem věnujeme poměrně dlouhému předzpracování a třídění našich dat. Několika smskami se také domlouvám s Ninou na urychlení našeho zítřejšího srazu. 16.den (6.8.2008) Výjimečně v klidu a v pohodlí balím batoh, loučím se s ostatními členy expedice a spěchám na Süchbaatarovo náměstí, kde mám u koníka v 11:30 sraz s novými spolucestovateli. Přichází však pouze Nina, Lucka s Matějem totiž obíhají další byrokratické kolečko: dozvídám se, že takřka první věc, která se Lucce po příletu do Ulaanbaataru podařila, byla ta, že při chviličce nepozornosti přišla o peníze, pas i telefon... Inu, začíná nám to zvesela :-) S Ninou tedy zatím probíráme cestovní plány a s ostatními se setkáváme asi o hodinku později. Vyrážíme na vlakové nádraží a kupujeme si jízdenky na vlak do Darchanu (T 10 200), přičemž se mi dostavuje drobné deja vu z loňské magistrální výpravy.
Kolem deváté večer přijíždíme do cíle, na poněkud nezvykle smradlavé nádraží. Zkoušíme trošku pátrat po městě, zda by nás náhodou ještě teď něco neodvezlo až ke klášteru Amarbajasgalant, ke kterému máme namířeno, ale bohužel kromě mnoha nočních klubů a diskoték nenacházíme nic. Domlouváme se tedy alespoň s jednou ochotnou paní z obchodu, že nám zítra dopoledne něco sežene. I když... "domlouváme" je poněkud silné slovo. Komunikace s Mongoly, kteří umí jen mongolsky, je dost obtížná. Navíc nejsou občas s to pochopit, že když jim tu jejich mongolštinu nerozumíme, tak jim nebudeme rozumět ani pomalou mongolštinu. Ale tak máme ruce, nohy, obrázky, a pokud všechno ostatní selže, tak i česko-mongolský slovník, čili nějak to nakonec vždy dopadne. Vzhledem k pokročilé hodině se ubíráme do jednoho místního šestkového hotelu, kde mě zejména pobavilo to, že nám paní recepční nejprve přidělila pokoj 401. Dveře od něj se jí však ani po deseti minutách a dvaceti pokusech nepodařilo otevřít, tak nás přeřadila do pokoje o patro níž... 17.den (7.8.2008) Probouzíme se do deštivého rána, ale nedá se nic dělat, pokračovat musíme dál. Na stanovišti maršrutek a podobných záležitostí se setkáváme s naší večerní paní z obchodu. Její kamarád však za odvoz požaduje naprosto směšnou cenu: T 130 000. Zafunguje až moment, kdy se významně otočíme, že si půjdeme sehnat něco jiného. Cena rázem padá na T 70 000 a definitivní domluva nakonec činí ještě o deset tisíc méně. První část cesty (90 km) vede po slušné asfaltce, druhá část cesty (35 km) mezi horami už opět drsným terénem. Kolem poledne dorážíme na místo, ke třetí ze tří nejvýznamnějších buddhistických staveb, k úchvatnému klášteru Amarbajasgalant uprostřed zelených hor.
Odjíždíme zpátky k odbočce z hlavní silnice a náš přítel nám dokonce nabízí odvoz až do Erdenetu (T 35 000), což je nějakých 100 kilometrů dále po cestě. Tam si dáváme konečně svačinku, dokupujeme nějaké zásoby a opět zkoušíme, zda by nás něco ještě teď odpoledne nevzalo dál směrem k Mörönu. Na autobus už to však nevypadá, další pojede až zítra. Při snaze zjistit kdy, dostáváme jako odpovědi průběžně všechny sudé hodiny mezi 8 a 14 včetně, takže tohle vzdáváme rovněž a jdeme se raději rozhlédnout po okolí. Chvilku sledujeme pěkný trénink místních lukostřelců a poté se rozhodujeme, že se přeci jenom ještě teď večer pokusíme proniknout na exkurzi k místnímu dolu na měď. Věřte nebo ne, tento důl patří k deseti největším na světě a pobere 50% (!!!) spotřeby elektrické energie celého Mongolska. Na druhou stranu se však zase ze 40% podílí na mongolském HDP...
