Turecko (12.10. - 1.11.2010)

Prolog

Vzhledem k omezenému času na přípravu, který jsem letos měl, jsem potřeboval vybrat něco (alespoň relativně) organizačně jednoduchého, i když na druhou stranu stále dostatečně zajímavého. Volba padla na Turecko. S odstupem času můžu říct, že to volba byla opět šťastná, že celá expedice proběhla bez vážnějších problémů a že tři týdny strávené v této euroasijské zemi byly naplněny mnoha a mnoha krásnými zážitky a zkušenostmi. Až se pomalu začínám děsit, jak dlouho ze statistického hlediska mi to ještě takto může vycházet :-)

Když si prohlédnete červené čtverečky na druhé mapce, tak se může zdát, že jsme toho za ty tři týdny moc neprojeli. Ale ono se toho asi ani víc stihnout nedá. Turecko je velmi rozlehlá země, a pokud by člověk chtěl vše pořádně projet a prostudovat, potřeboval by na to půl života. Ze všeho, co Turecko nabízí, bylo tedy třeba vybrat reprezentativní vzorek. A jsem moc rád, že se nám povedlo splnit úplně, ale úplně vše, co jsme si naplánovali: prohlédli jsme si města v čele s İstanbulem, stejně jako ruiny a národní parky, pokusili jsme se o výstup na bájnou biblickou horu Ararat, navštívili jsme pravé turecké sauny a masáže, sehnali jsme lístky na tureckou fotbalovou ligu a v neposlední řadě jsme se poznali se dvěma místními slečnami blíže, než bych kdy před odjezdem očekával. Vyzkoušeli jsme snad všechny dopravní prostředky, různými maršrutkami počínaje a trajekty a letadlem konče a zkrátka jsme se měli moc a moc fajn.

Na závěr prologu bych rád poděkoval Tomovi za to, jakým výborným a zodpovědným spolucestovatelem byl, no a myslím, že to určitě nebyla poslední společná akce :-)

1.den (12.10.2010)

Krátce po osmé hodině ranní opouštíme rodné Brno a železniční cestou směřujeme... Ano: Na Bělehrad! Eurocity Avala má tradiční zpoždění, ale to nás nemůže nijak rozhodit. Horší už je, že si v Břeclavi do našeho kupé místo dvou koček přisedá důchodkyně se psem. Což by možná ještě taky až tak nevadilo, akorát ten čokl byl tak měsíc nemytý a v kupé byl cítit ještě několik hodin poté, co babka vystoupila. Koček jsme se tedy nedočkali, tak aspoň studujeme průvodce a zvládáme základy turečtiny: merhaba (ahoj), evet (ano), hayır (ne), lütfen (prosím), teşekkür ederim (děkuji) a bir bira (jedno pivo). Zaujala nás rovněž věta Burada çocuk emzirmemin bir sakıncası var mı? (Nevadilo by vám, kdybych zde kojila?), nicméně jsme ji během expedice nakonec ani jednou nepotřebovali.

Cesta jako taková probíhá bez problémů a jediným námětem je tak čím dál více narůstající zpoždění. Brzy je jasné, že přestup v Bělehradě nemáme šanci stihnout. Naštěstí je naše průvodčí nejen hezká, ale i překvapivě schopná a start navazujícího vlaku zvládne pozdržet. Způsobujeme tedy menší nepořádek v balkánské dopravě, ale co už. Usínáme a těšíme se na ranní Sofii.

2.den (13.10.2010)

Trávíme standardní vlakovou noc a krátce po sedmé přijíždíme do Sofie - dokonce s mírným předstihem. Do odjezdu istanbulského autobusu nám tím pádem zbývá asi hodina a čtvrt. Velmi ležérním tempem se vydáváme na přilehlý autobusák zajistit si lístky do naší cílové destinace. První hodiny v hale nás konečně vrací do reality: ano, ano, kdo mohl tušit, že tihle bulharští nešťastníci mají čas tak nějak podivně o hodinu posunutý... Tím pádem do odjezdu busu zbývá asi tak šest minut, čili rušíme naplánovanou jídelní i čurací přestávku a briskně se naloďujeme. Přeprava busem trvá asi 9 hodin.

