Omán (14.10. - 5.11.2009)

Prolog

Nejbezpečnější. Nejvíce obohacující. Nejvíce předsudky bořící. Nejvíce fungující. A samozřejmě nejsušší :-) To je jen několik málo nej, která mě momentálně napadají v souvislosti s právě proběhlou třítýdenní expedicí. Letošním cílem bylo poznat opět zcela jinou kulturu a zcela jiný způsob života. Původní plán Sýrie jsem začátkem jara díky Nině definitivně změnil na Omán a zpětně můžu říct, že jsme udělali opravdu dobře. Takže doporučení pro všechny: budete-li někdy uvažovat o návštěvě arabské země, jeďte do Ománu. Nedejte na předsudky, jeďte do Ománu. S plnou odpovědností můžu říct, že je to bezkonkurenčně nejbezpečnější země, kterou jsem kdy navštívil, plná přátelských a vstřícných lidí a samozřejmě také mnoha a mnoha neživých zajímavostí a nevšedních zážitků. O tom všem bude můj další cestopis. Mimo to jsem na této stránce shrnul svoje základní poznatky o Ománu jako takovém. Určitě nahlédněte.

Vlastně bych neměl zapomenout ještě na jedno nej. Nejtěžší. Nikoliv však co se týká expedice samotné, ale co se týká odjezdu. Svou rodnou zemi jsem tentokrát opouštěl na poměrně dlouhou dobu netradičně uprostřed semestru a tuny všech možných dalších povinností. Takže bych chtěl tímto moc a moc poděkovat všem, kteří mi vyšli vstříc a umožnili mi tak do Ománu odcestovat.

1.den (14.10.2009)

Nepříjemný budík mě ve 4:15, navíc po osvěžujícím dvouhodinovém spánku, probouzí do brzkého brněnského rána. S Ninou máme sraz až dopoledne na pražském letišti. Letíme přes Istanbul s Turkish Airlines, s jejichž službami jsme naprosto spokojeni. Z vlastních zkušeností tak můžu vyvrátit tvrzení zlých jazyků, že jejich zkratka THY (Türk Hava Yollari) ve skutečnosti znamená "They Hate You". Zaujaly mě kovové příbory, které jsme dostali k jídlu. Tenhle nůž přiložit letušce ke krku, tak můžu unést celé letadlo... Nic takového se ale naštěstí nestalo, a tak nejvíc práce bylo s několika ovíněnými Ománci, kteří se snažili využít poslední příležitosti, než se vrátí zpět do země, kde je alkohol velmi obtížně dostupný.

2.den (15.10.2009)

Kolem 2 h v noci místního času již úspěšně přistáváme na Seeb International Airport nedaleko Muscatu, hlavního města Sultanátu Omán. Měníme asi tisíc dolarů na ománské riály (1 OR ~ 50 Kč) a zcela bez problémů či jakýchkoliv otázek dostáváme turistické vízum (6 OR). Je noc, tudíž se z letiště přepravujeme taxíkem (8 OR) na autobusové stanoviště v muscatské čtvrti Ruwi. V 6 h ráno metropoli velmi slušným autobusem ihned zase opouštíme a směřujeme k nejvzdálenějšímu místu naší cesty, kterým je druhé největší ománské město Salalah (cesta 7,5 OR / os., 1000 km, 12 hod).

Po příjezdu do Salalahu se ubytováváme na jednu noc v nedalekém hotelu (15 OR) a vyrážíme do víru večerního města. Prohlížíme si mešitu, poprvé posedíme na pobřeží Arabského moře a poprvé si rovněž dáváme místní čaj snažíce se co nejvíc infiltrovat místní kulturu. Zajímavé třeba je, že takhle venku na pokecu sedí jedině muži, ženy potkáte jen sem tam na ulici, popř. jako prodavačky v nějakém obchůdku. Pracují zcela zahalené, vidět jsou skutečně jen oči. Což je docela škoda. Také mě zaujalo, že tu všichni stále myjí auta. Mimochodem - za špinavé auto je prý pokuta 5 OR.

3.den (16.10.2009)

Krátce po snídani opouštíme Salalah a již vlastním autem vyrážíme na východ podél pobřeží. Pronájem auta byla další taková vtipná historka. Vše jsme museli organizovat přes recepčního našeho hotelu, protože byl pátek, což je pro Ománce víkend, takže jsou všechny kanceláře zavřené. Recepční nám nejprve dohodil nějakého kámoše, který nám chtěl bez jakýchkoliv papírů půjčit vlastní soukromé auto, což jsme s díky odmítli. Nakonec tedy zavolal do nějaké agentury a za deset minut již byla před hotelem přistavena sympatická bílá Toyota (10 OR / den, 0,04 OR / km nad povolených 200 km).