Taxíkem (T 4 000) dorážíme ke vstupní bráně a začínáme se výborně bavit: místní stráž umí sice jen mongolsky, nicméně zcela bravurní práci odvádí Lucka, když dostává na telefon nějakého místního ředitele, svojí velmi lámanou ruštinou si s ním krásně potykává a zajišťuje nám hodinovou exkurzi za T 30 000 (což pak nakonec ještě srážíme při placení na polovinu). Po akci se vracíme taxíkem k tržnici s tím, že si půjdeme k horám kousek za město postavit stany. Paní taxikářka nás však zve do svého domku, čehož samozřejmě rádi využíváme, takováto infiltrace místní kultury je vždy jedním z hlavních cílů výpravy. Madam umí opět bohužel jen mongolsky, takže komunikace je dost složitá, ale i tak trávíme velmi zajímavý večer. Nakupujeme zásoby na malou párty, prohlížíme rodinné fotografie a hledáme a hledáme v česko-mongolském slovníku :-) Paní bydlí sama s asi pětiletým synkem, ostatní příbuzní prý pracují v Ulaanbaataru a v Jižní Koreji. 18.den (8.8.2008) Vstáváme za vůně perfektní snídaně, dokončujeme včerejší konverzaci, hrajeme krátký fotbálek na dvoře s místním domorodým obyvatelstvem a pak už nás paní odváží zpět k tržnici, kde bereme autobusek směrem na Mörön (T 25 000, docela zlodějina, ale nedá se nic dělat...). Asfaltka pokračuje už jen hodinku a poté se již dostáváme opět na pravé mongolské drsnocesty.
Projíždíme dalšími a dalšími krásnými přírodními scenériemi, z cest vyháníme mnoho a mnoho stád všeho možného a s narůstající severní zeměpisnou šířkou se krajina stále více a více zazelenává a zastromovává. První a jedinou pneumatiku pícháme paradoxně ještě na pěkné asfaltce, nicméně po celý zbytek cesty se autobus při každé zastávce poměrně dlouze opravuje, těžko říct, o co přesně jde (viz třetí fotka pod tímto odstavcem). Noc trávíme v autobusu.
19.den (9.8.2008) Po neuvěřitelných skoro 22 hodinách konečně přijíždíme do Mörönu a ihned chytáme přípoj na Chatgal (T 8 000 po troše smlouvání, což je však stále ještě docela velká zlodějina...). Řidič nejprve tradičně objíždí všechny své známé po celém městečku, stále něco shání, vysvětluje a také zjišťuje, zda náhodou nechce jet ještě někdo další. Vyjíždíme zhruba v 10:30 a po 4 hodinách jízdy vstupujeme do chráněné oblasti (T 3 000) kolem překrásného jezera Chövsgöl na úplném severu země. Nejlepší fotografie z pobytu u jezera jsem soustředil na tuto stránku.
V místním guesthousu si dáváme dobrou polévku a poté si již vypůjčujeme čtyři koně na projížďku podél jezera (T 8 000 za jednoho, včetně průvodce). Pro mě nastává několik obtížných chvilek, protože jsem na koni pořádně neseděl asi 15 let a před tím taky ani jednou... Nicméně za chvilku se s koníkem docela dobře sžívám, takže zvládám během jízdy i fotografovat a dokonce i jednou vyměnit baterie. Po projížďce bereme batohy na záda, na večeři si dáváme skvělou uzenou makrelu z jednoho místního stánku a poté již vyhledáváme vhodné místo pro postavení stanů. 20.den (10.8.2008) Po poměrně studené noci se probouzíme do dalšího jasného dne a vyrážíme zpět do vesnice na autobus. Jeden náš kamarád ze včerejška nám zajišťuje poměrně rychlou maršrutku, i když opět nejprve objíždíme třikrát celý Chatgal, abychom našli co nejvíc lidí pro společnou cestu do Mörönu. I když musím ještě dodat, že tady v Chatgalu se nám po cestě konečně podařilo vytvořit docela tržní prostředí, protože kolem nás zastavovalo několik odvozů a každý nás chtěl získat pro sebe.