Navečer konečně dorážíme do İstanbulu a pro mě přichází malé deja vu z před čtyř let, kdy jsme zde nocovali během cesty do Gruzie. Měníme peníze, testujeme místní metro a šalinu a ubytováváme se ve čtvrti Sultanahmet, v hostelu Sultan (14 € / os. / noc). İstanbul nás vítá lehce deštivým večerem, takže procházku městem vypouštíme a raději usedáme na pivo. K sousednímu stolku za chvíli přisedají dvě anglicky mluvící slečny a Tomann se chce pokusit o mezinárodní družbu. (Ať prohlížím notýsek sebelíp, tak zde zápisky z tohoto dne končí...)

3.den (14.10.2010)

Ačkoli se mně tomu nechce úplně věřit, jest to tak: celá střední Evropa má jasno, jen my, tady, ve slunném Turecku, máme déšť a déšť... Naštěstí máme naplánován spíše interiérový program, takže to až tak nevadí. Zvládáme nejvýznamnější a tím pádem i nejpřelidněnější istanbulské pamětihodnosti: mešitomuzeum Aya Sofya, Modrou mešitu a Topkapı Palace. Infiltrace istanbulské univerzity bohužel není možná, u vchodu do areálu stojí houževnatá policistka kontrolujíce každému procházivšímu průkazku. Směřujeme tedy ke Grand Bazaaru. Odoláváme nabídkám všech možných i nemožných serepetiček a raději si kupujeme šály Galatasaraye, Fenerbahçe i Beşiktaşe. Chceme zde určitě navštívit fotbalovou ligu a nevíme zatím, který zápas nám vyjde, čili musíme být připraveni na všechny varianty :-)

4.den (15.10.2010)

Probouzení se do deštivého rána již máme bohatě natrénované, takže bez problémů zvládáme i to dnešní. Ale počasí nepočasí, spolu s až překvapivě mnoha dalšími statečnými turisty vyrážíme na krásnou plavbu podél průlivu Bospor. Parník brouzdá z jedné strany na druhou a zastavujeme tedy střídavě v Evropě a v Asii. V konečné stanici Anadolu Kavağı vysedáme a pro zpáteční cestu si dáváme menší bojový úkol: dostat se zpět po zemi. Což vzhledem k nepřehlednosti místní MHD a vzhledem k tomu, že se nacházíme kdesi v hloubi asijské části města, není úplně jednoduché. Ale zadaří se. Pro zajímavost - k cestě zpět na hostel je nakonec potřeba jeden autobus, druhý autobus, pozemní lanovka a šalina.

Po návratu k hostelu zajišťujeme šestidenní pronájem auta. Celá operace byla poměrně náročná, ale zejména Tomova vůle nevzdat se vyústila v nalezení jedné lokálnější, ale spolehlivě vypadající společnosti, takže vše vychází cenově jakž takž přijatelně. Dáváme si tedy zasloužený steak, lehce se vyfikneme a vyrážíme směr čtvrť Taksim, centrum istanbulského nočního života. Kocháme se atmosférou hlavní ulice a v rámci lehké infiltrace místní kultury obrážíme dva bary. Zpáteční cestu volíme pěšmo, využíváme zlepšeného počasí a dlouho do noci se věnujeme focení nočního města.

5.den (16.10.2010)

Realizujeme výpůjčku auta. Musím pochválit společnost Kar Rent A Car, týpek splnil vše, na čem jsme se včera domluvili. Nakonec jsme zvolili dieselový Citroen C3, který je sice o něco dražší než ekvivalentní benzinové auto, nicméně při zdejších astronomických cenách benzinu se auto s menší spotřebou a s pohonem na o něco levnější naftu bohatě vyplatí. Vzhledem k tomu, že se počasí výrazně zlepšilo, je nejvyšší čas İstanbul opustit a vydat se někam, kde bude hůř. Vyrážíme na 400 km dlouhý přejezd İstanbul ==> Çanakkale. Na turecké silnice si brzy zvykáme a tak nějak si užíváme místní svobodu, protože veškeré značky jsou spíše informativní a přednost má obvykle ten, kdo má větší koule. Každopádně je třeba být neustále ve střehu, protože nikdy nevíte, co vám kdo vyvede. A taky se tu troubí první liga. Na semaforu nemáte absolutně žádnou šanci se rozjet tak rychle, aby vás za vámi stojící řidiči nevytroubili.