První zastávkou jsou pozůstatky starobylého obchodního města Khor Rouri (panorama zde a zde), následuje zelené Wadi Dharbat. (Slovem "wadi" se zde označují koryta řek, ať už funkční nebo suchá, táhnoucí se úzkými údolími mezi horami.) Prohlížíme rovněž městečko Mirbat, kde se mi povede získat na ománské poměry velmi vzácnou fotku s místními dívkami :-) Pokračujeme krásnou cestou podél pobřeží a večeříme již za tmy v rybářské vesnici Sadah. Nocujeme v přírodě o kus dál směrem na Hasik. Jinak provoz na silnicích tady na jihu je vcelku pohodový, všechny značky jsou jak v arabštině, tak v angličtině, takže orientace je snadná. Je však nutné být neustále ve střehu, protože velbloud stojící uprostřed silnice (navíc často těsně za zatáčkou) je tady zcela běžná záležitost.

4.den (17.10.2009)

Dopolední zastávka na čaj v Sadahu cestou zpět na Salalah se operativně mění na celodopolední pobyt. Seznamujeme se s jedním úředníkem z místní radnice (Foto 14, zcela vlevo), který od té doby figuruje v mém telefonu jako "Mohamed ze Sadahu". Proveze nás (pro jistotu několikrát) celou vesnicí, seznámí nás s několika rybáři a vše samozřejmě končí společenským setkáním v jeho kanceláři. Indové neúnavně nosí různé čaje a podobné věci a postupně se přidávají další a další Mohamedovi kolegové. Docela by mě zajímalo, jestli se tam vůbec někdy pracuje :-) Ještě poznámka k oblečení - tradičním (a pro úřad povinným) oděvem je bílý hábit zvaný dishdasha plus pokrývka hlavy. Všichni Ománci rovněž nosí sandály. Myslím, že ponožky tu nikdy nikdo neviděl. Nejsou potřeba.

Po poledni konečně vyrážíme zpět do Salalahu a pokračujeme dále na západ směrem k jemenským hranicím. Zdejší silnice je skutečný skvost. Jeden průjezd skrz vrtanou horu střídá druhý a od Mugsailu dále se už vyloženě jedná o serpentiny zasazené do stěn okolních hor a skal. Napadá mě, že stavět tady silnice musí být z hlediska optimalizace nákladů zajímavá matematická úloha, protože opravdu jezdíte neustále nahoru a dolů skrz různě hluboko dlabané skály. Alfred Nobel byl měl určitě z Ománců radost. Celou projížďku pak zakončujeme prvním koupáním v Arabském moři nedaleko Mugsailu.

Večer se vracíme do Salalahu, ubytováváme se v již známém hotelu a vracíme naše auto. Telefonujeme Mohamedovi ze Sadahu, který je shodou okolností dnes večer rovněž zde. Spolu se svými dvěma kamarády nás zve na večeři do pěkné restaurace na pobřeží a pak jedeme do centra do jedné čajovny doslova přetíkající klábosícími Ománci. Tak nějak by infiltrace místní kultury měla probíhat :-) Domlouváme si rovněž ranní sraz před hotelem, Mohamed nám chce pomoci s první částí cesty na severovýchod, na ostrov Masirah.

5.den (18.10.2009)

Dnes se chceme pokusit stopovat směrem na ostrov Masirah. První část cesty do Thumraitu, asi 80 km severně od Salalahu, ještě jedeme s Mohamedem. Dále však nastávají docela velké těžkosti, protože je po sezóně a je tu jen minimum aut, která z Thumaritu jedou námi požadovaným směrem. Drtivá většina totiž míří přímo na Muscat. Ani s Mohamedovou pomocí se nám nedaří nic rozumného nalézt, a tak nás náš přítel veze dalších 250 km až do rybářské vesnice Ash'Shuwaymiya, opět již na pobřeží moře. Dáváme si krátkou přestávku vyplněnou obědem a fotografováním velbloudů. Zaujalo mě, že se tu opravdu skoro všechno jí rukama, včetně rýže. Na druhou stranu je ale nutné dodat, že první věc, kterou Ománec při vstupu do restaurace udělá, je, že si jde umýt ruce.