Po příjezdu do Mörönu nastupujeme na další maršrutku, která jede celou cestu až do Ulaanbaataru. Odjížídíme kolem 14 h a opět nejprve dlouze mnohokrát projíždíme celé okolí a nabíráme další a další lidi. Situace pomalu přestává být únosnou a závěrečné počty zní takto: ve voze s 11 sedadly jede 19 lidí. Celá cesta trvá 21 hodin. Vzhledem k tomu, že mám velmi vysoký práh pro nepohodlí, tak mě jen tak něco nerozhází, ale tady se už musím přiznat, že jsem si myslel, že je po mně... 21.den (11.8.2008) Maršrutkový očistec končí krátce před polednem na jednom z ulaanbaatarských "nádraží". Sbíráme zavazadla a zbývající síly a vyrážíme hledat Golden Gobi, vytipovanou agenturu pro pomoc při organizování šestidenní výpravy na jih do pouště Gobi. Za 175 $ na osobu dostáváme vlastní auto s řidičem a domlouváme podrobnosti. Na všechny tyto akce je v Mongolsku naprosto nutný soukromý vůz, protože drtivá většina nejzajímavějších míst leží zcela mimo veřejné a aspoň jakž takž frekventované trasy. Dáváme si dobrý oběd v nedaleké korejské restauraci, Nina s Luckou obtáčí další byrokratické kolečko a večer se vypravujeme na návštěvu jedné z největších tržnic v celé Asii vůbec, ulaanbaatarského Naran Tuul Marketu. Rozloha tohoto místa je opravdu neskutečná a těžko popsatelná... Zkuste si představit všechny asijské tržnice v celém Česku vedle sebe a možná to tak bude zhruba odpovídat. Na noc se ubytováváme v jednom takovém zapadlém guesthousu (T 7 000) nedaleko centra a dvě hodinky kolem půlnoci trávíme ještě na zahrádce místní hospůdky. 22.den (12.8.2008) Nastává poslední fáze mého měsíčního mongolského turné. V 9 h se vracíme do Golden Gobi, dostáváme takový poloterénní Nissan a jako bonus i bezvadného řidiče: Gana kdysi strávil čtyři roky v Irsku a jeho angličtina je na velmi slušné úrovni, což je tady v Mongolsku neuvěřitelný luxus. Komunikace je tím pádem skvělá a jednoduchá, není problém cokoliv zařídit, zorganizovat a ani si velmi podrobně nechat vysvětlit různé místní tradice a podobné kulturní záležitosti, což má samozřejmě cenu zlata.
Opouštíme Ulaanbaatar a směřujeme na jih. Hlavním dnešním cílem jsou žulové skalní formace Baga Gazryn Čuluu. Celé odpoledne probíhá nanejvýš pohodově, podnikáme krátký výlet do skal, dáváme si večeři v místním ger campu, prohlížíme si malou jeskyni, popíjíme vodku s devíti Mongoly, které jsme po cestě potkali (mimochodem přijeli jen na třech motorkách), a hledáme místní minerální pramen, což se nám s drobnou pomocí jiné expedice nakonec úspěšně podařilo.