Navečer přijíždíme do Eceabatu, naloďujeme se na trajekt, překračujeme průliv Dardanely a definitivně se tak ocitáme v asijské části země. Výstupním místem je Çanakkale, kde se ubytováváme v hostelu Anza. Na promenádě kolem moře probíhá zrovna nějaký festival a všude je neuvěřitelně živo. Chvíli tedy sdílíme všeobecné veselí a pak už vyrážíme dohánět menší spánkový deficit.

6.den (17.10.2010)

Nastává první slunečné ráno! Balíme a vyrážíme do 30 km vzdálené Troje. U vchodu nás vítá pěkný Trojský kůň, ale jinak je Troja významnější spíš svou pověstí, než tím, co tu je skutečně k vidění. (Menší panorama zde.) Navíc se začínají kupit autobusy plné japonských důchodců, takže je nejvyšší čas pokračovat dál směrem na İzmir. Dnešní konečnou zastávkou je Bergama. Posilňujeme se dobrým obědem a vyrážíme na dvě hlavní ruinové lokality: Asclepion a Akropolis. Návštěva Asclepionu brzy dostává kromě tradiční hluboké kulturní hodnoty i hodnotu společenskou. Ocitáme se totiž v hledáčku čtyř místních slečen. Nejprve však s Tomem musíme demonstrovat naši mužskou hodnotu a nedáváme najevo přílišný zájem. Holčiny se ale snaží dál a mají očividně dobrou náladu a chuť se seznamovat, tak proč toho nevyužít, že... :-) Chvíli si povídáme a se dvěma z nich, které se k nám měly nejvíc (Gizemnur a Yaşam), se předběžně domlouváme na večerním pokračování někde ve městě.

Mezitím dokončujeme prohlídku Asclepionu a vydáváme se na Akropolis, nacházející se vysoko nad městem (panorama zde). Ubytování nalézáme v sympatickém Odyssey Guesthouse a pak již smskami definitivně domlouváme setkání s našimi slečnami. Holky se naštěstí zvládly zbavit zbývajících dvou kamarádek, takže to vypadá na celkem exkluzivní dvojrande. Do detailů samozřejmě zacházet nebudu, jen potvrdím, že celý večer byl opravdu moc pěkný......

7.den (18.10.2010)

Opouštíme Bergamu a pokračujeme podél pobřeží dále na jih. Projíždíme téměř třímilionový İzmir a míříme k dalšímu highlightu naší cesty, k Efesu. Jeden z divů světa, Artemidin chrám, je již téměř kompletně rozpadlý, takže ani nestojí za další zmínku, ale ruiny Efesu samotného jsou zatím asi to nejhezčí, co jsme dosud viděli. Zejména místní velké divadlo je vskutku impozantní. Jedinou kaňkou je jako obvykle obrovská přelidněnost těchto nejprofláknutějších míst, čili pro uklidnění vybíráme ještě několik desítek kilometrů vzdálené a méně známé ruiny Priene, kde jsme naopak téměř sami.

Jinak počasí je dnes opět takové proměnlivé, nicméně máme výborný timing: na prohlídky je více méně bezdeštivo, průtrže mračen nám vždy přesně vychází na přesuny autem. Priene je zároveň nejjižnější bod naší cesty, takže nezbývá, než se vydat pomalu zpět. Večeříme v Söke a pro nocleh si vybíráme Selçuk. Zde máme sice poprvé trochu problém najít místo, co nemá naplněnou ubytovací kapacitu, ale nakonec se dobrá věc daří. Večer tradičně vyrážíme na fotografickou výpravu. Ta je úspěšná až do chvíle, kdy se z kopce, na kterém stojí místní pevnost, snažím vyfotit svítící město pode mnou. Doslova zlomek sekundy před zmáčknutím spouště totiž vypadává proud... Tak tohle se mi tedy ještě opravdu nikdy nestalo :-)