Cestu podél námi vyhlédnuté silnice nakonec vzdáváme a přijímáme nabídku na odvoz do Nimeru od jednoho z Ománců, kterého potkáváme nedaleko Ash'Shuwaymiyi a který od té doby figuruje v mém telefonu jako "Sultan z Nimeru". Zatím máme štěstí na samá krásná ománská jména. Nimer je velmi zajímavé místo. Jedná se o něco jako velký pracovní tábor (teď to myslím v dobrém a pohodlném slova smyslu) uprostřed pouště, který se rozvinul v třítisícové soběstačné městečko. (Mimochodem, Nina je zde fakt jediná žena.) Vzhledem k tomu, že náš Sultan je tady docela velký boss, tak můžeme na prohlídku skoro čehokoliv. Celkově se od něho dozvídáme spoustu ománských reálií a večer rovněž navštěvujeme pěknou indickou slavnost. Vrcholem všeho je, když mi Sultanův (rovněž nějaký vysoce postavený) kamarád v dishdashe donese pivo. (V rámci celé expedice první a poslední.) Kdybych to nezažil, asi bych neuvěřil, že se mi tohle v Ománu stane :-) Poté jsme opět pozváni na dobrou večeři a nocujeme za 10 OR. Vtipné bylo rovněž kupování jízdenek na zítřejší autobus do Haymy: představte si, že vejdete do kanceláře a tam klečí chlap na koberečku a zrovna se modlí... Je to takové nezvyklé.

6.den (19.10.2009)

Krátce po páté hodině ranní opouštíme Nimer a přesunujeme se autobusem do Haymy (3 OR) ležící uprostřed pouště na hlavní magistrále Muscat ==> Salalah. S pomocí několika Ománců nakonec nacházíme odvoz do Shana'i, odkud odjíždí trajekty na ostrov Masirah. Každopádně rozhodně nedoporučuju touhle cestou stopovat. Po odbočení z hlavní dálnice jsme za 150 km potkali jediné auto, přičemž cesta vede kompletně skrz poušť. Opět se mi líbilo, jak náš řidič najednou zastavil uprostřed ničeho, poodešel pár metrů ze silnice do písku, klekl si, pomodlil se a jelo se dál.

Cesta trajektem na ostrov Masirah trvá asi 1,5 h a pro pěší pasažéry je zdarma. Jediným místem, kde se dá na Masirahu něco sehnat, je městečko Hilf, ke kterému trajekt přijíždí. Sedáme si s Ninou na malé občerstvení a přemýšlíme, jak zorganizovat projížďku kolem ostrova bez vlastního auta. Nakonec se rozhodujeme řídit poučkou, která funguje vždy, pokud v příslušném místě vypadáte jako dostatečně velcí exoti: "Dej si batoh na záda a vyraz středem hlavní ulice. Ono se to nějak zařídí samo." Skutečně, udělali jsme zhruba tak šest kroků a už na nás vybíhá jeden místní restauratér a zajímá se, odkud jsme a kam a jak míříme. Vysvětlujeme mu naši vizi a než dojíme nabízené jídlo, přijíždí jeho kamarád, který od té doby figuruje v mém telefonu jako "Salim z Masirahu". Z čehož plyne, že jsme se domluvili, Salim je bezvadný chlapík, umí dobře anglicky a za 20 OR celkem nás jednak postupně proveze kolem celého ostrova a jednak nás nechá dvě noci bydlet ve svém rybářském příbytku na pláži.

7.den (20.10.2009)

Více méně odpočinkový sedmý den trávíme projížďkou kolem celého ostrova. Masirah je pouštní ostrov o velikosti zhruba 70 x 20 km, mít auto je tedy poměrně vhodné. Středem ostrova se táhne nevysoké pohoří, přičemž si samozřejmě v žádném případě nemůžeme nechat ujít výstup na nejvyšší bod Masirahu, Jebel Humr, tyčící se až do výše 274 m.n.m. Večer ještě provádím podobný výstup na několik vrcholů za Salimovým příbytkem. Jen tak pro zajímavost - Salim má 2 manželky a 16 dětí. Docela pilný chlap.

8.den (21.10.2009)

Dopoledne dokončujeme se Salimem prohlídku ostrova a trajektem se přesunujeme na pevninu. S trochou smlouvání nakonec dojíždíme přes Sinaw zpět do Muscatu za poměrně rozumnou cenu. Na možnost půjčení našeho druhého auta musíme pár hodin počkat, protože v brzkém odpoledni tady v Ománu nic nefunguje. Veškeré instituce zavírají kolem 12:30 a otvírají pak až zase kolem 16:00. Před pekelným vedrem se tedy načas skrýváme v místním KFC. (Které tedy vypadá jako KFC kdekoliv jinde, pouze zde obsluhující žena je zahalenější.)