Večer se pak přesunujeme ještě o asi 25 km dále, směrem ke zřícenině kláštera Chöch Burd a den zakončujeme třemi lahvemi vína při posezení na promenádě takového socialisticko-polorozpadlého kempu uprostřed ničeho. Dlouhou dobu trávíme s Ganou při diskuzi o různých mongolských reáliích a dozvídáme se spoustu zajímavých informací o jeho pobytu v Irsku, o jeho ženě, o vládě, o sportech, kterým se tady fandí, o tom, co se děje s gery, když padne tuhá zima, jak se tu chodí do práce, do školy, jak tu funguje sociální pojištění a co si třeba místní lidé myslí o Rusech a Číňanech. 23.den (13.8.2008) Dopoledne dorážíme do prvního mezicíle cesty, do Mandalgovu, hlavního "města" ajmagu Dundgov. Ke snídani dostáváme vajíčka s rýží a pak už se přesunujeme na prohlídku místního komunistického parku, o kterém Lonely Planet referuje velmi slibně, že... "...obsahuje sochy Süchbaatara, Lenina, Gagarina, dvojice šťastných dělníků, různý dobytek a památník sovětsko-mongolského přátelství." Realita je však poněkud slabší, z většiny soch už zbyly jen sokly, ale aspoň že ten Lenin tam stále ještě stojí :-)
Míříme dále na jih. Z lehkého klimbání mě probouzí tři mohutné skoky auta, přesýpání všech zavazadel, těsné minutí nejbližšího sloupu a závěrečné zapíchnutí se do malé prohlubně vedle cesty. Nikomu se naštěstí nic nestalo, nicméně zůstáváme stát s ohnutou zadní nápravou a pro tuhle chvíli jsme rozhodně s naším Nissanem dojeli. Což je samozřejmě docela prekérní situace, páč široko daleko je jedno velké a rozlehlé nic. Po několika marných pokusech dostat auto alespoň z dolíku na všechna kola se Gana vydává pro pomoc ke třem gerům, které se rýsují v asi dvoukilometrové dáli. Naštěstí jede kolem asi za půl hodiny velká maršrutka se čtyřmi Španěly, kteří mají v plánu podobnou trasu jako my. S jejich pomocí pomaličku dopravujeme sebe i auto k oněm gerům. Řidiči se spolu s místními pokoušejí o zázrak a probíhá zhruba tříhodinová oprava. Zadní náprava je rozebrána doslova na prvočinitele, mlátí se do toho různými tyčemi, kladivy a majzly a vše nakonec vypadá poměrně nadějně. Za doprovodu Španělů se vydáváme dál na cestu, nicméně další porucha a definitivní konec na sebe nenechají dlouho čekat.
Necháváme tedy auto uprostřed pouště, stěhujeme se do maršrutky ke Španělům a společně míříme dále na Dalanzadgad. Gana tam má naštěstí nějakého bratrance, který mu jednak následně pomáhá zorganizovat opravu auta a jednak nám zajišťuje jednoho místního kámoše, který s námi během dvou následujících dnů projede plánovanou trasu. Kolem půlnoci konečně dorážíme k branám jednoho z největších mongolských skvostů, národního parku Gurvan Saichan. Po cestě ještě dvakrát měníme píchnuté pneumatiky, ale to už je pohodička... 24.den (14.8.2008) Vstáváme brzy ráno a dojíždíme posledních několik kilometrů k Jolyn Am v národním parku Gurvan Saichan. Jedná se o dlouhý a velmi úzký průsmyk, který až do července obsahuje spousty ledu. Když si uvědomíte, že se celá tato scenérie nachází uprostřed pouště Gobi... Celý zážitek je navíc umocněn tím, že je teprve 9 h a jsme tu zatím úplně sami. Nejlepší fotografie z naší výpravy skrz průsmyk jsem umístil na tuto stránku. Podnikáme také výstup na jednu z přilehlých hor. Krásný výhled na okolí, který se nám naskytnul, zkouším zprostředkovat na jedno a druhé panorama.
Na příručním vařiči připravujeme drobný instantní blivajz a krátce po poledni se přesunujeme k Dugany Am, druhému podobnému průsmyku v tomto národním parku. Lokalitu musíme lehce dohledávat pomocí GPSky, ale vše se daří, a na začátku průsmyku navštěvujeme několik mongolských rodinek, které zde tráví čas pikniku.
Záhy po průjezdu průsmykem se ocitáme zpět uprostřed nefalšované pouště. Dalším bodem programu je celoodpolední přejezd podél Chongoryn Els, další přírodní atrakce tohoto národního parku. Jedná se o 100 km (!!) dlouhou písečnou dunu, vysokou místy až 300 m a 12 km širokou. Na večeři se zastavujeme v místním ger campu a chytáme zrovna chvíli, kdy Mongolsko získává svoji první zlatou medaili v historii olympijských her. Takže se trochu slaví :-) My však noc v komerčním kempu nepotřebujeme, přesunujeme se ještě o pár kilometrů dál a šplháme přímo do nitra duny. Těžko teď nějak popsat zážitky a pocity spojené s pobytem uprostřed vlažných písečných vln a za svitu měsíčního úplňku... To se musí zkrátka zažít... 25.den (15.8.2008) Noc v dunách byla překvapivě teplá, akorát spíme hrdinně mimo stan, takže lehká písečná bouře, která se přes nás několik hodin prohání, nám zanáší jemňoučkým pískem opravdu úplně všechno :-) Vstávám kolem 6 h ráno a vydávám se fotografovat nádherný východ slunce. Nejpovedenější fotografie najdete na této stránce. Prohlédnout si můžete rovněž toto video.