8.den (19.10.2010)

Na základě mnoha včerejších smsek lehce měníme naplánovanou trasu naší cesty a vracíme se opět přes Bergamu, abychom se mohli ještě jednou setkat s našimi slečnami. V İzmiru chytáme naprosto brutální (dopravní) zácpu vzniklou zatopením důležitého podjezdu ranním přívalovým deštěm. Nakonec se ale do Bergamy došourat zvládáme a dalšímu srazu s G a Y tak již nebrání. Po rozloučení plníme další bod z našeho "musíme-v-Turecku-zkusit" seznamu a bereme Hamams, tradiční tureckou saunu a masáž. Můžu jedině doporučit, byla to pro nás perfektní fyzická i emocionální vzpruha. Měl jsem akorát strach, když jsem na fotkách viděl maséra, co měl odhadem tak 110 kilo... Na nás ale naštěstí vyšel týpek zhruba mojí tělesné konstituce, takže jsme celý akt přežili bez trvalé újmy na zdraví.

9.den (20.10.2010)

Definitivně opouštíme Bergamu a krásnou cestou skrz hory směřujeme na Balıkesir. Bačové s ovcemi tvoří více méně jediný provoz a my si vychutnáváme zatím asi nejhezčí scenérie, které se nám cestou naskytly. Naší následující zastávkou se stává dvoumilionová Bursa. Zde plníme další rest a navštěvujeme menší (tj. zejména ne-turistickou) mešitu. Vylézáme také na hlavní vyhlídkové místo a pořizujeme panorama celého města. Nemůžeme samozřejmě minout ani pěknou sochu Mustafy Kemala Atatürka, tureckého vojevůdce, státníka a zakladatele a prvního prezidenta Turecké republiky.

Navečer ignorujeme různé možnosti předraženého ubytování zde ve městě a vyrážíme do národního parku Uludağ, který se nachází nedaleko nad Bursou. Během hodiny tak měníme rozpálenou metropoli za 1 635 m.n.m. Sem tam dokonce prokukuje sníh, vítr jak cyp, no, nadcházející noc bude očividně dobrým tréninkem na Ararat. Kempujeme poměrně nadivoko kus od hlavní cesty. Postavit stan se nám celkem daří, horší už je v tomhle vichru udržet oheň na vařiči a udělat polévku. Ale i to se po několika pokusech poddává :-)

10.den (21.10.2010)

Nelidský budíček nás krátce po čtvrté hodině ranní probírá do uludağské tmy. Oklepáváme námrazu z celty a vydáváme se zpět do İstanbulu, kde musíme do poledne odevzdat náš Citroen. Zkratku trajektem přes Marmarské moře bohužel využít nemůžeme, první autová loď jede příliš pozdě. Do İstanbulu přijíždíme z asijské strany a tím pádem musíme projet kompletně celým městem až k letišti, které je na západ od něj, což bylo fakt maso... Organizace vracení auta není zcela jasná a navíc narážíme na lehkou jazykovou bariéru, ale vše nakonec stihneme poměrně včas. Z letiště vyrážíme na hlavní otogar (autobusové nádraží) a kupujeme si lístky do Göreme, centra Cappadocie. Odpoledne využíváme na bloumání İstanbulem a ve 21:15 už vyrážíme přesnočním busem do naší další destinace.

11.den (22.10.2010)

Vítejte v jiném světě, vítejte v Cappadocii! Okolí Göreme je prostě úžasné, takovéto množství nejrůznějších přírodních útvarů jen tak někde neuvidíte (pro ještě lepší představu panorama zde a zde). Zajišťujeme si ubytování, konáme zase jednou důkladnější očistu těla a žádáme o kahvaltı (snídani) navíc. Konečně dostáváme pravou tureckou! To znamená: čerstvé pečivo, džem, med, černé olivy, několik plátků okurku a rajčat, vejce natvrdo, kvádřík sýru z ovčího mléka a nevyčerpatelnou zásobu černého čaje. Většinu dne trávíme prolézáním a fotografováním okolí a samozřejmě také návštěvou místního vyhlášeného muzea pod otevřeným nebem - krásné skalní městečko a sídlo mnichů.