Agentura pronajímající auta však již nesídlí tam, kde udává Lonely Planet, nicméně s trochou ománské pomoci nalézáme poblíž jinou. Nabízená Honda (najeto dosud pěkných 1700 km) se nám trochu nezdá, protože je pro naše potřeby až moc pěkná a snažíme se domoci nějakého horšího vozu. Pan Wilson má však pouze auta nová, no a na hledání jiné agentury už není moc času, protože se začíná stmívat a my dnes v Muscatu nocovat nechceme. Nakonec tedy s trochou obav souhlasíme a do muscatských ulic tak vyrážíme zase ve vlastním. Navíc s automatickou převodovkou, to je pro mě další ne úplně žádoucí zpestření. Opouštíme Muscat a směřujeme podél pobřeží směrem na východ (Yitti, Khayran, Al-Seifa). Nocujeme venku v jednom wadi, jehož jméno jsem si nezapsal, a tudíž zapomněl.

9.den (22.10.2009)

Ráno začínáme návštěvou pěkné vesničky nedaleko místa, kde jsme nocovali. Zaujal nás především velmi propracovaný zavlažovací systém sestávající ze spousty propletených kanálků, kterému se zde říká falaj. Pro další pokračování směrem na Qurayat je nutné volit jinou cestu a vrátit se skoro až do Muscatu. Toho využíváme a navštěvujeme ještě jeden z největších muscatských marketů Lulu. Kupujeme nějaké zásoby a řešíme drobný problém s naší ománskou SIM-kartou. Líbí se mi, jak se tu všichni podepisují zprava doleva. Je to ze začátku docela legrační.

Vyrážíme na Qurayat a zejména na průzkum místní pevnosti. Skoro každé městečko jednu takovou má a jsou všechny celkem podobné. Část z nich se ještě nějak vojensky využívá, ale z většiny je již jakési muzeum. V návštěvní knize zjišťujeme, že týden před námi tu byl jistý Jaromír Novák, takže se ho po zbytek ománské expedice pokoušíme potkat :-) Další prohlídka Qurayatu je celkem krátká, je snad ještě větší vedro než jindy. Pokračujeme dále na východ směrem na Sur. Poblíž vesničky Bammal nacházíme krásné koupací místo, takže na chvíli opět unikáme vedru skokem do Arabského moře.

Odpoledne konečně přijíždíme do městečka Tiwi a hned na začátku nás vítá prohlášené Wadi Shab. Musím potvrdit, je to teda wadi jako kráva... Hluboké, dlouhé, krásné, zelené, plné palem a jezírek. Čehož Nina využívá a v jednom jezírku topí svůj foťák. Aparát dále odmítá pracovat, již pořízené fotky jsou však naštěstí v pořádku. Prohlížíme si večerní Tiwi, dáváme si dobrou večeři a povídáme si s jedním místním, který nás po cestě odchytnul. (Jmenoval se Sulejman, další takové pohádkové jméno.) Nocujeme opět v přírodě, na začátku Wadi Tiwi, které je nedaleko.

10.den (23.10.2009)

S východem slunce opouštíme Wadi Tiwi a směřujeme dále na východ. Domovem se nám na chvíli stává Sur, jedno z největších ománských měst. A podle mě i jedno z nejhezčích. Sur se skládá ze dvou částí, přičemž starší Ayjah je oddělen úzkým průlivem (který se dá objet po pevnině, ale je to dost dlouhá cesta). Místo průvodcem avizovaného trajektu nás překvapí zbrusu nový most. Brouzdáme po městě, navštěvujeme maják, lezeme na hlídkové věžičky na jednotlivých vrcholcích, kterých je tu několik. Místní pevnosti jsou však zavřené, je totiž ten nešťastný pátek. Bankomaty naštěstí fungují bez omezení, a tak můžeme doplnit ubývající hotovost a ubytovat se na jednu noc v nedalekém hotelu.

Večer vyrážíme na Ras Al-Jinz, což je nejvýchodnější bod Arabského poloostrova a zároveň největší hnízdiště želv zelených na světě. Chcete-li se zúčastnit nočního želvího pozorování, je dobré se předem telefonicky objednat. Večer přijedete autem na místo srazu a poté se s místními průvodci vydáte pěšky, potichu a potmě na odlehlou pláž vzdálenou asi půl kilometru. Celý proces je opravdu fascinující: želva vyhrabe díru v písku, naklade kolem 100 vajec (bohužel z toho posléze jen asi 3 mláďata v moři přežijí), díru zahrabe, o kousek dál vyhrabe jinou, aby zmátla predátory, a odejde zpět do moře. Tohle provede třikrát s odstupem dvou týdnů a poté se vrátí až za tři roky, po obeplutí Nového Zélandu a kdečeho jiného, skutečně opět na tu stejnou pláž v Ománu. Celý pozorovací večer byl pro mě jedním z největších zážitků z celé expedice, tohle tedy v Česku jen tak nenajdete. Měli jsme dokonce příležitost vidět i právě vylíhnutá mláďátka, jak se derou z toho písku a houfně upalují do moře...