Přesunujeme se o kousek dál a krátce sledujeme malý Nadaam, místní závody na koních. Posledním bodem je pak příjezd do Bajanzagu. Krajinný ráz se opět neuvěřitelně rychle mění a brzy stojíme tváří v tvář tzv. Ohnivým útesům. Širší úhel pohledu jsem se pokusil zachytit zde. Tak tohle všechno je národní park Gurvan Saichan, tohle všechno se dá najít v mongolské poušti Gobi... V podvečer se vracíme zpět do Dalanzadgadu a přebírá si nás zpět Gana s již opraveným autem. Dáváme si večeři a vyrážíme na zpáteční cestu do Ulaanbaataru.
Ta však netrvá dlouho. Po nějakých 30 km končíme s přetrženou tyčí, která ovládá levé přední kolo. Opět samozřejmě uprostřed ničeho. Gana naštěstí po chvíli objevuje jakýsi zbytek signálu a volá znovu svého bratrance v Dalanzadgadu. Čekání na něj si krátíme trochou vodky a zpěvem několika národních písniček. A že tedy Mongolové zpívat opravdu umí... Bratranec přijíždí a začíná dvouhodinová provizorní oprava, aby se dalo pomaličku dojet aspoň zpět do Dalanzadgadu. Kolem půlnoci konečně vyrážíme, akorát Gana doslova mele z posledního. Včera si nechal letadlem z Ulaanbaataru dopravit součástku, kterou potřeboval k opravě auta, půl dne jel k němu, pak ho celou noc spravoval a dnes jel zpět pro nás do Dalazadgadu. A teď ještě tohle. Asi 10 km před městem už Gana víceméně jenom spí a visí na volantu, takže zbytek cesty raději řídím já. Provizorní oprava vydržela a kolem 2 h v noci dorážíme na místo. Stavíme stany na dvoře u jednoho místního geru. 26.den (16.8.2008) Noc byla fajn, konečně jsme všichni aspoň trochu dohnali spánkový deficit. Dáváme si další instantní snídani a já ještě vyrážím na krátkou prohlídku města. Nic moc zajímavého tu však není, zaujala mě jen budova označená v průvodci jako nemocnice. V reálu se jedná o takovou oprýskanou barabiznu, před kterou stálo jedno auto a ve které svítila za jedním oknem malá lampička. Tak tady bych asi skončit nechtěl :-) Mezitím proběhla oprava našeho auta, přetržená tyč byla krásně svařena a můžeme se tak opět pokusit vyrazit směrem na Ulaanbaatar.
Druhý pokus už probíhá bez vážnějších nehod, vše jistí jen jedna píchnutá pneumatika. Večer přijíždíme do Mandalgovu, pneumatiku si necháváme spravit a nakupujeme nějaké zásoby piva a vodky pro večerní párty. Odjíždíme ještě asi 20 minut za město a stavíme stany. Doráží za námi také dva Mongolové na motorce, o zábavu je tedy postaráno. 27.den (17.8.2008) Přichází další krásné ráno, balíme stany a vyrážíme na definitivně poslední etapu naší cesty. Včera jsme však poněkud podcenili zásoby vody, takže ještě zastavujeme u nejbližšího geru. Gana nám zajišťuje exkurzi do místní rodiny, rozesazujeme se tedy po obvodu a babička ochotně zatápí pod kotlem a připravuje oběd - ajrag (kysané kobylí mléko) a poněkud tuhou ovci. Několikahodinový pobyt na tomto místě však pro nás všechny představoval další naprostý top kulturní zážitek. Můžete se podívat na krátké video. Kromě povídání měla rodinka také zrovna docela nabitý program: jsme svědky drobné operace jednoho koně, odchytu a osedlávání dalšího a dokonce i kastrace, což už tedy bylo i na mě docela dost. Navíc příslušná odejmutá část je místní vyhlášenou pochoutkou...