12.den (23.10.2010)

Po včerejším obdivování pozemních krás Cappadocie se pro dnešek ocitáme pod zemí. Z Göreme se místními minibusy přesouváme přes Nevşehir ke dvěma nejznámějším a nejrozlehlejším podzemním městům: Derinkuyu a Kaymaklı. Obě fungovala v 6. a 7.století jako úkryty přes perskými a arabskými armádami. V prvním jmenovaném městě přebývalo až 10 000 lidí, ve druhém až 3 000. Takže návštěva to byla vskutku zajímavá. A také poměrně fyzicky náročná, protože několikahodinové prolézání úzkých a nízkých uliček, to dá přeci jen člověku docela zabrat. Pro doplnění sil navštěvujeme v Kaymaklı jednu velmi lokální "restauraci". Pár metrů čtverečních, dva "stoly" a vaří samozřejmě majitel, zaměstnanec a kuchař v jedné osobě (viz foto). Neuměl ani slovo anglicky, ale super týpek :-)

Z Kaymaklı zpět do Nevşehiru vede cesta pouze maršrutkou, takže si naplno užíváme nekonečného objíždění městečka, které trvá do té doby, než je vůz obsazený. A že tady to trvalo skoro hodinu... Jinak ještě poznámka: jednalo se o poměrně moderní minivan, ale já těmto východním dopravním věcem říkám (již od starých dobrých časů v Rusku) souhrnně maršrutka :-) No a návratem do Göreme nyní končí první fáze Expedice Turecko 2010! Zbývá už jen jediný velký bod programu, kterým je výstup na Ağrı Dağı (Mount Ararat).

13.den (24.10.2010)

Začíná mohutný přesun na východ země k arménským a íránským hranicím. Dopolední odjezd z Göreme pár hodin blokuje Tomannova bunda, zapomenutá a zamčená v místním Internet café, ale nakonec se přeci jenom dovoláme a dozvoníme dovnitř. První na řadě je krátký autobusový skok do Kayseri, což je takové moderní a extrémně nezajímavé město, které se hodí opravdu jen pro ten přestup. Jediným bodem odpoledního programu, který stál za to, byl oběd, takže se raději vracíme na autobusák. Čekání na večerní odjezd nám krátí přímý přenos španělské ligy. Ve 23 h se vydáváme přesnočním busem do severovýchodní Anatolie, přestupním místem je Erzurum.

14.den (25.10.2010)

Po další pěkné autobusové noci přijíždíme kolem 8 h ráno na erzurumský otogar. Než si stihneme jakkoliv zajistit navazující spoj, řidič nás přesvědčí, že jede dál a že do Doğubayazıtu můžeme jet i s ním. Cesta z Erzurumu je skutečně nádherná a plná překrásných scenérií. Projíždíme různými horami a průsmyky a potkáváme rovněž mnoho stád všeho možného. Jedinou menší nepříjemností je, že bus ve skutečnosti jede pouze do Iğdıru, takže pro zbytek cesty musíme svést poměrně drsný souboj se dvěma maršrutkami. Poprvé se také projevuje blízkost íránských hranic - zhruba uprostřed cesty podstupujeme velmi pečlivou policejní kontrolu dokladů. Do velkého cíle naší cesty - Doğubayazıtu - dorážíme kolem 16 h.

Aniž bych chtěl Doğubayazıtu nějak lichotit, tak pravda je, že je to celkem dost hnusné město. Nicméně okolí... Ano, ano, ach to okolí... To už je o něčem jiném. Doğubayazıt samotný leží ve výšce zhruba 1 950 m.n.m. a bezprostředně za ním se tyčí bájný biblický Ararat (5 137 m.n.m.). Kontaktujeme našeho průvodce Murata Şahina, ubytováváme se v hotelu, dáváme si čaj v Muratově kanceláři a domlouváme prvních několik podrobností ohledně nadcházejícího treku.