11.den (24.10.2009)

Ráno v Suru trávíme vyřizováním pár technicko-provozních záležitostí (pošta apod.) a poté se již vydáváme k další vyhlášené destinaci, Wadi Bani Khalid. Po cestě se zastavujeme na lehký oběd v novém a velmi vkusně zřízeném turistickém infocentru s krásným výhledem na celé údolí. Wadi samotné stojí opět zato, jeskyně, spousta příležitostí ke koupání a k trekům. Cvičný výstup o nějakých 500 metrů výše je vzhledem k raně odpolednímu vedru více než dostatečný, takže aspoň nakrmíme místní kozy slupkami od pomerančů, páč jsme nic jiného neměli, a dáváme raději přednost tomu koupání :-)

Dalším bodem na programu jsou pak rozsáhlé písečné duny Wahiba Sands. Rozhodujeme se pro nocleh v trochu předraženém, ale opět velmi vkusně vybudovaném pouštním kempu Al Asheer (20 OR), kamžto přijíždíme už za tmy. Inu, přijíždíme... Opravdu jsem se chtěl držet původního plánu, tj. dojet s naším autem tam, kam ještě vede silnice, a poté zavolat majiteli, aby nás vyzvednul svým teréňákem a převezl poslední půlkilometr přes písky do kempu. Vzhledem k tomu, že mapka nebyla úplně přesná, že už byla tma a že silnice tak nějak nenápadně a samovolně přešla v písek (musím se na něco vymluvit), podařilo se mi udělat malé fopá a s naší Hondou luxusně zapadnout. Voláme tedy majiteli, který přijíždí s poněkud vhodnějším vozem pro místní podmínky. Sedá si za volant, my zkoušíme tlačit, což však vede k ještě k hlubšímu zapadnutí. Tažné lano s sebou nemá, a tak pomáhá plán B: upustit vzduch ze všech pneumatik. Pak už je rozjetí dílem okamžiku, majitel surfuje pískem ke kempu s naším autem a já křečovitě za ním v jeho teréňáku. Zkrátka taková pěkná večerní kratochvíle :-) V kempu pak plníme jeden z dalších významných cílů expedice, zcela náhodně potkáváme další Čechy.

12.den (25.10.2009)

Rána v poušti bývají poměrně dost chladná a tohle rozhodně nebylo výjimkou, ale s vycházejícím sluncem se teplota brzy vrací k ománským standardům. Pořizuji si panorama celého kempu a poté se již s majitelem vydáváme na půlhodinovou rallye po písečných dunách. Kdo tohle nezažije na vlastní kůži, tak asi neuvěří, co všechno se dá s terénním autem (které má samozřejmě pohon na všechny čtyři kola) projet, když to člověk opravdu umí (krátké video zde). Každopádně pobyt v dunách je nádherný, krásné stíny, krásný zážitek celkově.

Po divoké rallye volíme o mnoho poklidnější dopravní prostředek a zkoušíme krátkou projížďku na velbloudovi (2 OR). Vydáváme se rovněž pěšky na prohlídku nedaleké beduínské pouštní vesničky a po návratu do kempu kupujeme několik drobných ručně vyráběných suvenýrů od místních žen. Kemp opouštíme krátce po poledni. Původně jsem chtěl, aby majitel s naším autem opět z těch písků vyjel, ale že prý to zvládnu sám... Nakonec to nebylo tak těžké, podhuštěné pneumatiky dost výrazně pomáhají, takže se stačilo rozjet nějakou rozumnou rychlostí a hlavně za žádnou cenu nezastavovat :-)

Dáváme si dobrý oběd, necháváme si od Indů v pneuservisu dohustit pneumatiky našeho vozu a vyrážíme směrem k dalšímu postupnému cíli, pohoří Jebel al-Akhdar. Projíždíme Birkat al-Mawz, jehož městská pevnost je bohužel zrovna v rekonstrukci, a parkujeme u nedaleké policejní kontroly, protože dál se už bez 4WD nesmí. Využíváme nabídky jednoho Ománce a necháváme se vyvézt jeho vozem až na plateau ve výšce kolem 2000 m.n.m. Očekáváme chladnou noc, takže poprvé stavíme i stan. Máme krásný výhled na horské vesničky a plánujeme na tomto místě přenocovat celkem dvakrát.