Ve finále sledujeme ještě koupel v nedalekém jezírku a pak už konečně směřujeme k Ulaanbaataru, kam dorážíme kolem 20 h večer. Pak už probíhá jen závěrečné loučení a dělení sil. Matěj totiž odlétá již zítra ráno (pondělí) a holky zase až v pátek, a tudíž pojedou ještě na okruh ke klášteru Erdene Zuu, kde jsem já už byl. Logistika tedy poměrně složitá, ale jsem moc rád, že se nám povedlo dát vše dohromady alespoň tady takto. Ubytovávám se v tomtéž hotelu jako předtím a teplá sprcha po 14 dnech je opět naprostým vysvobozením :-) 28.den (18.8.2008) Vzhledem k docházející hotovosti navštěvuji ráno dvě nejbližší banky a snažím se vybrat na svou kartu nějaké peníze. Bankomaty jsou však zásadně proti a ani po několika pokusech se nedají přemluvit k vydání peněz. Poněkud znervózním, protože bez dodatečné hotovosti bych nebyl s to nakoupit žádné suvenýry a poslední noc bych spal někde pod mostem. Listuji tedy Lonely Planet a jedu do centra k Trade & Development Bank, kde už naštěstí na přepážce žádné problémy nemám a dostávám zásobu dalších tögrögů.
Vyrážím na prohlídku Zimního paláce, kde 20 let žil poslední král a osmý Buddha Jebtzun Damba Hutagt VIII, známý též jako Bogd Chaan. Po 14 dnech také konečně trávím nějaký čas na Internetu a pak už se odebírám na odpolední relax do hotelu ke sledování olympijských her. Ve 22:30 se pak znovu vydávám do centra a snažím se pořídit nějaké noční fotky mongolské metropole. Bohužel, víceméně není co fotit. Hlavní náměstí sice žije, ale je takřka neosvětlené, Gandan je neosvětlený, takže jen pořizuji nějaké fotky z parčíku vedle hlavního náměstí, kde stromky jsou pro změnu osvětlené velmi dobře. Kolem půlnoci mě navíc vyhání drobný deštík. Ale zaujalo mě, že i v tuto pokročilou dobu je otevřená i ta nejzapadlejší prodejní budka u jinak zcela liduprázdné zastávky. 29.den (19.8.2008) Ráno vyrážím znovu ke klášteru Gandan s cílem chytit nějaký avizovaný ceremoniál. Nic zajímavého se ale bohužel nekoná, takže jen pořizuji několik posledních fotek a krátce sleduji malé zpívající mnichy v místní škole. Zbytek dne mám vyhrazen už jen čistě na shánění suvenýrů, pohlednic, známek a také cédéček s mongolskou hudbou, na které jsme tady mnoho a mnoho hodin v autech žili. Večer provádím závěrečné přebalení a zabalení batohu a snažím se vyklepávat poslední zbytky písečné duny, které jsem si ve většině věcí přinesl až sem... 30.den (20.8.2008) Za tmy a hustého deště opouštím hotel a směřuji na letiště. Odbavení a všechny kontroly víz probíhají bez problémů, takže v 7:50 opouštím Ulaanbaatar. Vzhledem k drobnému zpoždění mám v Moskvě na přestup jen asi 40 minut, takže vše probíhá v drobném shonu, nicméně se daří a v pravé poledne už opět zdárně přistávám v Praze. Zavazadlo mi sice zůstalo viset na Šeremetěvu, protože čas na přeložení byl příliš krátký, ale to mi nijak zvlášť nevadí, v podstatě jsem s tím počítal a můžu tak aspoň vyrazit na Brno jen s malým batůžkem. Hlavní batoh mi pak bude během jednoho až dvou dnů dopraven až před dveře bytu. Končí tedy náročný, ale překrásný, úspěšný a zážitky nabitý měsíc v Mongolsku, no a já doufám, že se i Vám tento cestopis líbil :-) Zapsal: Karel Martišek (kmartisek@email.cz)
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