15.den (26.10.2010)

Trávíme přípravný den v Doğubayazıtu. Kontrolujeme vybavení pro výstup, domlouváme poslední detaily a volna využíváme k tradičnímu focení okolí a také k návštěvě İshak Paşa Palace. Doplním, že plán "A" počítal s tím, že začneme výstup již dnes, nicméně museli jsme počkat na naše spoluvystupující, jejichž trajekt z Ruska měl menší zpoždění (asi 35 hodin). Pro zajímavost: jsou to tři Švédové (Nicklas, Alexander a Albin), super kluci, velcí srandisti a fakt kruťáci, protože jejich cílem je projet na motorkách ze Švédska až do JAR, přičemž v každé zemi chtějí vystoupit na nejvyšší horu...

16.den (27.10.2010)

Přichází nejočekávanější bod celé expedice, začíná výstup na Mt Ararat! Ráno dobalujeme a Muratovým landroverem vyrážíme na asi hodinovou cestu necestu do základního tábora (2 500 m.n.m.). Osazenstvo treku tvoříme já s Tomem, tři Švédové, hlavní velitel Murat, dva další místní průvodci a dva koňové nesoucí jídlo, vařiče a podobné vybavení. (Krátké video zde.)

Počasí nám zatím velmi přeje. Brzy se dostáváme nad první vrstvu mraků a pokračujeme vstříc mnoha dalším krásným scenériím a výhledům a samozřejmě také vstříc prvnímu táboru, který rozbíjíme ve výšce 3 345 m.n.m. Dochází nám, že jsme se doma zapomněli vybavit českou vlajkou, což - uznávám - byl docela velký amatérizmus. Tak příště. Místo toho aspoň rozvíjíme Komeťáckou šálu :-)

17.den (28.10.2010)

Po bezproblémové noci nás vítá další krásné slunečné ráno. Snídaní nabíráme poslední potřebné síly a vyrážíme dál. S přibývajícími hodinami a výškovými metry se počasí začíná bohužel postupně dost zhoršovat. V brzkém odpoledni zakládáme druhý tábor (3 905 m.n.m.). Zvedá se silný vítr a stavba stanu začíná být poněkud náročná. Během souboje s přírodou se nám navíc daří zlomit jeden prut, což naštěstí do značné míry zvládáme spravit vytvořením protitlaku a fixací pomocí elastického obinadla, trekingové hole a kusu silného provazu.

S dosažením vrcholu to tedy vypadá docela bídně. Nicméně jsme s tím tak nějak počítali, jsme tu přeci jenom již měsíc po sezóně, no a sezóna je sezónou z nějakého důvodu, že :-) Září by bylo celkově pro tureckou expedici ideální, ale s ohledem na různé domácí povinnosti to prostě nešlo. Na druhou stranu ale během léta zlézá Ararat zhruba 200 lidí denně a my tu teď máme celou horu jen a jen a jen pro sebe. A to se mně, známému nemilovníkovi jakýchkoliv davů, sakra líbí.

18.den (29.10.2010)

Vrchol Araratu je krátce po půlnoci zahalen v mracích a kolem 3 h ráno navíc přichází pekelná vichřice a doslova horizontální sněžení. Musím také dvakrát zkontrolovat a lehce upravit zakolíkování, zakamenování a externí zašňůrkování stanu, protože tahle noc byla určitě tou nejextrémnější nocí ve stanu v mém životě. A ještě k tomu se zlomenou tyčkou. Ale znáte to: co vás nezabije... :-) Dopoledne za stále poměrně špatného počasí balíme stany a míříme dolů do základního tábora. Muratův landrover na nás již opět čeká a v pořádku dojíždíme zpět do Doğubayazıtu. Loučíme se s Muratem, děkujeme, že nám pomohl přežít, ubytováváme se v hotelu, přebalujeme (se), konečně se zase jednou pořádně sprchujeme, no a Ararat je tak definitivně za námi. A bylo to fakt, ale fakt super!!