13.den (26.10.2009)

Využíváme na ománské poměry velmi osvěžujícího počasí, které v této nadmořské výšce už panuje, a podnikáme celodenní trek po okolních horských vesničkách a kaskádovitých zahrádkách. Cesta je celkově dost náročná a navíc jdeme v plné polní, nicméně jsme moc rádi, že máme možnost se konečně pořádně projít. Ve vedru a suchu, které panuje v nížinách, je tohle více méně nerealizovatelné. Vyměňujeme si zkušenosti s jedním německým párem, který potkáváme po cestě. Zaujalo mě, že dobrá polovina turistů tady v Ománu jsou Němci. Těžko říct, jestli mají doma nějakou propagandu, ale je jich tu opravdu hodně. Nocujeme na trochu jiném místě než minule, směrem na Birkat, abychom mohli hned brzy ráno stopovat zpět dolů.

14.den (27.10.2009)

Probouzíme se do druhého chladného rána na Jebel al-Akhdar, balíme stan a krátce stopujeme směrem zpět k našemu autu. Dopolední program tvoří návštěva hradu Jabrin a poté již následuje cesta ke starobylým hrobkám nedaleko města Bat. Zastavujeme se rovněž v Ibri, kde si necháváme konečně umýt auto, páč po všech těch prašných cestách, které jsme už navštívili, jezdíme trochu jako prasátka. Celý mycí proces je vskutku fascinující: v podstatě stačí předat auto i s klíčky a zajít si třeba na oběd. Indové mezitím vůz umyjí, vysají, vyleští, prostě paráda. Platili jsme asi 2 OR. Představte si, kolik by takové ruční čištění stálo u nás... Večer se na dvě noci ubytováváme v hotelu v Nizwě, navštěvujeme ještě na chvíli místní trh a večeři si pro změnu dáváme v turecké restauraci, která sídlí v sousedství.

15.den (28.10.2009)

Ráno se vracíme na trh a zejména Nina nakupuje první suvenýry. Od té doby nám zavazadla, auto a celkově všechno krásně voní různým kořením a kafem :-) Nizwa je druhé nejturističtější ománské město a zde na trhu je to opravdu dobře vidět. Navštěvujeme městskou pevnost, která je jednou z nejlépe vybavených, a dále se vydáváme na prohlídku nedalekého města Bahla známého především pro své tradiční hrnčířské dílny. Odpoledne jedeme vstříc nově otevřené jeskyni Al-Hoota, která je pro místní skutečně velkou atrakcí, protože je to snad jediná takto přístupná jeskyně na celém Arabském poloostrově. Navečer testujeme ještě Wadi Tanuf, kde pro udržení formy zlézáme jeden menší jebel, a den zakončujeme další tureckou večeří a za doprovodu přímého přenosu nějaké asijské ligy mistrů.

16.den (29.10.2009)

Po dvou nocích opouštíme hotel v Nizwě a vydáváme se směrem k jednomu z vrcholů (jak obrazně, tak i doslova) naší cesty, kterým je již dlouho očekávaný Jebel Shams. V rámci tréninku na zítřejší výstup vyjíždíme k horské vesničce Misfat, kterážto je snad nejhezčí, co jsme za celou cestu potkali. Leží ve výšce kolem 1000 m.n.m. a vede k ní pohodlná asfaltka sjízdná i pro naše auto. Misfat samotný je skutečně zajímavý, samé staré stavby, krásný výhled, úzké uličky, všechno zelené, spousta zavlažovacích kanálků. Dopolední trek poté zakončujeme obědem v Al-Hamře.

Jako základnu pro výstup na Jebel Shams je nutné použít plateau ve výšce asi 2000 m.n.m. Většinu cesty tvoří velmi strmá asfaltka a posledních 7 km se už jede poměrně drsnou hliněnou cestou. Dlouho jsme zvažovali, zda naši Hondu pro tenhle výjezd znásilnit. Rozhodli jsme se pro a nakonec to nebylo ani tak hrozné. Se svým autem tady doma jsem už jel mnohem horší věci. Na plateau nás opět vítá příjemné chladnější počasí. Ignorujeme dva místní předražené kempy a vybíráme si místo s krásným výhledem do údolí pro vlastní stan. Je navíc skoro úplněk a Měsíc doslova září. Lepší než čelovka.

17.den (30.10.2009)

Vstáváme v 5:15 a téměř s prvním světlem zahajujeme celodenní výstup na nejvyšší horu Sultanátu Omán, Jebel Shams. (Údaje v průvodcích se trochu různí, podle mé GPSky 3004 m.n.m.) Cesta je značená (celkem tam i zpět 19 km), čili s orientací příliš problém není, ale je dost kamenitá a je nutné neustále zlézat různá údolíčka, tudíž je celý výstup poměrně dost náročný. Krátce po poledni plníme další hlavní cíl naší expedice a pořizujeme foto na vrcholu celého Ománu. (Krátké video si můžete prohlédnout zde.) Výhled kolem je parádní, zejména na mohutné Wadi Ghul, tzv. ománský Grand Canyon. Po krátkém odpočinku sestupujeme zpět na výchozí plateau a celý trek zvládáme ukončit asi hodinu před západem slunce.

18.den (31.10.2009)

Přejezdový den. Opatrně sjíždíme z plateau zpět do nížin, snídáme v Al-Hamře a plánujeme logistiku zbytku expedice. Následuje několikasetkilometrový přesun do Soharu na severozápad Ománu. Po cestě mezi Nizwou a Ibri se nám líbí nespočet policistů hlídkujících kolem silnice. Prý tu odpoledne pojede sám velký Qaboos... Je to docela srandovní, protože tady v Ománu na policistu jen tak na ulici většinou nenarazíte. Odpolední prohlídku přístavního města Sohar zkracujeme na minimum, protože je snad největší vedro za celý náš pobyt. Vyrážíme podél pobřeží Arabského moře směrem k Muscatu. Po cestě obhlížíme pevnosti Saham a Al-Khabura, nedaleko druhé z nich pak nakonec nocujeme.

Jednou perličkou, kterou jsem dosud nezmínil, jsou kruhové objezdy, které jsou doslova všudypřítomné. Ománci skoro nepoužívají semafory, všude jsou kruhové objezdy. Veselé je na nich to, že jsou dvou- až tříproudové a všichni místní po nich jezdí jak draci. Problém nastává v momentě, kdy chcete vyjet jiným než bezprostředně následujícím výjezdem. Pokud volíte vnější okruží, tak hrozí, že to zvnitřku fikne někdo těsně před vámi k výjezdu, který míjíte. Pokud volíte vnitřní okruží, pak máte problém se na požadovaném výjezdu propracovat ven, protože musíte doufat, že ten, co jede po vnějším okruží, hodlá rovněž vyjíždět. Nebo že vás tedy aspoň pustí :-)

19.den (1.11.2009)

V 8:30 jsme připraveni na otvírací dobu třetí pobřežní pevnosti As-Suwayq. Pevnost je fajn, akorát si Nina při prohlídce přivodí menší zranění nohy. Aspoň mě potěší, že netáhneme lékárničku celou tu dobu zbytečně :-) Další zastávkou cestou na Muscat je moderní a stále více se rozrůstající město Barka. Některé vilky skutečně stojí zato. Navštěvujeme místní arénu pro býčí zápasy. Docela mě překvapilo, že Ománci mimo fotbalu holdují zrovna tady tomuhle. Nějak mně to k nim nesedí. Při výjezdu z Barky potkáváme zcela náhodou pěknou velbloudí farmu.

Kolem poledne nás čeká další highlight celé expedice, pevnost Nakhal. Je to jedna z největších ománských pevností, navíc neobvykle zasazená skoro ve skále. Prohlížíme si jednotlivé mísnosti a já v jedné z nich neodolám a nechávám se vyfotit spolu s portrétem sultána Qaboose. Snad jsem ho tím nějak neurazil. Po prohlídce Nakhalu vyrážíme ještě o pár kilometrů dál k horkým pramenům Ath-Thowra.

Navečer se již přesunujeme do Muscatu, posledního bodu naší cesty, a ubytováváme se na tři noci v menším hotelu (15 OR / noc) ve čtvrti Mutrah, přímo na pobřeží moře. Vyrážíme na krátkou večerní prohlídku, zejména na místní vyhlášený arabský mega-trh. Dáváme si samozřejmě i tradiční čaj a večeři a poprvé po skoro třech týdnech usedáme na chvíli k Internetu. Jinak Mutrah samotný je vskutku zajímavé místo. Vypadá jako malá rybářská vesnička obklopená z jedné strany mořem a z druhé strany horami a vůbec to nevypadá, že se nedaleko rozkládá miliónový Muscat. Jen samotná vstupní ulice sultána Qaboose je dlouhá pěkných pár desítek kilometrů. A že se na ní tedy Indové s květinovou výzdobou řádně vyřádili...