19.den (30.10.2010)

Stihnout naše letadlo, které odlétá ve 13:15 z Erzurumu - to je první hlavní úkol dne. Vzhledem k tomu, že první oficiální ranní bus jede v 8:00 a střední doba cesty je zhruba čtyři a půl hodiny, tak to není úkol vůbec snadný. Riskovat tuto variantu se nám příliš nechtělo, takže jsme včera doğubayazıtský otogar prohledávali tak dlouho, až jsme našli i jeden o něco méně oficiální, ale za to již v 5:20 vyjíždějící autobus. Pravda, vypsaný lístek vypadal trochu recyklovaně, ale neměli jsme moc na výběr.

Další z kategorie nelidských budíčků nás ve 4:30 probouzí do silně deštivého doğubayazıtského rána. Balíme se z hotelu a jdeme na autobus. Týpek v kanceláři prozkoumá lístek, sbalí ho do kapsy a někam půl hodiny telefonuje, nicméně je jasné, že žádný autobus nepojede. Pak nás zhruba stejnou dobu tahá různě po městě, až nakonec skončíme v maršrutce jedoucí kolem šesté ranní do Ağrı. Což ale není vůbec špatné, je to více než třetina cesty a každý pokrok je vzhledem k našemu problému s letadlem dobrý. V Ağrı jsme velmi rychle a operativně přesazeni na další minibus, který již jede až do Erzurumu. Řidič jako obvykle nejprve hodinu objíždí celé město, aby vůz naplnil, ale pořád je to pro nás velmi velmi dobré, protože do cíle dorážíme kolem 11 h, čili dlouho před příjezdem prvního ranního oficiláního busu z Doğubayazıtu. Bereme si taxíka na nedaleké letiště, ať jsme styloví, a zanedlouho již odevzdáváme batohy a testujeme funkčnost naší letenky do İstanbulu, kterou jsme před odjezdem vybrali a zaplatili po Internetu. Ta skutečně funguje, letadlo letí a zanedlouho úspěšně přistáváme na Sabiha Gökçen International Airport, menším ze dvou istanbulských letišť.

Letiště leží hluboko v asijské části města a cesta autobusem do centra trvá zhruba hodinu. Ubytováváme se na jednu noc v hostelu ve čtvrti Beyoğlu a vyrážíme završit tureckou expedici posledním bodem ze seznamu: návštěvou turecké fotbalové ligy! Zápas Galatasaray - Antalyaspor se nám do časového harmonogramu perfektně hodí, avšak brzy po příchodu na stadión Ali Sami Yen je jasné, že je skoro vyprodáno a na několik zbývajících vstupenek je padesátimetrová fronta horkokrevných a fotbalově fanatických Turků... Jenže když jde do tuhého a je třeba se do něčeho vrhnout po hlavě, zavolejte Tomanna! Ten skutečně fenomenálním výkonem zvládá skoro celou frontu předběhnout, aniž by byl zbit, a dva z posledních lístků tak ukořistit pro nás. Zápas je super, výborná atmosféra, domácí vítězí 2:1 a celkově tak píšeme za celou expedicí krásnou tečku.

20. - 21.den (31.10. - 1.11.2010)

Zvládáme menší ranní zmatky související s nočním posunem letního času na zimní a krátce před osmou přijíždíme na hlavní istanbulský otogar. Riskli jsme to, že první ranní bus do Sofie, který jede v 9 h, nebude vyprodán, a lístky kupujeme až na místě. Den v busu ubíhá bez problémů, na turecko-bulharských hranicích trávíme standardní 4 hodiny a kolem 19 h večer dorážíme do Sofie. Máme zhruba hodinku na přestup na vlak, což je v pohodě, takže zvládáme i nějaké jídlo a nákup zásob na následujících 24 hodin. Brzy ráno měníme v Bělehradu Balkan Expres za Eurocity Avala a navečer úspěšně dorážíme do Brna. Expedice Turecko tak zdárně končí a já se už teď moc a moc těším na nějakou další :-)