20.den (2.11.2009)

Poslední den s vlastním autem využíváme k návštěvě několika vzdálenějších destinací. Nejprve přichází na řadu Velká mešita. A že to tedy je mešita... Mimo jiné je zajímavá tím, že v hlavní modlicí místnosti je perský koberec o rozměrech 60 x 70 m, který prý tkalo 600 žen po dobu 4 let. Zajíždíme rovněž k univerzitě sultána Qaboose. Jedná se obrovský kampus zahrnující všech 9 fakult a sídlící doslova uprostřed pouště vzdálený asi 40 km od centra Muscatu. Zaujalo mě, že přízemí patří mužům a první patro dívkám. Tohle musí být docela pruda, určitě by mě nebavilo mít oddělené přednášky...

Po univerzitě ještě naposledy využíváme naše auto a navštěvujeme několik obchodních center. Kupujeme pár ománských cédéček, čokolád, koření a podobných záležitostí. Poté si auto necháváme podruhé po indicku umýt a s trochou úlevy jej vracíme našemu Wilsonovi. Celkem jsme za pronájem zaplatili 210 OR, což není tak zlé. Ignorujeme pár taxikářských nabídek a pomalu se vydáváme na několikakilometrovou procházku z Ruwi do Mutrahu. Nahlížím ještě do jedné menší mešity a večer se rovněž pokoušíme o další infiltraci místní kultury návštěvou ománského kina.

21.den (3.11.2009)

Na předposlední den expedice máme naplánovánu hlavní prohlídku dvou asi nejzajímavějších muscatských čtvrtí, Mutrahu a Starého Muscatu. Začínáme brzy ráno v Mutrahu na tradičním rybím trhu a procházkou kolem pobřeží a kolem několika strážních věžiček, fontánek a parků míříme k bráně do Starého Muscatu. Navštěvujeme muzeum Bayt Az-Zubair, které rozhodně doporučuju. Dobře popsané tradiční ománské oděvy mužů i žen, šperky, vybavení domácností, různé zbraně a také pěkný film o životě a práci na ománské vesnici.

Pokračujeme k paláci sultána Qaboose a kolem dvou historicky velmi významných pevností Jalali a Mirani, které jsou však veřejnosti nepřístupné, se vracíme zpět do Mutrahu. Dáváme si krátký odpočinek od opět drtivého ománského vedra a navečer navštěvujeme ještě druhé muzeum, Bait Al-Baranda, které je tentokrát zaměřené přímo na Muscat, na jeho historii a význam jako přístavu v jednotlivých obdobích dějin. Večer pak procházíme nekonečným mutrahským trhem a snažíme se o dokoupení několika dalších suvenýrů.

22.den (4.11.2009)

Vzhledem k tomu, že jsme za včerejšek stihli a zvládli vše, co jsme chtěli, můžeme trávit poslední den našeho pobytu v Ománu již dost relaxačně. Dokupujeme ještě pár posledních suvenýrů, sedáme na chvíli k Internetu, balíme batohy a pak už velkou část dne vyplňujeme posezením na pobřeží v různých restauracích, kde se zabavujeme hlavně pozorováním činnosti ostatních turistů. Líbil se nám taky na ománské poměry neobvykle lítý boj dvou místních restaurací o každého jediného turistu, který se objevil na obzoru.

Po deváté hodině večer definitivně vyrážíme z našeho hotelu a bereme si taxík na letiště. Taxikář optimista to na nás zkoušel s cenou 15 OR, což tedy dost přehnal. Nejsme žádné ománské prvničky, takže mu více méně oznamujeme, že pojedeme jedině za 8 OR. Moc se mu to sice chudákovi nelíbí, zkouší to ještě s dvanácti, ale záhy pochopí, že z nás víc opravdu nedostane. Po příjezdu na letiště se mě snaží naposledy přečůrat tím, že na nabízenou desitiriálovku odpovídá "No change" doufajíc, že nad těmi dvěma riály nakonec mávnu rukou. Jenže tohle je samozřejmě stará a ohraná finta, takže z kapsy vytahuju osm jednoriálovek, které jsem měl schované pro případ nouze. Ne že by mi o těch sto korun až tak šlo, ale jde o princip... Když jsme mu oznámili, že jedeme za osm, tak za osm :-)

23.den (5.11.2009)

Krátce po půlnoci a asi s hodinovým zpožděním Omán opouštíme. Na přestup v Istanbulu však máme několik hodin, čili nám to zas až tak nevadí. V mrazivé Praze přistáváme kolem poledne, batohy opět bez problémů přiletěly s námi, takže děkujeme Turkish Airlines za bezpečnou přepravu a třeba zase někdy nashledanou...